Parodie, nebo pocta, pokus vyzkoušet si autorův styl. Příběhy ve stylu slavných autorů se píší a jedním takovým je i povídka O jedné temné vánoční noci Lawrence Blocka z povídkové knihy Vražda jakou zákusek, která je vlastně kombinací kuchařky s recepty na různé svátky (sv. Valentýn, první máj, Den Sjednocení, Haloween atd.) a povídek odehrávajících se v daném období. Sám Block ve svém příběhu sice žádný recept nenabízí a ani o vraždu nejde, pozornost si povídka přesto zaslouží.
Hned z úvodu nám začne být jasná, který autor Blocka inspiroval…
„V době, kdy jsem ještě nepracoval pro Leo Haiha, bych se určitě na hodinky nepodíval, i kdybych nějaké měl. Ale Haig mě považoval za své nohy a za své oči, někdy dokonce za své uši, nos i krk. Když chtěl být někdo jako Nero Wolfe, musel jsem se proměnit v Archie Goodwina. Všechno správně sledovat, každou maličkost a každý rozhovor doslova nahlásit.“ (strana 239)
O pár stránek později se dozvídáme následující:
„Škoda, že tohle je jen povídka. Kdyby to byl román, podrobně bych vám popsal dům na Dvacáté Západní, který patří Leo Haigovi a ve kterém obývá obě horní patra, zatímco dvě spodní jsou pronajata Madamě Juaně a jejímu podniku. Dozvěděl byste se, že Haig bydlel léta ve dvou místnostech v Bronxu, pěstoval tropické rybičky a četl detektivky. Až přisouzené dědictví mu pomohlo zdřídit podnik jako „Nero Wolfe pro chudé lidi“. Bůh ví, že je rozmarný. O jeho rozmarech bych mohl popsat hned několik stránek, dokonce i to, že si mě najal pro mé literární schopnosti a pro moje potenciální možnosti jakožto detektiva. Mám zapsat jeho případy, tak jak to pro Nero Wolfa dělal Archie Goodwin. Tento náš aktuální příběh si sice nedá rozválcovat do románu, ale vypadá na dobrou povídku.“ (247 – 248)
Hned v následujícím odstavci dostáváme úsměvnou informaci:
„Takže vám ještě řeknu, že Haigův nejkrásnější rozmar je v jeho neotřesitelné víře, že Nero Wolfe skutečně existuje. Samozřejmě, kvůli ochraně své nedotknutelné osobnosti, pod falešným jménem. A jeho legendární dům s různými vymyšlenými čísly nestojí na Třicáté páté Západní, ale v úplně jiné části města.“ (248)
V případu jde u rukopis Cornella Woolricha, který byl ukraden ze soukromé sbírky majitele knihkupectví s detektivkami. Přesně ve stylu Nero Wolfa jsou všichni podezřelí shromážděni na jednom místě, přestože je doba vánoční, aby je Haig podrobil výslechu, a dokonce přitom opustí dům a vydá se na místo činu.
Woolrichův příběh někdo dokončil, ale jak se zdá, tak se teď ztratila přímo autorova nevydaná verze. Řeší se tu proto pokračovatelé, a tak se jedna postava vyjádří:
„Ale několik spisovatelů mělo tu drzost, že dokončili The Mystery of Edwin Drood a věřím, že Dickensovi by bylo mnohem milejší, kdyby ten rukopis skončil s jeho kostmi v rakvi. A co se týká Pride and Prejudice a The Big Sleep nebo mladík, který měl tu kolosální drzost vstoupit do nesmrtelných šlépějí Rexe Stouta…“ (255)
Na tom nám vypravěč poví:
„Tady se dostáváme na tenký led. Haig pevně věřil, že případy Nero Wolfa zapisoval jen Archie Goodwin a použával přitom průhledného pseudonymu Rex Stout (tzn. „tlustý král“, narážka na Wolfovu královskou korpulenci). Robert Goldsborough, kterému jsou ty knihy po „smrti“ Stouta připisovány, byl podle Haigova pohledu je jeden z Goodwinových literárních nádeníků, protože pro něj už bylo moc namáhavé, aby ty příběhy dostal do psacího stroje. Vyprávěl je Goldsboroughovi, ten je zapsal a vypulíroval do konečné podoby. I když už neměly ten spád jako Goodwinova vlastní vypravování, přinesly přece jen důležitý a přesný přehled o Wolfových nejnovějších případech. Vidíte, Haig věří, že ten slavný muž ještě žije, pěstuje svoje orchideje a honí vrahy.“ (255 – 256)
Nepřipomíná vám tohle něco?
V Povinnostech členů České společnosti Sherlocka Holmese jsou uvedeny tři základní body:
– Sherlock Holmes stále žije
– příběhy Sherlocka Holmese (až na výjimky) sepsal Dr. John H. Watson
– Sir Arthur Conan Doyle byl pouze literárním agentem
Kromě poznámek týkajících se Nero Wolfe, tu ale najdeme i několik dalších vtipných postřehů.
Například jeden z podezřelých – spisovatel, který ovšem už dvacet let píše cénáře, říká o Hollywoodu:
„Tam zapomeňte na nedokončenou práci. Moje dokončená díla nebudou zveřejněna – nebo produkována, jak se to tak krásně a zdárně nazývá. Dostanu svůj honorář a dílo skončí v šuplíku. A co se týká dokončení díla někým jiným, to se v Hollywoodu stává ještě za života a člověk se s tím naučí žít.“ (254)
Ztracený rukopis by přepisovaný, přeškrtávaný atd., o čemž jedna postava říká:
„Tohle všechno skončil čas počítačů. Představte si Chandlera napsaného v programu na správnou gramatiku nebo Hametta v blokovém zápisu.“ (256)
Docela zajímavě může působit třeba také názor, že by se neměly pořizovat záznamy ze ZKOUŠEK hudebních koncertů.
Jedná se zkrátka o poměrně krátkou a vtipnou povídku. A pokud ji budou milovníci Nero Wolfa číst s nadhledem a nepovažovat Lawrence Blocka za drzouna, který si dovolil vystřelit z jiného autora (což si já osobně rozhodně nemyslím), pak by se jim povídka mohla líbit. A nejen jim. Třeba takový závěr…
Už méně potěšující jsou typografické chyby, nepřeložené anglické názvy a oslovení Mr. atd., což zřejmě vzniklo překladem z němčiny (Mord zum Desser, 2003, překlad Karel Soll, Epocha, Praha 2005), kde se běžně říká například Miss Marple, v češtině to ovšem působí poněkud nezvykle.
A když už jde o vánoční povídku, jeden vánoční citát na závěr:
„Výloha byla ozdobena umělým sněhem, Santa Klausem s želízky na rukou, několika zbraněmi – hračkami a mnoha vánočními detektivkami. Dole byla ta od Frederika Browna, ve které se vrah převlékl za Santa Klause z obchoďáku. (Před rokem to jeden udělal a někoho na rohu Broadwaye a 37. oddělal a já jsem řekl Haigovi, jak se mi to zdá být chytré. Podíval se na mě, odešel a vrátil se s knížkou. Přečetl jsem si ji … a zjistil jsem, že Brown měl tenhle nápad už před padesáti lety…)“ (239 – 240)
