Mám pocit, že případy komisaře Brunettiho jsou kniha od knihy temnější a depresivnější. Obzvlášť tenhle. Obchod s bílým masem v obrovském měřítku, z laboratoře mizejí důkazy a policejní zprávy jsou ze dne na den záhadně upravovány, takže v atmosféře paranoidní nedůvěry Brunetti pátrá s padovským kolegou potají a ve svém volnu, zatímco Benátkami proudí ubíjející a řvoucí masy turistů, politici křičí o své nevině a zároveň jim jdou další korumpující peníze na tajná konta do Švýcar…
Zkrátka Itálií i touhle knihou prosakuje znechucení, lhostejnost a deprese a komisař postupně propadá nevěřící beznaději a hrůze, když se v případu tří zavražděných právníků dobere až k videokazetám s nahrávkami skutečných znásilnění a zabití žen. A i když najde toho trojnásobného vraha, je to jen malá ryba v celosvětovém obchodě s prostitucí a do druhého dne je vrah pro jistotu navždy umlčen a na policejní prezidium se dostává jakási nepravděpodobná verze jeho motivů, takže skutečnou pravdu zná jen Brunetti, a ten jí nemůže nijak prokázat, aniž by ohrozil sebe a svou rodinu. „Sranda k popukání“, nedoporučuji číst nikomu, kdo nechce mít depresi až na půdu.
Originál: Death and Judgement
Fragment, 2006
Překlad: Milena Durková