Smrt dívky pod koly auta odstartuje vlnu dalších tragických událostí. Odehrály se však ve skutečnosti nebo je aktéři zažili ovlivněni trojicí tajemných obrazů? Přečtete si hororový mysteriózní thriller odehrávající se v roce 1973.
Píše se rok 1973. Je mlhavá noc. Silnicí, klikatící se lesem, jede ve starém terénním voze mladý malíř Erik se svým celoživotním kamarádem Vincentem. Za jednou z mnoha zatáček spatří ve světle reflektorů na silnici dvě postavy – ležící dívku a kluka, který se ji snaží z vozovky odtáhnout. Už je však pozdě na jakoukoliv reakci. Erik strhne volant, ale dívka i tak skončí mrtvá pod koly vozu. Mladík zmizí.
Erik žije se svou manželkou Lucií v objektu bývalé parní pily. I když ví, že za smrt dívky nemůže, což mu potvrzuje i Vincent, jinak příslušník Veřejné bezpečnosti, je od nehody stále uzavřený do sebe. Odmítá lukrativní zakázku na restaurování starých fresek, což mu má Lucie za zlé. Dobře ví, že žijí na pokraji chudoby, ale malíř si to odmítá připustit. Fascinován Tizianovým obrazem Apollo a Marsyas, který visí v kroměřížském zámku, chce sám namalovat něco podobného. Odmítá dělat to, co nechce a co od něho očekávají jiní. Cítí, že má navíc a že může vytvořit mistrovské dílo, které se bude Tizianovu slavnému obrazu podobat. Mystický obraz, skýtající v sobě další dimenze. Nakonec začne sám pracovat na trojici obrazů. Netuší – stejně jako nikdo kolem – jak jim nejen nedávná nehoda, avšak i podivné obrazy ovlivní život…
Románu neznámého českého autora Sebastiana Rainera (údajně 1940–1973) předcházela mohutná mediální kampaň. Projekt zahrnoval mimo soundtracku a knižního traileru také zhruba dvacetiminutový dokument, pojednávající o záhadné sebevraždě autora, která prý nebyla dodnes pořádně objasněna. Dokument vypráví o tom, že v roce 2012 byla na půdě jednoho domu v Horní Bečvě na severní Moravě nalezena krabice, která obsahovala vyšetřovací spis ohledně Rainerovy sebevraždy (o tom pojednává samostatný web). V krabici byly také uloženy důkazy z místa činu, fotografie a také rukopis knihy vázaný v lidské kůži. Rukopis této knihy…
Podle několika lidí, vypovídajících v dokumentu, si měl sám autor odřezat kůži na několika místech těla a do ní knihu svázat. Rukopis prý nakonec převzalo nakladatelství Panteon a s drobnými redakčními zásahy ji vydalo.
Tolik sugestivní kampaň. S největší pravděpodobností jde ale o dobře promyšlenou propagaci a román napsal někdo v nedávné době. Je psán až příliš současným jazykem, nejsou tam skoro žádní soudruzi, výrazy odpovídají spíše dnešním mladým atd. V doslovu knihy sice v nakladatelství na tohle fikaně mysleli a píšou tam o redakčním zásahu v podobě přiblížení jazyka dnešní generaci, ale moc tomu nevěřím. V každém případě je ale nutno smeknout nad dokonalou mystifikací, jaká nemá v české literatuře obdoby. I když mně osobně některé „autentické“ projevy oslovených lidí (soudní lékař, spiritualistka, policista, starousedlík) v dokumentu znějí trochu kašírovaně (ostatně zkuste si ta jména zadat do Googlu, zdali něco najdete), není sporu o tom, že samotný dokument je natočen velice působivě. Mohl by se stát dobrým základem pro celovečerní film, stejně jako kniha samotná. Ponurý příběh, prolínání reality a představ si přímo říká o vizuálně působivé filmové zpracování (které by se ovšem zřejmě neobešlo bez celé řady počítačových triků).
Už jen samotný začátek příběhu působí slibně, zvlášť pokud se řadíte k těm, kteří si o knize předem moc nezjišťují a jsou rádi překvapováni tím, co na ně čeká na dalších stránkách. Posuďte sami – podivná dvojice zastižená na silnici uprostřed noci, oslněná světly reflektorů auta, které v žádném případě nemůže stihnout zabrzdit. Přejetá dívka, mlha, noc, tajemno. Co bude dál? Ani další nástin děje se neodchýlí od slastně hrozivého podtónu. Umístění děje do roku 1973, tedy do sedmdesátých let, která byla pro mnoho lidí dobou poměrně ponurou. To jsou velmi slibné propriety, co říkáte? Nebo samotný objekt parní pily. Stačí jen popis některých starých, nepoužívaných a hrozivě vyhlížejících strojů, aby čtenářova fantazie začala pracovat naplno a domyslela si, co se tu asi může odehrát.
Příběh se však odkloní jiným směrem a je škoda, že po úvodním představení těchto až skoro hororových atributů dochází k částečnému rozmělnění děje do podoby různých odboček. V nich se postavám v souvislosti s tím, co právě prožívají, vybavují různé příhody z minulosti, nejčastěji z dětství. Zpočátku není jasné, zda to nějak souvisí s dalším dějem, a čtenářova pozornost tak může začít lehce uvadat. Je ovšem třeba přiznat, že často některá příhoda z minulosti vysvětlí něco ze současnosti, díky čemuž můžeme postavu lépe pochopit a vidět ji jinýma očima.
I když se kniha se vyvíjí jinak, než zmíněný úvod naznačuje, neznamená to, že by nebyla děsivá a ponurá. Najdeme v ní několik víceméně nechutných zápletek a jednu téměř porno scénu. Ale Rainerova kniha není jen o brutalitě nebo smyslnosti. Mysterium tremendum (výraz znamená fascinující mystický zážitek, pramenící například z hrůzy, děsu nebo strachu) chápu především jako mysteriózní psychothriller o objevování těch nejtemnějších zákoutích lidské duše. Přičemž každá z postav má jiný katalyzátor, díky kterému vylezou na povrch. U Erika zřejmě šok z nezaviněného zabití, u jiných postav… nechte se překvapit.
Psychedelický příběh ne nadarmo odkazující na texty rockové kapely The Plastic People of the Universe se v podstatě točí kolem proslulého (a ponurého) Tizianova obrazu Apollo a Marsyas. Nejspíš ani sám malíř nevěnoval svému dílu takovou pozornost, jakou mu věnovali někteří badatelé později (u nás například historik umění Jaromír Neumann, který obrazu a jeho výkladu věnoval údajně několik desetiletí). Možné také je, že ani Tizian v něm neviděl tolik symboliky, jakou v něm vidí někteří jeho obdivovatelé. Včetně hlavního hrdiny Erika.
Pokud vám malířské umění nic neříká a nebudete schopni pochopit fascinaci obrazem, důvod několikaměsíčního či několikaletého bádání, nadšení pro různé střídání a míchání barev, mohou vás neustále popisované pocity hlavního hrdiny nudit a brzy zjistíte, že přeskakujete řádky, kdy už se začne něco dít. Druhá půle vám to však vynahradí.
Ve výše zmíněném dokumentu se lidé vyjadřují k tomu, jak vnímají postavu samotného spisovatele (rozuměj toho fiktivního). Dělí se na dvě poloviny. Pro jedny je to vyspělá duchovní bytost, kterou k sebevraždě dovedla víra v něco vyššího a která možná objevila hranici mezi nebem a zemí. Pro jiné je to prostě šílenec a duševně nemocný podivín. I když je dokument nejspíš jen hra, s knihou to může být podobné. Pro jistou skupinu lidí bude plná různých duchovních rozměrů a symboliky. Pro jiné to bude fantasmagorie, ve které je těžké se vyznat. Za sebe musím říci, že skutečně není jednoduché se v příběhu orientovat, rozeznat, co je realita, co je sen či jakýsi mimosmyslový zážitek. Jednotlivé postavy pomocí obrazů vstupují do jakého si mystického světa, kde však vidí to, co se odehrálo v realitě (nebo odehraje?), občas spojené s různými absurdnostmi, jaké vidíme ve snech.
Nakonec je možná nejlepší rezignovat na pochopení děje, sledování souvislostí, nebo snad dokonce hledání logiky. Kniha ale rozhodně za přečtení stojí! Můžete a nemusíte děj pochopit. Můžete ho vnímat po svém, vysvětlit si jednotlivé události, jak to sami cítíte. Nechte se unášet fantazií, barvitě líčenými scénami, nechte na sebe působit pomyslné malby, hru světla i syrovost prostředí a doby. Užijte si autorovu bezbřehou představivost a čistý styl psaní. Ať už je původ románu pravý či nikoliv, na tom až tak nesejde. V každém případě jde o dílo, které se české tvorbě velice vymyká, ať už svou hororovou mysteriózností nebo celým projektem okolo knihy.
Redigovaný přepis rukopisu Mysterium tremendum ze soukromé sbírky
Vydáno: Nakladatelství Panteon (2015)
260 stran
