Americký spisovatel John D. MacDonald napsal za svůj život spoustu románů, nejznámější ale patrně zůstane jeho série s „havarijním poradcem“ jménem Travis McGee. Tento opálený, životem ostřílený Floriďan žije v 21 detektivních novelách na hausbótu jménem The Busted Flush (v některých knihách přeloženo jako Srdcová sedma) v přístavu Bahia Mar ve Fort Lauderdale. Je cosi jako soukromý detektiv, se zvláštními sazbami — pokud někomu něco zahrání, nechá si z toho půlku. Když jsem v září roku 2011 podnikl s přítelkyní cestu po Floridě a navštívil díky americkým přátelům náhodně letovisko Fort Lauderdale, začal jsem se zajímat i o to, zdali Bahia Mar opravdu existuje. Zjistil jsem, že jde skutečně o reálný přístav, a tak mě napadlo, že by nebylo špatné se tam vypravit…
Cesta na jih Floridy
Naší návštěvě tohoto přímořského města předcházela dlouhá, jedenáctihodinová cesta z Atlanty v Georgii, povětšinou nudná, strávená na dálnicích centrální Floridy. Už během prvního tankování na Floridě nás po čase stráveném v klimatizovaném voze překvapil velký tepelný skok. To ještě nebylo nic proti tomu, když jsem zhruba v sedm večer vystoupil z auta ve Fort Lauderdale, nedaleko od věžáku, kde bydleli naši přátelé. Zavolal jsem mobilem Stevovi, jednomu z hostitelů, kde se právě nacházíme, a optal se, jak je to s možností parkování. Vnímal jsem při tom nejen vyšší teplotu, ale i mnohem vyšší vlhkost, na kterou není našinec zvyklý. Během chvíle jsem měl na sobě šortky a tričko nalepené, jako kdybych právě vylezl z vody. Steve zakrátko dorazil a navedl mě k zaparkování v podzemní garáži pod jejich věžákem. Po ubytování a nezbytné sprše následovala už jen večeře a zasloužený spánek…
Fort Lauderdale
Původně to měl být klidný večer doma. Doma znamená na palubě Busted Flash, patnáctimetrového hausbótu, můstek číslo 18, přístav Bahia Mar, Lauderdale. (Tmavomodré sbohem)
Teprve druhý den jsme měli možnost si město více prohlédnout, protože předchozí den jsme pouze projeli nejkratší cestou z dálnice k domu hostitelů. Fort Lauderdale s necelými 200 tisíci obyvatel je především přehlídkou luxusu a bohatství. Kromě velkých hotelových komplexů zde najdete obrovské rezidence, několikapatrové jachty a do posledního lístečku vyšperkované pozemky. Kotviště lodí sahají díky husté síti vodních kanálů i několik kilometrů do vnitrozemí. Skoro se zdá, že kdo nemá loď, nic zde neznamená. Zmíněných věžáků zde však moc nenajdete. Pár jich najdete na pobřeží, ty větší trůní ve středu města — i když o nějakém centru vlastně mluvit nelze, protože Fort Lauderdale — tzv. Americké Benátky — je především o vilách a lodích (je jich zde přes 40 tisíc).
Malý počet věžáků je dán především hrozbou hurikánů. V nedávné době totiž jen málokterý dům dokázal náporu tohoto živlu odolat. Steve mi prozradil, že ten jejich věžák — říká se jim tam kondominia — pochází z roku 2005 a dokáže odolat i hurikánu stupně 4. Když jsem se podíval na silné okenní tabule, docela jsem tomu věřil. Naproti tomu protější kancelářská budova byla mnohem méně odolná, a tak poslední hurikán dokonale vysklil všechna okna a všechny kancelářské potřeby, hlavně listiny, rozmetal do širokého okolí. Vybavit potom takovou budovu pevnými okny vyšlo údajně na 30 milionů dolarů.
Bahia Mar
Třetí den jsem Stevovi projevil přání, zda bych se mohl do místa děje mých oblíbených knih podívat. Steve samozřejmě souhlasil, bylo to od nás jen pár bloku, ale jak je v Americe zvykem, jeli jsme tam autem. Celý přístav je situován do vnitrozemí, vstup do něj střeží středně vysoký hotel stejného jména. Před hotelem se nachází malé parkoviště, snack bar a recepce. Steve se uchýlil do příjemného chládku klimatizovaného baru a poslal mě na prohlídku samotného. Zpočátku jsem měl trochu obavy z postávající ochranky před hotelem, a tak jsem se snažil tvářit, jakože jdu po ranní procházce zpět na svou jachtu.
Když jsem prošel kolem netečných bodyguardů, přemýšlel jsem, zdali kotviště F vůbec existuje. Odpověď jsem dostal hned v zápětí, když jsem narazil na orientační ceduli, kde mě šipka doleva naváděla do „F – G Docks“. Ocitl jsem se na rozlehlém, téměř prázdném parkovišti. Tak tady asi Travis McGee nasedal do své Miss Agnes — upraveného rollsu —, napadlo mě. Zamířil jsem do nejvzdálenějšího rohu parkoviště, kde jsem zahlédl bránu k jachtám, s cedulí „F Docks“. Když jsem tak pod tou cedulí stál, měl jsem zvláštní pocit. Tolikrát jsem o těchto místech četl… Jistě, příhody Travise McGeeho jsou fikce, ale stejně…
Krátce po šesté onoho pondělního večera jsem se vrátil do Bahia Mar a neměl jsem o ničem nejmenší potuchy. Kráčel jsem od zaparkovaného vozu ke kotvišti osmnáct, kde mám uvázaný hausbót Srdcová sedma, když mě poklusem dohonil kapitán Johnny Dow. (Skořicová pleť)
Brána F mě dovedla k podlouhlému molu, u kterého kotvilo několik patrových jachet. Jinak tam nebylo téměř ani živáčka. Úmorné dopolední vedro lemovalo akorát tiché předení klimatizací na lodích a občasné zašplouchání vlnek. Hledal jsem kotviště 18, ale jak jsem předpokládal, tady už šlo buď o fikci (aby autor neznepříjemnil život skutečným nájemcům kotviště), nebo od té doby došlo k přečíslování. Jak mi Steve předtím řekl, Bahia Mar je starý přístav, který vzkvétal v šedesátých letech, pak ho předběhly modernější a větší přístavy, kterých od té doby vyrostlo jako hub po dešti.
Každé kotviště mělo sloup pro přípojku elektrického vedení a vody. Každý z těchto sloupů byl opatřen číslem, ale jak se zdálo, číslování kotviště F mělo přidělená čísla od 600 výše. Stoje u čísla F 603, vzdal jsem se tedy naděje, že najdu přesně místo, kde Travis se svým přítelem Meyerem trávili meditativní večery na palubě nebo kam si McGee vodil plážové hopsandy. Procházel jsem zvolna kolem jachet, fotografoval a snažil se vybavit si některé pasáže z knih. Občas někdo z jachty vylezl a šel směrem k parkovišti. Snažil jsem se tvářit jako majitel jedné z jachet, což bylo sice směšné, ale i zbytečné, protože každý mě pouze pozdravil přátelským „Hi“, doprovázeným úsměvem a bez jakéhokoliv podezření.
Bylo něco po čtvrté hodině a já jsem pořád myslel na to, na co jsem se chtěl zeptat Cathy, tak jsem zamířil zpět k domovu. Slečnu Agnes jsem zaparkoval blízko lodi tak, abych ji měl po ruce, až večer pojedu ke Cathy Kerrové.
(Tmavomodré sbohem)
Když jsem se dost vynadíval, zamířil jsem k parkovišti. Ještě jednou jsem si od brány F prohlédl parkoviště a udělal záběr, který mohl vidět McGee, když vystoupil z lodi a šel na parkoviště. Cestou zpět kolem hotelu jsem si uvědomil, že přístav vůbec ničím Travise McGeeho nepřipomíná, žádný obchod se suvenýry, nic. Což mi přišlo v zemi, kde udělají turistickou atrakci téměř ze všeho, trochu podivné. Na druhou stranu zvýšený zájem návštěvníků by byl možná hostům na obtíž.
Pláž
Úterý třetího srpna bylo jedním z těch mála dní, kdy na atlantickém pobřeží panuje absolutní bezvětří. Každičký kousek látky na lodích kotvících v Bahia Mar visel zplihle jako výmětek. Kolem přístaviště a motelu, pod můstkem klenoucím se na druhou stranu, po němž přecházeli chodci na pláž, hučel nekonečný polední proud vozidel, zanechávaje ve vzduchu skličující pach spáleného benzínu.
(Skořicová pleť )
V některých knihách je zmínka o tom, že si jde McGee zaplavat na pláž. K tomu musel projít celé to rozlehlé parkoviště, nejspíš prošel kolem hotelu, kudy jsem šel předtím i já a nakonec ještě musel přejít pobřežní silnici (v některých románech také používá jízdní kolo). Ocitl by se tak na celkem příjemné pláži, která není např. oproti těm miamským tak rozlehlá, navíc tehdy v září zde bylo jen pár lidí. Jak se shodli všichni naši hostitelé, je září ideálním měsícem, kdy na Floridu vyrazit. Za prvé, už je po sezoně a děti mají školu, za druhé, důchodci se sem začnou stahovat ze severu až koncem října a v listopadu. V prosinci už tak prý není kde zaparkovat a ceny hotelů se opět razantně zvednou.
Šli jsme se Stevem chvíli po pláži a povídali si. Tady, těsně u vody, buď nebylo vedro tak hrozné díky větříku od moře, nebo jsem si už prostě zvykl. Pláž odděluje od pobřežní silnice řídký palmový porost, promenáda s lavičkami a sprchami. Za pobřežní silnicí najdete nevysoké hotely.
Tamiami Trail
V prvním světle nadcházejícího svítání, právě v tom okamžiku, kdy stromy začínaly dostávat podobu a totožnost, jsme se vynořili na křižovatce floridské silnice číslo 112 a dálnice Tamiami Trail. Na protější straně dálnice stála velká benzínová pumpa a opravárenská dílna osvětlená nočními světly. Nápis nade dveřmi kanceláře hlásal VEDOUCÍ: AL STOREY.
(Dlouhý levandulový pohled)
V příběhu Dlouhý levandulový pohled se Travis McGee s Meyerem vracejí starou okreskou z kamarádovy svatby. McGee strhne auto, když si myslí, že mu do cesty vběhla jakási žena a s vozem havaruje v příkopu poblíž močálu. Oba tak musí po svých. Dojdou po okresce až ke křižovatce s dálnicí s názvem Tamiami Trail. Ač jsem to neplánoval, měl jsem možnost se projet po této dálnici — no, spíše silnici — také, a to při naší výpravě za aligátory do parku Everglades. V jistých dobách bylo Tamiami Trail první spojení mezi západem a východem Floridy, mezi Tampou a Miami (odtud ten poněkud zvláštní název — z Tampy do Miami). Dnes tuto zastaralou silnici nahradila modernější dálnice č. 75, ale i tak se zde staví další pruhy. Pouze to mají stavbaři ztížené tím, že díky močálům z obou stran musí další pruh silnice stavět pouze na pilotech.
Tamiami Trail je tedy poměrně úzká a nemá tak dokonalý povrch jako většina amerických dálnic. Hned za svodidlem se nachází vodní kanál a za ním rozsáhlé močály. Člověka napadne, že by opravdu nechtěl, aby se mu zde v noci přihodila jakákoliv komplikace s autem… Nicméně ve dne je tu čilý provoz, protože po této silnici se dostanete ke vstupu do hned několika parků…
Závěr
Samozřejmě musím poděkovat hostitelům Stevovi a Sue. Byl jsem rád, že jsem měl možnost tuto část Spojených států navštívit a byl jsem ještě spokojenější, že jsem mohl vidět, kde žil fiktivní detektiv Travis McGee.
Prolog
Až mnohem později, po návratu z dovolené, mně stále vrtalo hlavou, proč není Bahia Mar na svého literárního hrdinu pyšná, až jsem se z jednoho internetového článku dozvěděl, že kdysi mělo vedení přístavu snahu označit jisté místo jako Travisovo kotviště, ale lidé prý cedule neustále kradli… Také byla snaha provozovat restauraci jménem Travis McGee, včetně jeho oblíbených koktejlů, ale vyskytovaly se neustálé problémy s právníky. Vedení tak nemá lehkou pozici, protože by rádo „svého detektiva“ v přístavu propagovalo, už jen proto, že tam dodnes chodí dopisy adresované právě jemu. V článku je ale také uvedena jedna zajímavost — v době, kdy John D. MacDonald začal své romány psát, kotviště F ještě ani neexistovalo. Teprve později se s rozmachem přístavu vytvářela další kotviště a došlo a na písmeno F. Nicméně číslo 18 zde opravdu nikdy neexistovalo (lokálně se nejvíce blíží číslům F 602 až F 604 — takže jsem u čísla F 603 stále vlastně správně). Spisovatel umístil děj svých knih do Fort Lauderdale (východní pobřeží Floridy), protože nechtěl být fanoušky obtěžován ve své domovské Sarasotě (západní pobřeží). Nu, milý Johne, rezidenti z Lauderdalu ti jistě poděkovali…
Zdroje
Wikipedie Rowe, Sean: Travis McGee, Fictional Castaway.
Server Broward-Palm Beach (informace v prologu), 20. 11. 1997.
(Všechny fotografie si můžete prohlédnout ve vyšším rozlišení po kliknutí na obrázek.)
