Pořádně studená severská detektivka nás zavádí do islandského Reykjavíku do mrazivého lednového dne. Mrtvola mladého chlapce, který má thajskou matkou a islandského otce, není zrovna nic dobrého. Erlendur a jeho kolegové Elínborg a Sigurdur Óli se ujímají vyšetřování, i když mají sami své starosti.
Sigurud Óli nemůže mít se svou manželkou děti a ta uvažuje o adopci, do které se jemu alespoň zatím moc nechce. Elínborg má zase maminkovské starosti se svou nemocnou dcerou, což je ovšem jen takový čajíček oproti osamělému Erlendurovi. Dcera narkomanka, syn navštěvuje setkání anonymních alkoholiků. Rozvedený, s bytem plným knih o horských neštěstích. Tenhle poněkud neobvyklý čtenářský zájem způsobilo totiž, že jako mladý chlapec přišel o bratra, který se zratil právě v horách. Jeho bývalý kolega a „učitel“ Marian Briem je v nemocnici a už mu asi mnoho času nezbývá. Vztahy se samotnou Elínborg a se Sigurdurem Ólim sice nejsou špatné, hlavně na profesionální bázi, ale o svém soukromí navzájem netuší téměř nic. Jediným světlým bodem je tak snad jen přítelkyně, která má ale sama dost pracovních povinností.
Ve vyšetřování se pozornost zaměřuje hned několika směry. Thajská matka je se svým islandským mužem již rozvedená, nyní má ale zřejmě přítele. Také staršího syna, ještě z Thajska, který kamsi záhadně zmizí. Prověřují se vztahy mezi žáky školy, kterou mrtvý chlapec navštěvoval, je tu učitel, který se kritkcky vyjadřuje vůči přistěhovalcům, v úvahu přichází distribuce drog. Nebo je hrůzný čin snad dílem některého z recidivistů? A uvažuje se také o pedofilii.
Pátrání se zkrátka tentokrát rozjíždí různými směry a až do konce zůstává otázkou, který z motivů je ten skutečný. Každopádně nijak povzubudivý případ, stejně tak nejsou vždy povzbudivé otázky přistěhovalctví na Islandu, ze zemí jako Thajsko, Vietnam, Filipíny. Zmínka, že právě ony pasáže povyšují detektivku a sociální zamyšlení není nad škodu, snad nevyzní jako klišé.
Vedlejší linií – jakýsi druhý a malý případ – je případ zmizení ženy, jejíž manžel je již potřetí ženatý a jehož vztahy začaly nevěrou.
Čtenáři Arnaldura Indriðasona možná očekávají od svého autora něco víc. Nahlédnutí do osobního života Erlendura jde považovat jako jisté opakování, stejně tak jako milé připomentuí a rozhodně také přispění k už tak depresivní detektice. Množství různých motivů by si podle mého zasloužilo trochu omezit a zaměřit se víc jen na některé. V zásadě bych zkrátka souhlasil s recenzí na KrimiCouchi.de, že knize oproti předchozím případům Erlendura (v pořadí sedmá kniha, ne všechny byly doposud přeloženy do češtiny) něco chybí, ale je těžké říct co. O dobré a neveselé počtení se přesto jedná.
Originál: Vetraborgin (2005)
Překlad: Alena Opletalová
Moba, Brno 2009, edice Severská krimi
288 stran
www.mobaknihy.cz
