Představte si román, ze kterého vás bude mrazit a budete hltat stránky, ačkoli kniha nemá hlavního hrdinu a nepoužívá vyprávění. Divné? Ale rozhodně působivé.
Středobodem příběhu je datum 12. ledna 2012, které se pro onen fiktivní svět stalo stejně traumatickým jako reálné 11. září. Toho ledna totiž spadla hned čtyři letadla, nezávisle na sobě, v různých částech světa. Co se dělo potom a jaké následky neštěstí měla, se pak odkrývá po kouscích, pomocí rozhovorů s přímými svědky, úryvků z pamětí pozůstalých, přepisem internetových diskusí…
Postupně vychází najevo, že čtyři tragédie přežily tři děti, a kolem nich vypukl mediální poprask. Vyrojily se různé teorie, od teroristů přes mimozemšťany až po Konec světa. Novinářka Elspeth Martinsová dala dohromady různé zdroje a vydala knihu – Trojice je vlastně jakoby jejím dílem…
Podivně pro čtenáře působí fakt, že „to hlavní“ už se vlastně stalo a my se dozvídáme až zpětně a z druhé ruky, jaké to bylo a jak to prožívali účastníci, příbuzní, sousedé. Ale přišlo mi, že právě o těch lidech to celé je. Postupně se z různých „zdrojů“ začínají vynořovat tři rodiny – rodiny dětí, co přežily. Někdo vám může být i sympatický, ale musíte si uvědomit, že vycházíte z upravených pamětí, nebo že se lidé sami vidí lépe, než jak je vnímá okolí
Krůček za krůčkem se zorientováváte a začínáte si klást otázky: jakou škodu dokáže napáchat jeden fanatický kazatel? Je opravdu na těch dětech něco nepřirozeného, nebo jen pracují nervy a hysterie? A přežil někdo i v tom čtvrtém letadle?
Zdrojů je dost, včetně novinových komentářů, přepisů rozhlasových interview – je jen na čtenářích, aby si o lidech a událostech udělali sami obrázek…
Text zprvu může působit dost nejednotně a složitě – vždyť mluví spousta hlasů, každý má svůj slovník a mnohdy líčení střídá přepis letového dispečinku nebo tiskové prohlášení úřadu pro bezpečnost dopravy. Ale tak ve třetině knihy si na tu různorodost zvyknete a přestanete ji vnímat jako cosi neobvyklého.
Nápad nepoužít narativní formu není úplně originální, ale tolik podobných zas nevychází. Trojici často srovnávají se Světovou válkou Z, která – ačkoli jde o zombíky – díky své dokumentárnosti působí naprosto reálně. Já si zas vzpomněla na starší humoristickou knihu Nahoru po schodišti dolů, která je sestavená ze školních oběžníků, poznámek do žákovské atp. Čím je však Trojice dozajista specifická, je fakt, že až do konce nevíte, co čtete – jestli thriller katastrofický, mysteriózní nebo konspirační, sci-fi nebo horor. Anebo všechno dohromady.
Nakonec je závěr, který nám má dát odpovědi – nečekaný. Jeden z těch, u kterých si budete muset projít vše ještě jednou, ujistit se a zírat.
Trojice je jeden z nejpodivnějších románů, co jsem kdy četla – nejen nezvyklou formou. Zavrtala se do hlavy a nechtěla z ní ven. Provokativní příběh se stal světovým bestsellerem ještě předtím, než se do moře zřítilo letadlo malajsijké společnosti. Po přečtení tohohle románu člověka napadají v souvislosti s havárií různé věci…
Originál: The Three, 2014
Překlad: Martin Pokorný
Vydal: Knižní klub, Praha 2014
470 stran
