[game] – Vítejte ve hře! (Anders de la Motte)

Co kdybyste ve vlaku našli mobil, který Vás zve k tajemné hře? Stiskněte tlačítko „Yes“ a hrajte s námi. Zažijete vzrušující dobrodružství. Jen se neptejte kdy, a jak to skončí, a neporušujte pravidla…

game-anders-de-la-motteChytrý, ale líný. Mazaný, ale pohodlný. Bystrý, ale bez ambicí. To je přesná knižní charakteristika Henrika Petterssena, alias HP. Je to požitkář, pařmen a hulič trávy, který touží po nějakém tom uznání, ale zrovna se nepřetrhne, aby pro to něco udělal.

Jednoho rána se vrací vlakem z jedné „kalby“. Příměstská lokálka do Stockholmu, kocovina, nuda, otrava. Všimne si, že ve vlaku někdo zapomněl mobil. S vidinou, že si párkrát někam zadarmo zavolá, než majitel na ztrátu přijde a nechá telefon zablokovat, se pustí do prozkoumávání přístroje. Stříbrná skříňka s neobvyklým, dosud neznámým designem však nenabízí obvyklé menu, ale místo toho se na displeji objeví prostá otázka „Wanna Play a Game?“ Chceš si zahrát hru?

HP je nejprve rozmrzelý. Přístroj ho jinam napustí a on odmítá hrát nějakou stupidní online střílečku. Ale když se mobil zeptá znovu a osloví Henrika jménem, mladík zpozorní. Co to má být? Nějaký vtip jeho kamaráda Mangeho? Nakonec přijme výzvu ke hře, ze zvědavosti, kam až kamarád v kanadském žertíku hodlá dojít. Vzápětí dostává první úkol – do vlaku nastoupí pán s červeným deštníkem. HP mu ho musí ukrást a ještě svou akci telefonem nafilmovat.

Wow, pro HP, kterému nějaké drobné krádeže nebyly nikdy cizí, jde o snadnou záležitost a navíc – začíná to být to pravé vzrůšo! Po úspěšném splnění úkolu zjistí, že hra má svůj žebříček hráčů, komentáře ostatních uživatelů ke zveřejněnému videu a co víc – celou jeho akci nafilmoval ještě někdo další! Počáteční přesvědčení, že je za tím jeho kamarád, bere rychle za své, ale to HP vůbec nevadí. Hra ho pohlcuje čím dál víc. Těší se na další a obtížnější výzvy. Uznání a vzrůstající adrenalin mu dokonce působí sexuální rozkoš. Vůbec tak neuvažuje nad tím, kam až hra dojde a co se stane, pokud poruší pravidla

Začnu od konce. Určitě nejsem daleko od pravdy, když na tomto místě napíšu, že se po přečtení [game] (opravdu se tak titul píše, ale asi přejdu na českou Hru) jistě velká většina čtenářů začne shánět po dalších dílech. Perfektně napsaná, zajímavá, svižná, vtipná, zneklidňující, dech beroucí. Takový je první díl trilogie, po němž ještě následují tituly Buzz a Bubble. Ve Hře se jedna kapitola uzavře, ale zároveň se – jak už to tak bývá – objeví další otázky a zápletky, které si zaslouží být rozvinuty v dalších dílech.

Za trilogií stojí sympatický Švéd jménem Anders de la Motte, který loni v květnu navštívil Prahu (přinesli jsme Vám o tom reportáž), aby trojici svých moderních thrillerů o zneužívání IT technologií, paranoii, ale i často bezmezné naivitě, představil na veletrhu Svět knihy. Tam tehdy přiznal, že postava hlavního (anti)hrdiny Henrika Petterssena má určité rysy jeho povahy, např. touhu po uznání, zatímco druhá hlavní postava Hry – Rebecca, bývalá policistka, která nyní pracuje jako bodyguard ve významné firmě chránící vysoce postavené klienty – je zase jeho „pracovní“ já. Jak se v knize protnou osudy HP a Rebeccy není zpočátku známo a autorovi se nějakou chvíli daří nás vodit za nos.

Při vytváření obou postav mohl autor rozhodně čerpat ze své profesní minulosti. Nejprve pracoval jako policista, později rovněž jako člen ochranky pracující pro významnou IT firmu. Právě zneužíváním moderních technologií a informací na sociálních sítích se stále aktivně zabývá.

Zpět ke Hře. Je na ní sympatické, že se rozjede hned od počátku a čtenář je do děje vtažen stejně rychle jako hlavní hrdina do hry. Dlouho si stejně jako HP klademe otázku, co se za tím skrývá. A ani po částečném odhalení, ke kterému dojde někdy v polovině knihy, není čas na nějaké úlevné „uff“. Protože pravá podstaty hry je možná ještě horší než nejistota, kam až povede. Ve finále knihy se pak rychle střídají různé události, které spolu souvisí, navazují na sebe, propojují se v logický celek, ale hlavně – kniha už teď čtenáře nepustí vůbec.

V ději snad není jediné zbytečné místo. Možná až na obligátní (i když v tomto případě vedlejší) motiv domácího násilí. Bez toho se zřejmě žádný severský thriller už neobejde, ale Hra je natolik dobrá, že podle mého názoru tuto „vatu“ vůbec nepotřebuje. Často jsem psal, že se kniha dočítá bez dechu, tady to platí na sto procent. I bez mlácení a znásilňování manželek či týrání dětí.

V příběhu je navíc perfektně zachycena postupující všudypřítomná paranoia, tak typická pro dnešní přetechnizovaný svět. Příznivci různých konspiračních teorií si přijdou na své. Hra stojí přesně na těch vážkách, kdy si říkáte, že není možné, aby se tohle stalo, že je dobře, že (zatím ještě) v takovém světě nežijeme. Ale přesto ve Vás hlodají pochybnosti, kdy si říkáte, zdali se už náhodou něco z toho neděje. Nebo že je to možná otázka velmi blízké budoucnosti. Z čehož mrazí v zátylku stejně, jako Henrikovi, když si dává dohromady všechny souvislosti.

Hra je psaná jazykem pro dnešní mladé lidi. Henrikovy názory bude jistě sdílet mnoho současných třicátníků a třicátnic. Dialogy a úvahy jsou prošpikovány anglickými výrazy z počítačových her a akčních filmů. Pro zvýšení napětí a dynamiky používá autor rychlé střídání pohledů na jednu událost – často i v tak banální scéně, jako je zazvonění u domovních dveří a jejich následným otevřením. Tohle všechno perfektně funguje v gradujícím finále, které doslova připomíná rychlé střihy dobře natočeného letního blockbusteru.

Co se týče zmíněné angličtiny – v knize se jí vyskytuje hodně, často celé věty, které nejsou přeloženy, takže román osloví jen určitou skupinu čtenářů. Nicméně pro pochopení děje nejsou až tak podstatné a zásadní. Na zmíněném veletrhu množství nepřeložených anglických výrazů zástupci českého vydavatele obhajovali. Prý nesáhli k překladu z důvodu zásahu do způsobu mluvy dnešních mladých lidí. K tomu jsem trochu skeptický, protože znám dost „dnešních mladých lidí“, ale alespoň tady v Česku si angličtinou zdaleka tolik nevypomáhají. Že by tedy švédština tamějších mladých lidí byla natolik chudá, že musí skoro každá věta začínat v mateřštině a končit anglicky? Někdy je jí tam skoro až moc a mám pocit, že s koncem knihy je to stále markantnější. Dokonce to působí – jistě nechtěně – skoro až směšně, that’s all.

Prvotina Anderse de la Motte je netradičním románem o tajemné a všudypřítomné hře. O tom, nakolik si myslíme, že ovládáme naše konání, jak se necháme či nenecháme manipulovat. A z jakého důvodu a za jakým cílem. Vzdáleně připomíná stejnojmenný film s Michaelem Douglasem, našli bychom v ní ale i prvky třeba ze staršího Ostermanova víkendu. Sami možná při čtení najdete podobnosti ještě s dalšími příběhy. Nicméně jde o natolik propracovaný a v podstatě logický příběh, kde každá událost má své místo, pro vše se najde vysvětlení a vše na konci přesně zapadne na své místo. Yeah, right! Tajemno, strach, vtip, velká dávka napětí. Co chtít víc. Prostě mega-cool-husťárna. Takže: „Jste si opravdu jistí, že chcete hrát Hru, čtenáři?“. Já stylově odpovídám (omlouvám se): „Yippikayee, mothafuckers!

Originální titul: [geim] (2010)
Vydáno: Alfabeta Bokförlag, AB, Stockholm (2010)
Vydání v České republice: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub (2013)
Přeložil: Čeněk Matocha (2013)
360 stran

 

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA