Nejlepší detektivní povídky roku

nejlepsi-detektivni-povidky-roku-2011Chcete si vyzkoušet práci poroty a tipnout vítěze v soutěži o nejlepší detektivní povídku roku 2011? Pak máte šanci. Na trhu se objevil sborník s příznačným názvem Nejlepší detektivní povídky roku, k sehnání je především v trafikách a najdete v něm nominované povídky českých autorů. Soutěží se ve dvou kategoriích rozdělených podle věku. Havránka dostává autor mladší třiceti let, starší soutěží o Cenu Havran. Soutěž vyhlásila detektivkářská organizace AIEP a výsledky budou letos výjimečně ohlášeny až v listopadu.
Povídek je sedmnáct, z toho jedna v kategorii Havránek, tudíž zde je vítěz jasný. Některá jména jsou velice známá, některá méně a tipla bych, že jsou tu i nováčci. Ve sborníku mi chybí informace o tom, jaká jsou kritéria hodnocení. Vím, vím, že si je můžu najít na internetu, ale ne každý má chuť a čas to hledat. Také by nebylo na škodu dát k jednotlivým autorům medailonky. Čtenáři jsou bezpochyby zvědaví a rádi by věděli, s kým mají tu čest. Porota hodnotí povídky anonymně, takže ji medailonek nemůže ovlivnit.
Autoři jsou řazeni abecedně. Ano, je to spravedlivé, ale na druhou stranu nakladatelé riskují. Co když čtenářům nesednou první povídky a nedostanou se k dalším, které by se jim líbily víc.
Povídky jsou různorodé. Pár jich má světovou úroveň a neodehrávat se v Česku, věřili byste, že pochází z pera amerických nebo anglických autorů. Když mluvím o Američanech, tak mám na mysli jejich thrillery, při kterých vás mrazí v zádech. Ano, našla jsem tady povídku, u které jsem si říkala: Pane jo, takhle by to nenapsal ani Chase. Pak je tu psychologická povídka, která je trošku mysteriózní. Nebudu napovídat, ale věřte, že ji poznáte. Psala ji žena a napsala ji zatraceně dobře. Několik povídek připomíná klasické detektivky a některé přímo navazují na tradici Sherlocka Holmese. V jedné z nich mám i svůj tip na vítěze. Jsou tu dvě povídky s překvapivou pointou, která vás dostane do kolen.
A pak je tady ten zbytek – matematicky vzato většina. To jsou echt české detektivky připomínající zprávy na komerční televizi. Kdo, kde, koho a proč. Z hlediska teorie jsou to kriminální příběhy a jako takové bychom je měli brát. Není v nich kouzlo klasické detektivky ani napětí drsné školy. Ale dejme tomu, pokud by byly napsané perfektně a nepřipomínaly skutečnou událost, neměla bych námitky. Jenomže… mnohé z nich postrádají humor, který podle mého do detektivek patří. Detektivka je nadsázka, pohádka pro dospělé a autoři by to tak měli brát.
Když mě bude zajímat, jak Lojza klepnul babičku kvůli šrajtofli, pustím si zprávy na Nově.
Čtenáři se chtějí bavit, chtějí řešit záhady a možná si chtějí představovat sami sebe na místě detektiva. Detektivky mají být oddychové, na tom přece není nic špatného. Neměly by si hrát na něco, co nejsou a nikdy být nemůžou už z podstaty žánru. Někteří autoři se nejspíš pokoušeli o společenský nebo sociální román. Na můj vkus až příliš často se tu objevuje kritika současných poměrů. Mladší čtenáři si na některých místech neodpustí poznámku: Máš pravdu, autore, za komunistů nám bylo líp, viď? Bohužel mi připadá, že někteří z nominovaných ustrnuli v osmdesátých letech, kdy bylo z jejich hlediska všechno fajn. A osmdesátým letům odpovídá i styl jejich psaní.
Stejně tak mi vadily i různé mravokárné průpovídky. Opravdu tam musely být? Pokud jste to chtěli natáhnout kvůli rozsahu, nešlo to jinak? Beru, že si postava zapálí cigaretu. Kouří a tečka. Proč mi autor vysvětluje, že postavě hrozí rakovina plic? Tohle mají být detektivky a ne příručky rodinné výchovy pro šesťáky.
Co se týče stylu, mám ráda, když postavy mluví, jak „jim narostl zobák“. Často mě udivuje, jaké syntaktické perly dokážou obecně spisovatelé (nebo překladatelé) vyplodit. Jako by se zapomnělo na prostý fakt, že když věta začíná podmětem, měl by následovat přísudek. Nejsem příznivcem květnaté mluvy a dlouhých souvětí plných vložených vedlejších vět a přístavků. Ale to bych nikomu nevyčítala, je to věc autora. Oni jdou s kůží na trh a je to jejich ostuda, když mají špatně interpunkci.
Můj celkový dojem ze sborníku? Česká detektivka je prostě česká. Čeští autoři se bojí být světoví, zbytečně se drží při zdi a možná i podceňují čtenáře. Když už tu najdu pointu, je jediná. A přitom by to šlo tak krásně zkomplikovat. V jedné povídce sledujete od začátku oběť, které někdo usiluje o život. Pointa: oběť zemře. Že by český čtenář nezvládl obrat děje v tom smyslu, že by oběť zavraždila ty, kteří jí usilují o život? Anebo proč by se z domnělé oběti nemohl vyklubat protřelý vrah, který si hrál na oběť? Nevím, zda je problém na straně čtenářů, nebo autorů. Copak nám tohle stačí?
Jako čtenář se nudím a přiznávám se, že místy jsem se za autory až styděla. Opravdu si myslí, že tímhle někoho oslní? Když píšu detektivku, tak přece chci, aby si čtenář sedl na zadek a dočetl ji s otevřenou pusou. Nebo ne?

Autoři, jejichž povídky jsou zařazeny do knihy: Roman Cílek, Jan Cimický, Lubor Falteisek, Michal Fieber, Marcela Gartnerová, Zdenka Hamerová, Lukáš Hrdlička (2 povídky), Petr Hrůša, Zdeněk Jarchovský, Jan Jemjan, Anotnín Jirotka, Martin Petiška, Zuzana Rampichová (2 povídky), Petra Štarková a František Uher.

Pražská vydavatelská společnost, Praha 2012
144 stran

Autorka článku je spisovatelka a novinářka

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA