Seznamte se s první knihou Dominika Dána a poznejte v ní okolnosti jednoho skutečného únosu, který vyvolal válku v podsvětí, přinesl hromady mrtvol a odkryl mnoho špinavostí.
U slovenského spisovatele Dominika Dána je časté, že se v jeho příbězích řeší dva různé zločiny. Tentokrát se nebudou vyšetřovat souběžně, jeden se stal na jaře 1996 a druhý na podzim téhož roku. Právě tehdy jsou detektivové přivoláni k vraždě osmdesátileté důchodkyně, která byla téměř rozsekána mačetou. Nevypadá to, že by stará paní někoho překvapila a zdá se, že pachatel ani nepřišel do bytu krást. Motiv brutálního činu se dlouho kriminalistům nedaří objasnit. Detektiv Richard Krauz při vyšetřování případu vzpomíná na události z jara…
Někdy v té době přespával u své milenky Eriky, když ho nad ránem zavolali k vraždě drobného kriminálníka s přezdívkou Malý Pavouk. Pachatel ho rozstřílel samopalem. Krauz Pavouka znal už z dětství a na naléhání jeho matky se rozhodne případu ujmout. Stopa vede k jistému mafiánovi, kterému nikdo neřekne jinak než Boss. Protože je to také Richardův kamarád z dětství, chce ho detektiv varovat. Nicméně varování dostane naopak Krauz. Podle Bosse kriminalista ani netuší, do jak velkého případu se pouští a jak velkou pikslu červů by mohl otevřít. Vše totiž vede až do vysoké politiky…
Možná si někdo z vás ještě pamatuje, že v srpnu roku 1995 došlo k únosu syna tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče. Podle různých zdrojů byla z únosu podezřelá Slovenská informační služba (SIS). Nicméně se soudí, že iniciátorem únosu byl někdo z tehdejší vlády, která měla s hlavou státu neustálé konflikty. Na mladého Kováče byl totiž tehdy vystaven mezinárodní zatykač kvůli podvodu. Únosci ho zavlekli do Rakouska a narafičili vše tak, že tam bude zatčen. Díky tomu by došlo ke zdiskreditování prezidenta a následnému odchodu z funkce, což zřejmě bylo cílem celé akce.
Toto téma zpracoval Dominik Dán do svého prvního románu Popel všechny zarovná. Napsal ho už v roce 2005, ale česky kniha vychází až nyní. Takže zatímco se slovenští čtenáři prvně seznámili s hlavní postavou vyšetřovatele Richarda Krauze v této knize, čeští čtenáři ho znají až z pozdějších titulů. Z chronologického hlediska děje se však o první příběh nejedná – ten byl napsán až o sedm let později a zasazen do roku 1988 (Uzel).
Zpočátku se ve vyprávění příběhu dost často skáče střídavě do části odehrávající se na jaře a zpět do podzimu. Díky tomu, že Dán pouze na začátku knihy avizuje, která kapitola se kdy odehrává, a pak na to rezignuje, není vždy lehké si uvědomit, ve které části příběhu se právě nacházíme. Zvlášť když jsou tu navíc časté odbočky v podobě dlouhých vyprávění příběhů z dětství. Někdy se skoro zdá, jakoby se obě dějové linky prolínaly a čtenář pochopitelně přemýšlí, jak a zdali spolu vůbec souvisejí. Orientaci ještě ztíží scéna v části příběhu, která by se měla odehrávat na podzim (str. 77). Krauz tu sedí s parťákem Fischerem v bytě zavražděné ženy a Fischer uvažuje, zdali sem vrah nemohl přijít v rukavicích. Krauz mu oponuje: „Teď v létě, jo?“ Mnozí si jistě položí otázku, kdy se tedy tato část odehrává – v létě nebo na podzim? Ale teprve až na konci knihy se nabízí vysvětlení všech těchto časových skoků a zdánlivých nesrovnalostí. Je to rozhodně zajímavé, ale když uvážím, že čtenář dlouho neví, na čem je, a považuje to za nesrovnalost a ztížení orientace…
Postupem času se autor stále více zaměřuje na události z jara a vraždu důchodkyně poněkud odsouvá do pozadí. Při vyšetřování Pavoukovy smrti se ukazuje, že stopy vedou k tajné službě a že zavražděný kamarád z dětství jel v něčem, na co ani zdaleka nestačil. Krauz je zprvu zděšený tím, na jaké „svinstvo“ narazil a nechce tomu věřit.
Situace se stále přiostřuje a po četných odbočkách „vzpomínání na mládí“ se děj románu pořádně rozjíždí. Kriminalisté mají proti sobě v podstatě neviditelného nepřítele, který je informován o každém jejich kroku a vždy stihne udělat protiopatření. A mrtvých přibývá. Poslední třetina či čtvrtina knihy je mnohem zajímavější a napínavější. Skoro jako bychom četli jiný román.
Krauz má v podsvětí mnoho známostí, a tak se celá tahle hra hraje jiným způsobem, než bývá v detektivkách obvyklé. Náš hlavní hrdina se musí s těžkým srdcem vzdát nereálné touhy za každou cenu pochytat a potrestat všechny viníky. Hra je příliš vysoká, hráči jsou ty nejmocnější a mají zřejmě všechny trumfy. Vypadá to, že Krauz se tak spíše jen snaží minimalizovat ztráty na životech, ale při jednání s nepřítelem se jen těžko smiřuje s tím, že je to něco za něco.
Na konci se dozvíme, co mohlo být skutečným podnětem k napsání tohoto románu. Může to být považováno dokonce i za takové dílčí vítězství. Slovo „dílčí“ je namístě, je logické a reálné, protože v takovémto románu by jednoznačně šťastný „konec a zvonec“ vypadal nepatřičně. V každém případě je jasné, že se to vše takhle nějak stalo nebo mohlo stát i ve skutečnosti. Ti, kdož politickou situaci sledují, nebo se dokonce zajímali o zmíněný únos, jistě najdou v knize odraz mnohých skutečných událostí.
Nemusíte se bát pozvolného rozjezdu a časových skoků. Byla by chyba nechat se tím odradit. Připravili byste se o román, díky němuž dostanete stravitelnou lekci o těch nejšpinavějších politických hrách a divoké historii podsvětí devadesátých let. Je to lepší než pročítat sáhodlouhé politické stati. Bohužel se při čtení neubráníte pocitu, že se leccos z toho děje tak nějak v různých formách i dosud. Možná si budete říkat, že je lepší o tom nevědět a ještě lepší pochopitelně nebýt součástí toho všeho.
Máte pravdu, je rozumnější raději strávit čtyři sta stran ve společnosti našich hrdinů, bavit se jejich břitkým černým humorem, dohadovat se, co se opravdu stalo a co je fikce. Ocenit dokonalou znalost prostředí a policejní práce. Když k tomu přidáte svérázný a šťavnatý slang, detailní popisy výslechů a uvěřitelné postavy, které sice mají různé neřesti, ale jsou stoprocentní profesionálové, vyjde vám ten správný „policejní thriller“, na jaký jste od svého oblíbeného autora zvyklí. Je jiný než ty pozdější, je to prvotina, ale neměl by ve vaší sbírce chybět.
Nejspíš budete po přečtení knihy o nějaké ty iluze chudší, ale zase se na svět budete dívat otevřenějšíma očima. V dnešní době to není vůbec k zahození.
Originální titul: Popol všetkých zarovná (2005)
Vydáno: Slovart (2007)
Vydání v České republice: Slovart, s. r. o. (2015)
Přeložil: Josef Šmatlák (2015)
400 stran
