Dva romány Agathy Christie vešly ve staré dobré edici Smaragd pod názvem Příběhy ze staré Anglie.
Myslím, že hodně lidí má u Agathy Christie nálepku viktoriánka a rozhodně v má svým způsobem pravdu, i když její poslední napsaný román vyšel až v roce 1973, dříve napsaná Opona a Zapomenutá vražda až roku 1975 resp. 1976, kdy byl v Československu prezidentem Gustav Husák. Celkem lehce si tak můžeme spočítat, že od vydání románového debutu Záhada na zámku Styles roku 1921, kdy byl československým prezidentem Tomáš Garyk Masaryk, uplynulo padesát pět let, což je číslo rozhodně velmi úctyhodné. A ne každému se ostatně podaří být populární tak dlouho dobu. Ale na téma čísel jsm už před časem psal v článku Trumf Agathy Christie.
Nabízí se nám ale také možnost podívat se na proměny Anglie a světa vůbec.
První příběh se odehrává za první světové války roku 1916, belgický uprchlík Hercule Poirot je v Anglii. Stopy první světové války pak můžeme sledovat také například v dobrodružství Tajemný protivník, v němž se poprvé setkáváme s Tommym a Pentličkou. Konec první světové války, konference ve Versailles, a dokonce únos britského premiéra se řeší v povídce Únos ministerského předsedy (časopisecky 1923) ze sbírky Poirotova pátrání (1924).
Pak jsou tu opravdu ony příběhy ze staré dobré Anglie, z poklidného anglického venkova či anglicých měst. Plukovníci na penzi, úctyhodné staropanenské dámy, protivní staří pánové, problémy působící synovci, krásné dámy a další a další postavy. Nesmím také zapomenout zmínit pokorné staré sluhy, kteří pro rodinu pracují už řadu let, vybavte si třeba jen Vánoce Hercula Poirota (1938).
Co se týče politických událostí, občas se také objevují v příbězích uprchlíci z Ruska, mezi nimi samozřejmě vévodí hraběnka Vera Rosakoff, která se objevila nejprve v povídce Dvojitá stopa, poté v akční Velké čtyřce (1927) a do třetice všeho dobrého také v Herkulovských úkolech pro Hercula Poirota.
Agatha Christie, to nejsou ovšem jen příběhy z území Anglie. Právě ve třicátých letech napsala rovněž celou řadu příběhů odehrávajících se v zahraniční a často patří – jako Vražda v Orient expresu (1934) nebo Smrt na Nilu (1937) – k nejoblíbenějším dílům vůbec, z dalších můžeme zmínit Schůzku se smrtí (1938) z Jeruzalému a skalního města Petra či Vraždu v Mezopotámii z roku 1936. Detektivky z doby s trochou jinou mapu světa, nesmíme také zapomínat na mocné britské impérium a ostatně i Orient expres je jakýsi symbol bohatství, starých zlatých časů…
Poznámky o hrozící válce můžeme vypozorovat v Nástrahách zubařského křesla (1940), Hitler je zmiňován v Herkulovských úkolech pro Hercula Poirota (1947). Román N či M (vydáno 1941), ve kterém se autorka po letech znovu vrátila ke své oblíbené dvojici Tommymu a Pentličce, se odehrává přímo během druhé světové války. A manželský pár je tu v akci! Na začátku románu Čas přílivu (1948) se pro změnu v krytu ukrývá sám velký (vlastně malý…) Hercule Poirot. V románu Hadí doupě (1949) zas jeden z mužů říká v souvislost s válkou, že by nebyl schopný zabít, místo toho pracoval v nemocnici a přikládal do kotlů.
Poválečné období je také v příbězích Agathy Christie znát.
Už není tolik služebnictva jako dříve, taková paní Bantryová (objevující se v příbězích slečny Marplové) dokonce prodala své sídlo, jak můžeme sledovat v románu Prasklé zrcadlo (1962). Lidé si vzájemně vyměňují různé vypěstované věci a podobně, což můžeme sledovat v detektivce Oznamuje se vražda (1950). A je také jednoduší vydávat se za někoho, kdo nejsme.
Zatímco v dvacátých letech se objevovali emigranti z Ruska, nyní pomalu přichází čas pro osoby z východního bloku. V románu Viděla jsem vraždu (1969) vystupuje postava z jakéhosi nejmenovaného policejního státu ve střední Evropě, kam bychom si samozřejmě klidně mohli dosadit Československo. Souvisí to samozřejmě s bipolárním světem, se železnou oponou. V Hodinách (1963) je citován Lenin, ve špionážním příběhu Sešli se Bagdádu (1951) zas přichází v úvahu konec studené války a nepřímo je tu jmenován Stalin. Místo určení neznámé (1954) se točí okolo komunistické organizace.
Uvolněná šedesátá léta, pod kterými nám mohou naskočit třeba hippies, sex a drogy asi nejlépe vystihují romány Třetí dívka (1966) a Viděla jsem vraždu (1969). Na jedné straně se zde setkáváme s příslušníky „staré školy“ – mezi nimi v obou jmenovaných s Herculem Poirotem a spisovatelkou paní Oliverovou, ale na druhé straně také s mladými lidmi. Třeba hned v úvodu románu Třetí dívka Poirota navštíví dívka Norma Restaricková s prosbou o pomoc. Jaký rozdíl mezi elegantním Poirotem, vždy špičkově oblečeným, jen si vybavte ztvárnění Davidem Suchetem, oproti Normě.
Hodně neobvyklý v díle Agathy Christie je román Nekonečná noc z roku 1967. Hlavním hrdinou a vypravěčem je totiž mladík, který až doposud udržoval s opačným pohlavím pouze vztahy sexuálního charakteru. Žádnými naturalistickými popisy nás tehdy už skoro osmdesátiletá dáma sice neobohatila, přesto lze, myslím, souhlasit se slovy jednoho kritika: „Od ní se dá čekat, že ve své příští knize obleče černé kožené kalhoty…“(Zmiňuje Jan Zábrana v doslovu knihy Třikrát slečna Marplová.)
Rozhodně nemám v úmyslu tvrdit, že pomocí knih Agathy Christie by se daly učit anglické a světové dějiny dvacátého století, určitě si ale čtenář může i díky detektivkám první dámy zločinu udělat obrázek o tom, že Anglie není jen o posezení u odpoledního čaje.
A koho by napadlo spojovat Gustava Husáka s detektivkami, která zachycují pohodovou atmosféru anglického venkova?
