„Už jste někdy uvažovali o tom, proč neexistují skoro žádné islandské detektivky? Všechny ostatní literární žánry zastoupené máme. Myslím, že za to můžete vy. Jste z kriminální policie, ty jsi Erlendur Svensson a ty, jak že se jmenuješ?“
„Sigurdur Óli.“
„Přesně. Už jenom taková jména jsou v detektivce nemyslitelná, co?“
Souložit se dá leckde. Třeba i na hřbitově. Učiní tak i mladá dáma na začátku příběhu. Jenže milenecký pár je někým vyrušen. Někdo utekl ze hřbitova. U hrobu islandského národního hrdiny a prezidenta z devatenáctého století Jóna Sigurðssona narazí na tělo mrtvé dívky.
Z policejního vyšetřování Erlendurova týmu vyplyne, že dívku někdo uškrtil. Dívku, která byla narkomanka a neměla u sebe žádné doklady. Vzhledem k umístění jejího těla u hrobu národního hrdiny se ale snaží Erlendur najít nějakou spojitost s dávno mrtvým mužem. Společně se Sigurdurem Ólim se vydává do západních fjordů, odkud Jón pocházel. Najdou snad tady stopu mrtvé dívky?
Oproti dalším případům Erlendura je tu menší prostor věnován osobního životu jeho a spolupracovníků. V té souvislosti ovšem musím podotknout, že se jedná teprve o druhou knihu ze série (1998). O Elínborg se dozvídáme, jen kolik jí přibližně je, Sigurdur Óli má zájem o svědkyni ze hřbitova a dozvídáme se o tom, že studoval v USA. Dobře myslím Erlendura vystihuje následující věta ze samého začátku románu: „Erlendur se pokud možno vyhýbal soukromým záležitostem ostatních, měl za to, že má dost svých vlastních starostí. A starostí svých dětí.“ Už tady ale najdeme základní informace: Erlendur manželku opustil, je rozvedený, dcera prostituující narkomanka, syn alkoholik, třeba o Erlendurovu bratrovi, který je v pozdějších knihách nejednou zmiňován, tady ale není ani řádka. Právě dcera Eva Lind pomáhá svému otci ve vyšetřování a pomůže mu k informacím o mrtvé dívce. Je tak donucen ptát se své dcery třeba, jak si narkomarnky shánějí klienty a v knize padne i otázka, proč vůbec někdo začne brát drogy.
Podstatnou roli v příběhu hraje islandský kvótní systém, opouštění vesnic a stěhování lidí do Reykjavíku. Zajímavě je tak na tom vidět, jakou roli při četbě díla může hrát společensko-politický kontext. Situace v devadesátých letech na Islandu je pro českého čtenáře přece jen něco odtažitého, snad můžu i říct naprosto odtažitého – bez jakýchkoliv vysvětlující poznámek pod čarou záleží jen na čtenářích, zda-li si dohledají potřebné informace.
Zajímavá je také kritika amerikanismů a vůbec vztah k USA – jak jsem již napsal, právě ve Státech Sigurdur Óli studoval, podezřelý Herbert zas používá řadu anglických výrazů, zatímco o Erlendurovi se dozvídáme, „že by nikdy nevkročil do McDonaldu“ a celkově mu je pronikání angličtiny a amerikanismů do islandského jazyka a národa proti srsti.
Kniha vydaná v originále roku 1998 se k českým čtenářům dostává až v roce 2010 a nabízela by se tak úvaha, že patří k slabším případů z erlendurovské série, a proto s jejím vydáním nakladatelství Moba otálelo. Není tu sice věnován tak velký prostor privátnímu životu detektvního týmu, jinak se ale jedná o povedený příběh (snad už nemusím po výše napsaném nijak zdůrazňovat, že se točí hodně kolem drog, na což nemusí mít každý čtenář „žaludek“) s docela silným podtextem (ať už co se týče narkomanie nebo třeba problematiky kvótního systému). Za sebe tak hodnotím dokonce o úroveň či dvě lépe než v češtině předtím vydaný příběh Mrazivá noc.
Originál: Daudarósir (1998)
Překlad: Marek Pavka
Moba, Brno 2010 edice Severská krimi
224 stran
www.mobaknihy.cz
