Nestydaté neviňátko (Dominik Dán)

Překvapila mladá studentka v domě svých rodičů lupiče a zaplatila za to smrtí nebo šlo o úkladnou vraždu? A proč se v domě nenašly žádné stopy? Detektivové Richard Krauz a Jozef Fischer budou muset vynaložit všechny zkušenosti na vyřešení případu, který se zpočátku zdál snadný. Nový česky vydaný román od slovenského autora krimi bestsellerů.

Nestydaté neviňátkoPíše se rok 1997 a ve městě to vypadá, že se schyluje k válce gangů. Poté, co nálož zabije jednoho z největších mafiánů, s přezdívkou Buran, detektivové Richard Krauz a Jozef „Chosé“ Fischer kontaktují Buranova největšího konkurenta „Bosse“, aby ho varovali před další explozí násilí. Boss je však už ze všeho unaven a za asistence obou detektivů narychlo opouští republiku.

Zdá se, že je válka zažehnána a detektivové jsou rádi, že se zase mohou věnovat starým dobrým případům vražd. Takovým se zprvu jeví i vražda mladé studentky, která byla nalezena v domě rodičů. Pachatel oběť znásilnil, podřízl a nakonec ještě udusil. Podle všeho to vypadá jako překažená loupež, která se zvrtla ve znásilnění a vraždu. Ale jak to, že pachatel po sobě nezanechal v domě jedinou stopu, jediný otisk? Kriminalisté později zjistí, že půjde o velice neobvyklý případ, který možná vypadal na začátku jednoduše, ale nakonec bude možná jeden z nejtěžších v jejich kariéře. A navíc se jim dostane lekce od někoho, od koho by to ani nečekali.

Dominik Dán je pseudonym slovenského autora, jehož pravé jméno veřejnost nezná, jelikož údajně stále pracuje (nebo pracoval) jako kriminalista. V roce 2005 začal psát detektivní thrillery z fiktivního Našeho města. Postupem času napsal na dvě desítky románů, jejichž hlavním hrdinou je detektiv Richard Krauz a jeho kolegové z oddělení vražd. Některé romány jsou více či méně inspirovány skutečnými událostmi (např. Bestie sériovým vrahem Ondrejem Rigem nebo Popel všechny zarovná zavlečením syna tehdejšího prezidenta Kováče do Rakouska). Znalci Dánovy tvorby vědí, že se jednotlivé příběhy neodehrávají v pořadí, v jakém je autor píše. Kupříkladu z hlediska děje chronologicky první román Uzel je zasazen ještě do „totalitního roku“ 1988, ale byl napsán až v roce 2012, jako šestnáctý v pořadí.

Velkoměsto je jako lis na unavené, přezrálé víno. Velmi pomalu, disciplinovaně seřazení v násypnících do něj padáme a vytéká z nás šťáva mizící v nenávratnu.

Str. 9

Takhle podobně začínal své romány americký autor Ed McBain a začíná tak i román Dominika Dána, který dostal přezdívku „slovenský Ed McBain“. Je to také díky dokonalé znalosti policejních postupů (na rozdíl od duchovního otce Steva Carelly a jeho kolegů z 87. revíru mohl Dán čerpat z profesních zkušeností) nebo zasazením děje do fiktivního města. U Dánova amerického kolegy čtenáři vypozorovali v jeho Isole New York, tady je zřejmé, že jde o Bratislavu. Mimochodem Krauzův nadřízený je major Alexander Mayor – že by autorův vtípek na téma McBainova detektiva Meyera Meyera? Další podobnosti bychom mohli najít v partě často unavených, frustrovaných policistů, kteří mají různé neduhy, ale kteří když jde o dopadení vraha, zapomínají na pojmy jako spánek, odpočinek nebo jídlo. Jinak se rádi napijí, občas zahýbají manželkám, někteří se cpou, kdy to jen jde, pro nadřízené jsou mnohdy na zabití, ale na druhou stranu jsou to ostřílení profesionálové, kteří už něco viděli a kteří jen tak někomu na špek neskočí.

Nestydaté neviňátko začíná jako thriller o vyřizování účtů mezi mafiány, nicméně posléze začínají hlavní hrdinové vyšetřovat vraždu mladé studentky. S povděkem kvitují, že už se nebudou muset hrabat ve spletitých vztazích v podsvětí, ale budou vyšetřovat „běžný mord“. Jenže… ono nic není tak normální, jak se na první pohled zdá.

V tomto románu je podoba s McBainovými romány postřehnutelná ještě v jednom prvku, a to jsou výslechy svědků či podezřelých. Výpověď vyslýchaného (mnohdy dlouhý monolog) často zabírá jeden dlouhý odstavec, který pokrývá i několik stran. Vůbec to ale neruší a působí to mnohem naléhavěji a živěji, než kdyby to bylo přerušované odsazováním. Tyhle scény jsou brilantní a nesou se v duchu karetní partie. Co lze vyslýchanému odkrýt, jak ho přimět aby odkryl karty on, případně kdo s jakou kartou vlastně hraje a jak silného má před sebou protivníka. Pokud je čtenář zpočátku znuděn nabízejícím se motivem války v podsvětí, po rozjetí vyšetřování vraždy studentky se nudit přestává. Nepůjde však rozhodně o standardní detektivku. Atmosféra bude s postupem příběhu houstnout, pracovní nasazení detektivů bude čím dál náročnější a vyšší, stejně jako únava, provázená občasným pocitem bezvýchodnosti a bezmocnosti. Přesto mě párkrát udivilo, že by detektivové dříve nepřišli na některé verze, jak to všechno mohlo se smrtí Moniky být. Například jedna z nich mě napadla skoro hned a divil jsem se, že by nenapadla je. Nakonec víceméně na tuto verzi došlo také, ale až o dost později.

Přestože se směr vyšetřování během v průběhu děje několikrát mění, a že mě některé možnosti napadly dříve, vyvine se všechno nakonec jinak, než by většina čtenářů předpokládala. Což je v detektivce nebo thrilleru jen dobře. Nechceme přece odhalit pachatele a na konci pak být zklamaní, že jsme měli pravdu. Chceme se nechat překvapit, abychom se pak mohli plácnout do čela, jak je to logické a že nás to hned nenapadlo. Pokud tohle funguje, znamená to, že čteme správný krimi příběh, což je přesně případ tohoto románu.

Originální titul: Nehanebné neviniatko (2005, 2016)
Vydáno: Slovart (2005)
Vydání v České republice: Slovart, spol. s r. o. (2017)
Přeložil: Jan Hanzlík (2016)
312 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA