Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859-1930 a byl původem Ir – z Edinburghu, kde dnes už sice nenajdeme jeho rodný dům, sochu však ano.
Ne nadarmo byla Doylova matka skvělou vypravěčkou dobrodružných příběhů, při kterých Arthurovi v dětství mráz po zádech běhával, ale nechci líčit všechny jeho osudy. Přejdu k méně známým faktům.
Roku 1909 navštívil sir Artur Conan Doyle, tehdy už slavný (samozřejmě díky Sherlocku Holmesovi), přednášku plukovníka Fawcetta, znalce brazilských pralesů pověstného svou důsledností, tvrdostí a až chorobně železnou vůlí. Plukovník se právě vrátil do Londýna. Nadšeně zde hlásal a vyprávěl zhruba toto: „Osamělé tabulové hory na rovníku o nadmořské výšce přes dva tisíce metrů se tyčí vysoko nad okolní pralesy a náhorní vegetace tu bude určitě zcela odlišná od porostu v nížině. Jsou to ostrovy! Od světa odříznuté vprostřed šumícího, zeleného oceánu džungle. Noha člověka se ještě nedotkla těch vrcholků, které se tyčí vzhůru k nebi jako nějaký ZTRACENÝ SVĚT a po většinu roku jsou zahaleny mračny a mlhou, takže tam naše představivost může oprávněně umístit království tvorů, kteří už jinde vymřeli. Všude jinde, ne však zde, vážení, a říkám vám: Izolovány se pravěké příšery určitě i teď toulají po stolových horách. Nikým neohrožovány, uvězněny, současně ovšem i chráněny nepřekonatelnými skalními srázy a útesy.“
Tato poutavá přednáška na sira Arthura Doyla hluboce zapůsobila. S Fawcettem se spřátelil a získal od něj senzační podklady pro román Ztracený svět (1912), který později inspiroval nejen četné filmy, ale i skutečné výpravy do oněch končin.
Sám plukovník Percy Harrison Fawcett ale roku 1925 beze stopy zmizel kdesi na plošině Mato Grosso u řeky Xingu – i se svým synem a přítelem, když v brazilské džungli chtěli najít tajemné město „Z“ osídlené podle legend bílými Indiány… a snad i bájnou Atlantidu. O podobných enklávách (ačkoli spíše afrických) psali i spisovatelé sir Henry Rider Haggard a Edgar Rice Burroughs a Doyle tedy nebyl zdaleka první. Vyprávěl však skvěle… Jen Fawcetta ve svém ději nahradil jízlivým a neústupným profesorem Challengerem, vylíčeným – trochu s nadsázkou – podle slavného fyzika, barona Ernesta Rutherforda (1871–1937), nositele Nobelovy ceny (1908) za fyziku. Challenger (tedy Vyzyvatel) v knize vysvětluje kupříkladu i toto tajemství: „CO to znamená Kurupuri? Co? Je čímsi děsným. Zlovolným. Žádný Indián ho nikdy nedokázal popsat. Už samo jméno Kurupuri šíří hrůzu po obou březích Amazonky a domorodé kmeny se shodují, že je to právě ON, kdo sídlí pod Mlžnou horou na planině Neblina oddělené od okolní džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“ Doylova fantazie byla trochu jiná, než třeba Burrougsova. Čím? Jen málokdy si úplně vymýšlel a třeba i náš známý kryptozoolog ing. Jaroslav Mareš každému potvrdí, že byste ještě dnes pravého Indiána k výpravě za Kurupurim nepřemluvili. „Nikdy!“ odbyl by vás. Neboť Indiáni stále věří, že lidé „padají mrtvi k zemi bez zjevného důvodu“, i jen když se k oné vysočině přiblíží, a že se z plošin, na kterých neustále zuří bouře, vrhají malí kostlivci. Podobně jako je tomu i ve slavném Doylově románu. I tam přece „skáčou“, tedy vlastně jen padají, ale stejně, běda každému bílému cestovateli či badateli, jemuž s chřestotem dosednou na záda. Třikrát běda.
Ze sto patnácti zde postupně objevených mlžných plošin vstoupila noha člověka dodnes jenom na pár, dodejme. A tak se mohu vlastně i – s trochou nadsázky – zeptat: „Copak se Challengera nikdo z nás neodváží následovat?“ Vyzývám k nové výpravě.
Vzhůru, aspoň v duchu, a pojďme ve stopách Doylových hrdinů. Však už ti šli také v cizích šlépějích, totiž tajemného Maplea Whitea. Malebné jméno! Zdá se mi být až metaforou. Samozřejmě, že pro poslední prázdná místa map, kde tehdy ještě zůstávali „lvi“. To jméno je ale možná i nenápadnou Doylovou poctou „velkému vypravěči“ Edgaru Allanu Poeovi a celé jeho literární pouti, hlavně pak té do taktéž bílých končin v románu Příběhy Arthura Gordona Pyma. Avšak nazpět k udatnému Challengerovi.
Tento bojovně popudlivý profesor se po zásluze stal i hrdinou několika dalších Doylových knih. A v povídce Když Země vykřikla (1929) dokonce odvážným vrtem odhalil, že všichni, aniž to tušíme, žijeme na povrchu obrovského organismu. Vida! Ani to ovšem není zcela původní myšlenka.
Ale ještě k Poeovi. Holmesovské příběhy, jak známo, těžily právě z tohoto autora prvých pěti detektivek světa. Nejen z něj, také z Francouze Emila Gaboriaua (1835–1873) – a Sherlock sám zůstává zdokonalenou složeninou pátračů z těchto knih plus Doylovým univerzitním profesorem dr. Josephem Bellem. Ano, zůstává, a nezůstávají snad právě největší „vypůjčovatelé“ i nejpodstatnějšími umělci? Zdá se to až trochu kriminálně nepoctivé, ale… Ať i Shakespearův příklad promluví. Také vypůjčovatel!
A Sherlock Holmes je sice fikcí (a běda, právě jsem vyškrtáván z jeho Společnosti pro zásadní porušení stanov), nicméně zůstává třeba (aspoň prozatím) i jedinou fiktivní postavou s vlastním heslem v Britské encyklopedii.
A přece prý Doyle k tomuto narkomanovi(!) už poměrně brzy po jeho zrodu pocítil odpor. a v jednom z asi patnácti set dopisů adresovaných své matce dokonce tvrdí: „Zvedá se mi žaludek, jen když na něj pomyslím.“
Měl posléze až pocit, že ho Sherlock s Watsonem odvádějí od „vážné literární práce“, a tak nechal Velkého detektiva zemřít. Jak všichni víme, rukou zločinného profesora matematiky Jamese Moriartyho, a kde jinde než v pochmurné scenérii Reichenbašských vodopádů ve Švýcarsku. Stalo se, je to děsné, ale autor míní, jak už taky víme, čtenáři mění, a tak nakladatelé Doyla nakonec přesvědčili a… Došlo ke vzkříšení.
A co sir Arthur sám? Nu, byl pozoruhodným mužem úžasné energie a X talentů.
Osvědčil se například i jako detektiv, to není legenda, a Scotland Yard dokonce využil pouta, která on už předtím popsal.
Již na počátku dvacátého století Doyle také propagoval tunel pod kanálem La Mance. Při tom všem, původně byl i dobrým praktickým lékařem, uznávaným diagnostikem a jako takový v mládí strávil sedm měsíců v Antarktidě.
Nějaký čas žil i v Africe. Chtěl ale hlavně psát, ne cestovat, a to historické romány, a tak ho později hnětlo, že snáze než historičnem uživí ženu i rodiče, ano, rodiče… Detektivkami.
Doyle byl prý hřmotný, v nitru však nesmírně plachý a jemný. V šestadvaceti letech se oženil se sestrou svého pacienta, ovšem pacienta, který mu zemřel. Když později ovdověl, vzal si pro změnu svou nadšenou čtenářku. Měl postupně pět dětí. Už od mládí sportoval. Ragby, kriket, hokej, zápas v těžké váze(!)… a jako rozhodčí dokonce řídil mistrovství světa v boxu. Stal se rovněž vůbec nejlepším fotbalovým obráncem hrabství a ještě ve dvaapadesáti se účastnil mezinárodní automobilové rallye Německo-Anglie-Skotsko. Létal taktéž v prvních aeroplánech. Jen nevím, zda přitom někdy zažil i úděs z „příšer vzduchu“ ve velkých výškách, které si vysnil v pozoruhodné hororové povídce Hrůza z výšek.
Se svou první ženou oproti tomu pokorně jezdil na tricyklu.
V Norsku zase poznal bruslení. A v Alpách jako vůbec první člověk překonal na lyžích jeden nebezpečný průsmyk.
Stal se i jedním z pořadatelů čtvrté olympiády v Londýně 1908, a když se tehdy Ital Pietri pár kroků před cílem maratonu už jenom potácel, podlehl sir Arthur panice a v okamžitém impulzu nešťastníka popadl za loket a napůl ho donesl, napůl dotlačil až do cíle. Pietri byl ovšem diskvalifikován. I díky tomuto činu a díky dvoumetrové postavě říkávali Doylovi „dobrý obr“. A ačkoli si, jak už řečeno, zdaleka vše nevymýšlel, mystifikace miloval. Přátelil se také s legendárním kouzelníkem „Velkým“ Harry Houdinim (1876–1926)…
„Nic není nepřirozenější než všednost,“ napsal jednou… a aby si vystřelil ze souseda, amatérského geologa, zfalšoval lebku mezičlánku mezi opicí a člověkem. Úlomky zaranžoval v lomu a soused ani vědci onu „lebku z Piltdownu“ (rázem slavnou) opravdu neprokoukli. Ba co víc, před veřejností Doylovi prošla i kost ve tvaru kriketového míčku, prý že důkaz „velké manuální zručnosti pralidí“. Nu, všichni ti podvedení vědci asi poněkud nedbale četli už zmíněný román Ztracený svět, který vznikal souběžně s padělky, a na jedné jehož stránce dodnes doslova čtu:
„Kosti se dají snadno zfalšovat, když je člověk dost chytrý a má k tomu potřebné náčiní.“
Až padesát let po Doylově smrti bylo toto tajemství odhaleno.
A jindy? Rozeslal deseti nejváženějším občanům z vyšších společenských kruhů v USA tyto telegramy: „Všechno vyzrazeno, okamžitě zmizte.“
Do čtyřiadvaceti hodin všech deset mužů opustilo zemi. Jde ovšem jen o tradovanou anekdotu.
Realitou oproti ní zůstává sedmdesát svazků z jeho pera včetně Dějin první světové války v šesti dílech. Ale už dávno před touto pohromou Doyle varoval před hrůzami leteckých i ponorkových útoků a z jeho popudu byly v Británii zavedeny ocelové přilby. A přece to byl právě on, kdo za války ztratil syna, bratra, švagra a dva synovce. Také proto začal důvěřivě navštěvovat seance, udržoval styky s médii, sepsal Dějiny spiritismu a dokonce uvěřil ve víly. Anebo zase jen mystifikoval? Kdo ví.
A ještě než zemřel („vyčerpáním“), napsal sám sobě tento epitaf:
„Splnil jsem své prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je už napůl mužem, i muži, v němž je ještě zpola chlapec.“
