Královna detektivek z lékařského prostředí je zpátky v nejlepší formě…
A hned úvod knihy je pěkně drsný – na příjem pohotovosti dorazí pacient a umírá, ale přítomné doktory a sestry vzrušuje především jeho tetování – protože smrt je zde všudypřítomná, tak proč kolem ní dělat zbytečný rozruch. Prostě rutina, zapsat čas a příčinu, a fofrem se jede dál…
V zběsilém tempu pohotovosti se otáčí i hlavní hrdinka Molly Burkeová, ošlehaná dvacetiletou praxí zdravotní sestry. K tomu přidejme dozvuky traumat z Vietnamu a prohraný soud o zanedbání péče, a Molly zvládá léto v St. Louis jen s pomocí psychiatra. Aby splatila soudní výlohy, přibrala si k denní směně ještě funkci městské koronerky, takže noci tráví nad mrtvými a k tomu musí čelit zármutku pozůstalých – jestlipak někdo nemá štěstí na práci.
Ale protože je toho stále ještě málo, připlete se Molly nevědomky do jakési podivné politické hry, takže ji pro jistotu hlídá FBI (a čeká, kdo se jí pokusí zabít.) Tudíž aby Molly nemusela myslet na svoje problémy, zaměří se na problémy cizí – třeba na podezřele stoupající počet sebevražd právníků. Obzvlášť když někteří pozůstalí verzi o dobrovolném odchodu nevěří. Sebevraždy zdravotníky hodně děsí a zneklidňují – vždyť oni v práci bojují o každý život a tady si ho někdo vezme bez boje, prostě to vzdá. A pro lidi v Mollyině zoufalé situaci se sebevražda jeví jako velké lákadlo, stejně vábivé jako sklenka vodky.
Molly se do případu přesto zakousne jak buldok a brzy zjistí, že tu je někdo, komu se její šmejdění nelíbí. Sestra Burkeová tak bude moci prozkoumat svou vlastní nemocnici ze strany pacienta a bude mít co dělat, aby nevítanou pozornost zaměřenou na svou osobu vůbec přežila…
Napínavý lékařský román v závěru téměř konkuruje Kenu McClurovi a jeho farmaceutických konspiracím, Eileen Dreyer však dává přeci jenom větší důraz na prostředí a charaktery. Málokdo totiž dokáže vykreslit příjem na pohotovosti tak mrazivě jako ona, v autorčině podání jde spíš o bitevní vřavu, byť ten šílený mumraj občas zmírní dosti černým humorem. („Pacient bývá většinou asi deset minut po smrti, když se vám z něj konečně podaří vypáčit pravdivou historku, proč se vám objevil na prahu…“)
Samotná hlavní hrdinka Molly Burkeová je nejspíš tou nejoblíbenější autorčinou postavou, protože je jediná, ke které se Eileen znovu vrátila (v románu Hlavolam, Alpress, 2005) Přijde mi, že všechny ostatní jednorázové hlavní postavy románů se pak více či méně Molly podobají – charakterem, traumaty, odhodláním…
A že je kniha napsaná v roce 1995? Nebýt nedostatku mobilních telefonů a sem tam nějaké té diskety bych si ničeho divného nevšimla. To jen dokazuje, že dobrý příběh zubu času odolá…
Originál: Bad Medicine, 1995
Překlad: Hana Parkánová, 2001
Vydal: Alpress, 2011
V edici Klokan
www.alpress.cz
354 stran