Detektivka o jedné mrtvole a šesti podezřelých. Napsána za tři dny, vydána za tři týdny. To jsou čísla unikátního projektu, na kterém se podílela hned šestice autorů. Román psala za výlohou knihkupectví, pod nepřetržitým dohledem veřejnosti a televizních kamer.
Dne 14. září tohoto roku usedla šestice zavedených spisovatelů různých žánrů za výkladní skříň pražského knihkupectví Neoluxor. Společně zde čelili výzvě napsat během 72 hodin detektivní román. Štafetový způsob psaní, kdy jeden autor navazoval na druhého, byl náročný hned v několika ohledech. Bylo nutné vymyslet věrohodnou zápletku, ohlídat kontinuitu děje a vypořádat se s neustálým dohledem.
Každý, kdo ve dnech mezi 14. a 16. zářím prošel pražským obchodním centrem Quadrio, mohl pozorovat spisovatele při práci. Sledovat vznik příběhu krok za krokem bylo možno i na internetu, např. na webu sestnevinnych.cz nebo v pořadu Slow TV na adrese playtvak.cz.
Spolupráce se podařila. Vznikl detektivní román z filmařského prostředí Barrandova, s podtitulem Román na šest nádechů, vyprávěný v první osobě z pohledu šesti různých postav. Nakladatel Pavel Mervart už při dojednávání celé akce na letošním knižním veletrhu slíbil příběh vydat za tři týdny a slib dodržel. Pár dní před koncem října tak mohla šestice autorů své společné dílo představit čtenářům. Stalo se tak v Paláci knih Luxor na besedě spojené se křtem a autogramiádou. O celé akci jsme vám přinesli reportáž.
Jaký děj románu autoři zvolili? Šest vlivných lidí kolem českého filmu společně chystá nejdražší český film všech dob – megaprojekt Jan Žižka za 350 milionů korun. Kvůli tomu se sejde jedno pondělí pozdě večer v opuštěném barrandovském ateliéru. Schůzka se koná kvůli bývalé dětské hvězdičce, nyní atraktivní milence všech, kdo mají peníze, slečně Sabině Johanski. Ta má pro film získat dalších 70 milionů. Zrzavá krasavice sice dorazí, ale jak se však zdá, místo slíbených peněz nachystala na šestici podraz. Vznikne ostrá hádka a producent Walter raději vyhlásí půlhodinovou přestávku. Po ní je však Sabina nalezena na mrtvá na dámský záchodkách.
Případu se ujímá hromotlucký vyšetřovatel Štolba a jeho nadřízená, tvrdá policistka Drotová. Podezřelý z vraždy je každý z filmařské šestice. Všichni měli motiv, a jak se později ukazuje, i co skrývat z minulosti. Něco z toho přičinlivá slečna Johanski dokázala objevit. Bylo jen otázkou, co dalšího mohla na koho najít. Čeho se mohli filmoví magnáti obávat více než zmaření společného projektu…
Šest nevinných je typem detektivky, ve které je velmi pravděpodobné, že vraha budeme hledat mezi skupinou hlavních postav. Hledání pachatele je pak ona hra „ententýnky…“, v níž se na konci pomyslný ukazováček zastaví na jednom z pachatelů. Z klasických otázek detektivního žánru kdo, jak a proč v podstatě hned odpadá ta poslední. Sice pravý motiv neznáme, ale Sabina lezla krkem všem, a tak motiv není až tak podstatný. „Jak“ dlouho nezjistíme a „Kdo“ se dozvíme jako ve správné detektivce až na konci. Během vyprávění je na nás nachystáno i jedno překvapení.
Co se týče ústředních postav, žádná z nich není zrovna dvakrát sympatická. Autoři přiznávají, že to byl úmysl. „Všichni jsme pěkní hajzlíci,“ podotkl na křtu Jiří W. Procházka, čímž se přiklání ke známému faktu, že záporné postavy se píší (stejně jako mnohým hercům hrají) lépe. Šestice knižních postav se mezi sebou nesnáší, jeden by s radostí udal druhého, o nějakých kolegiálních, či snad dokonce kamarádských vztazích nemůže být ani řeč. Jediným tmelem jejich podivného partnerství je vidina společně vydělaných peněz. Máme tu mafiána Siváka, arogantního producenta Waltera, ušlápnutého kameramana Ševčíka, na drogách závislého režiséra Branského, nafoukaného scenáristu Vávru a prostatického staršího scenáristu Pecku.
Přesto některým můžeme tak trochu fandit. Je to dáno především tím, že jsou postavy dobře napsané a že dvojice vyšetřovatelů je ještě nesympatičtější. Většinu příběhu se pouze snaží aktéry dusit, jsou otravní, zdánlivě přešlapují na jednom místě a nic konkrétního nemají. Nakonec sice vraždu vyřeší, ale hrdiny třeba nějakého detektivního seriálu by se asi nestali.
Tento typ detektivního příběhu, kdy jde o to, kdo byl v dané době kde, kdo tam být neměl a kdo tam být naopak měl, může být náročný i pro jednoho autora. O to více musíme ocenit, že jednotlivé kapitoly na sebe plynně navazují, i když se v jejich psaní střídalo hned šest autorů. Někdy ani nepoznáme, že kapitolu už píše někdo jiný, jak jsou si styly podobné. Osobně jsem měl trošku problém pouze s Davidem Zábranským, jehož zvláštní vyjadřování mi přišlo nezvyklé, ale to je můj problém. Naopak se mi líbil „šťavnatý“ styl psaní Jiřího W. Procházky.
Orientace v tom, kdo napsal jakou kapitolu, je velmi snadná. Jednak je to na začátku každé kapitoly napsané, jednak si postavy zachovaly křestní jména svých tvůrců, přičemž příjmení jsou pozměněna jen malinko, aby v průběhu četby bylo jasné, o koho jde a „čí“ je která postava (Walker – Walter, Pecinovský – Pecka, Sviták – Sivák, Zábranský – Branský atd.). Na některých kapitolách se podílelo i více autorů najednou, závěrečná kapitola je pak napsána společnou rukou a jako jediná ve třetí osobě. Kniha je opatřena také autorským deníkem doplněným tehdejšími ohlasy z médií.
Co tedy bylo účelem knihy a jak se povedla? Kniha měla dle autorů za cíl mimo jiné dokázat, že je možné psát pod „tlakem“, na veřejnosti a že je možné vytvořit román i za krátkou dobu. Jejich detektivní příběh by měl být důkazem, že pokud někdo něco umí, měl by to umět kdykoliv dokázat. Je také dokladem možné spolupráce více autorů a kontinuálního psaní. Co se týče samotného příběhu, neoplývá sice řadou zvratů, ze kterých se posadíte údivem na zadek, ani neoplývá dnes tak obvyklou brutalitou, kvůli které přeskakujete stránky, ale je to česká detektivka, po které je stále poptávka. Po příběhu s „našimi“ mafiány, s našimi tvrdými policisty, s našimi „křiváky“ a zkorumpovanými jedinci. I o to autorům šlo, aby lidé v záplavě severských detektivek opět dali šanci českým autorům.
Na více než dvou stech stránkách vám čeští autoři překládají klasický kombinační příběh, který je zajímavý a dobře se čte. Je nutno mít na paměti, za jakých podmínek vznikl a že při tom své starší brášky z detektivního žánru neurazí.
Text: Jiří Walker Procházka, Josef Pecinovský, David Zábranský, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Jan Sviták (2015)
Vydáno: Pavel Mervart (2015)
224 stran
