Když jste v jednom z jejích domů přesunuli popelník, okamžitě ho vrátila přesně na svoje místo… Švýcarská sousedka
Nenávist ji zajímala více než láska, pokroucené povahy více než normální lidé, poražení víc než úspěšní. William Trevor
1.
Narodila se jen devět dní po rozvodu vlastních rodičů a ti předtím byli svoji sotva jedenáct měsíců. Patriciin německý tatínek ji bohužel až zoufale nechtěl a plánoval interrupci. Patricia toho muže poprvé uviděla, až když jí bylo dvanáct.
Ale už ve třech letech se maminka znovu vdala za „tichého“ o pět let mladšího muže, který se živil jako výtvarník. Patricia nového pána odmítala a skutečně asi právem, protože podle všeho byla ve čtyřech a pěti letech zneužívána, nicméně vzpomínky natolik vytěsnila, že si je údajně vybavovala pouze nejasně.
Rodinka roku 27 poprvé přijela do New Yorku a Patricia začala chodit do školy. Teprve v ní si bohužel uvědomila, nakolik se cítí být hochem. Jestli je lesbička, zeptala se jí pak matka ve čtrnácti letech.
V New Yorku nezůstali pořád, rodiče se hádali a vraceli do Texasu, až se tam posléze vrátila jen matka s dcerou, ale nový otec matku zase vytáhl – a dcera tentokrát zůstala u babičky. Bylo jí dvanáct. Zklamána. Ve třinácti (1933) ale přece zase mohla za rodiči.
Po maturitě se zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury, studovala i latinu a řečtinu a dostala se do redakce školního časopisu. Uvědomila si taky konečně, že hádky rodičů zapříčiňuje spíš matka. Přesto zůstala na její straně.
2.
Po promoci začala externě pracovat pro časopisy a roku 1946 převzala Cenu O. Henryho. Současně tvořila komiksy vč. Kapitána Midnighta. A psala prózu, aby se zbavila zlých snů. Mějme nicméně na paměti, že nikdy netěžila čistě ze své podstaty a ničeho víc, a vzpomeňme, že už v osmi letech byla zcela pohlcena knížkou o schizofrenicích a pyromanech…
Cizince ve vlaku, příběh dvou mužů, kteří si „prohodí“ vraždy, jež touží spáchat na svých blízkých, dokončila roku 1948 a pod vlivem Trumana Capota v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs, ve vnitrozemí státu New York. Bylo jí sedmadvacet. Byla už si i jista svou sexuální orientací, ale nechala se přesvědčit, že se možná může změnit, i zapsala se do kurzu psychoanalýzy. Uvědomila si, že ji ani tak nepřitahují normální ženy, ale ty, co uvnitř sebe nesou část muže, a o homosexualitě napsala hned druhý svůj román Cena soli, který vydala pod pseudonymem Claire Morganová.
Teprve pak přišlo opět na řadu vlastní jméno a brzy i slavná kniha Talentovaný pan Ripley. Je hlavní hrdina gay? A je-li, nakolik si to uvědomuje? Ani na jednu otázku nelze jednoznačně odpovědět a text lze interpretovat řadou způsobů.
3.
Jako Simenon, psali o Patricii. Ona… udělala z kriminálek víc. Jenže takové srovnání je zcela vnějšní. A Amerika? Byla či zůstává prudérní i homofobní, takže Patriciiny knihy se od počátku lépe prodávaly v Evropě, i odstěhovala se za nimi, nejprve do Anglie, ale pak do Fontainbleau u Paříže.
Ani francouzštině, ani kuchyni se ale nepřizpůsobila a od světa se izolovala i za pomoci alkoholu. Nejradši komunikovala se svými siamskými kočkami (prý zvláštním jazykem) a okolo domu se rozkládala zahrada, již sice nechala zpustnout, ale obklopila se zato stovkami hlemýžďů, které tu s něhou přikrmovala salátem.
Do Francie přivezla i matku, ale ta klidně poskytovala novinářům rozhovory dceřiným jménem, a když se vrátila do Texasu, spálila vlastní dům a dožila v domově pro seniory…
4.
Patricia Highsmithová měla přesné představy o tom, co se jí líbí a co nesnáší, píše Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky TRITON 2008 v překladu Václava Petra). Měla například ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, France Kafku a samotu. Nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi či hlučné lidi… A údajně také nesnesla, když ji někdo poznal na ulici.
Po třinácti letech ve Francii ji napadl daňový úřad a prohledali jí dům, před čímž ujela do Švýcarska. Nový (i když stařičký) dům koupila v Ticinu, kousek od italských hranic. Nehezké místo! Návštěvy byly zděšené, v jakých podmínkách žila, píše James, ale ona přikoupila sousední pozemek a nechala postavit i moderní bydlení jménem Casa Highsmith. A jak žila zde? Nejmenovaná sousedka:
Jediná věc, která mi na ní vadila, bylo, že když jste přišli na přátelskou návštěvu, nikdy vám nepodala ruku… Nesnesla dýchat vzduch ostatních lidí.
Nejcitlivější, nejzranitelnější, nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala, uvedla jiná ze sousedek.
A terapeutka Vivien de Bernardiová? Sice psala o násilí, ale sama byla velice mírná a kvůli tomu klidu jsem se ráda pohybovala v její blízkosti. Ale nebyla jsem s ní ráda, když byli okolo další lidé, protože se chovala jako neukázněné dítě, co řekne první věc, která ho napadne… Postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla schopná neříct, co měla na jazyku. Zpětně si myslím, že Pat mohla trpět nějakou vysoce funkční formou Aspergerova syndromu. Vykazovala spoustu typických symptomů a disponovala až děsivým smyslem pro přímočarost… Řekla vše, nač pomyslela. Postrádala smysl pro konverzační odstíny a vůbec si nevšimla, když druhého svým výrokem ranila.
5.
Byla chladná jako tento informativní článek.
Třikrát natočený Talentovaný pan Ripley (podruhé jako V plném slunci s Alainem Delonem jako Ripleym, potřetí s Mattem Damonem) má čtyři pokračování:
Ripley pod zemí (1970, zfilmováno),
Ripleyho hra (dvakrát zfilmováno, poprvé jako Wendersův Americký přítel s Dennisem Hopperem jako Ripleym a podruhé s Johnem Malkovichem),
Hoch, který přišel za Ripleym (1980)
a Ripley pod vodou (1991).
Na filmové adaptace posledních dvou částí se ještě čeká. Sama Highsmithová zemřela na leukémii 4. února 1995 ve věku 74 let – jako milionářka a autorka dvaatřiceti knih. Tři miliony dolarů odkázala kolonii Yaddo, ale v případě svých literárních prací se ještě před smrtí optala Texaské univerzity, kolik by zaplatili. Po uvedení částky prodala dílo Švýcarskému literárnímu archívu v Bernu.
