Cesta černých ovcí (Harri Nykänen)

Napadne-li nějakého recenzenta mluvit v souvislosti s knihou finského autora Harriho Nykänena (1953) o Stiegu Larssonovi, asi se s ním půjdu vlastnoručně poprat. Na druhou stranu je třeba říct, že v záplavě severských detektivek, které poslední dobou česká nakladatelství přinášejí, může být tento titul opomenut. Kniha je zcela jiná a v neposlední řadě i podstatně hubenější, pro příběh stačí dvě stě stran.

Zločinec na penzi Nygren táhne ve svém starém mercedesu ve společnosti zločince Raida Finskem. Sám Nygren to označuje jako „spanilou jízdu“.
Dozvídáme se o něm mimo jiné následující: „V těch slunečních brýlích, dlouhém černém italském ulstru a v mexických ručně šitých vysokých botách tu Nygren rozhodně nebyl běžným zjevem. Nebyl běžným zjevem nikde.“
Kapitoly s Nygrenem a Raidem střídají — ke konci toto střídání přestává být zcela pravidelné a osoby se i střetávají — kapitoly s policisty. Helsinský komisař Jansson pobývá se svým kolegou Huuskem v sanatoriu, kde se mu příliš nelíbí: otravné procedury, jídlo, které ho úplně neláká a k tomu půvabná fyzioterapeutka Anna. Ač byl Jansson své dlouholeté manželce vždycky věrný, tentokrát pomyslí na nevěru. To v Helsinkách policista Kempas usilovně řeší případ Raida s Nygrenem. Kam míří? Co plánují? Proč byl jeden muž postřelen a mají s tím Nygren a Raid něco společného?

Z poznámek v knize obsažených si nejde udělat úplně jasno o tom, kdo je Raid — a nepomůžou nám v tom ani policisté, kteří sami nevědí, co od něj očekávat. Je mu kolem třiceti let, má za sebou již nějaké zločiny, nějaké spáchané na území Švédska. Obrázek si tak můžeme udělat především z přímého jednání nebo různých náznaků…
„Ty si asi z toho, co se stalo, moc hlavu neděláš… ustřelíš chlapíkovi dva prsty, vytřeš kaluž krve, jako bys utíral nádobí, a tím je věc vyřízená,“ říká Nygren Raidovi.
„Přesně tak,“ souhlasí v knize Raid.
A při cestách Finskem doprovází Nygrena jako… jako ozbrojený doprovod? Vůbec by tak nemuselo být jasné — až na to, že v Seznamu postav v úvodu knihy u něj není žádná charakteristika —, že se jedná o postavu hlavní, objevivší i v dalších příbězích. Těch totiž napsal Nykänen již několik a „Cesta“ je čtvrtým příběh z řady.
Z anotace by se mohlo možná zdát, že se jedná o vážný, depresivní příběh loučení se životem. Nygren má rakovinu, o čemž se ale přímo v příběhu nedozvídáme hned, a nezbývá mu již moc času. Pár rozjímavých poznámek tu padne a Nygrenův stav se zhoršuje, ale žádné dlouhé filozofické pasáže tu nehledejte. Spíše ty humorné.
Hned na druhé straně příběhu se dozvídáme, že Nygrenův starý mercedes má svůj příběh, stejně tak jeho brýle značky Ray-Ban. Více než v studené severské detektivce — prostředí severu tu navíc není nijak výrazné a příběh by se mohl odehrávat kdekoliv jinde — si tak můžete připadat spíše jak v americkém filmu (úplně by mi takový dialog zapadl do Pulp Fiction), nechybí například ani pošťuchování mezi Jansssonem a vtipálkem Huuskem.

Cesta černých ovcí je v anotaci líčena jako příběh z veleúspěšné řady. Už zůstává otázkou, proč tato série v Česku nestartuje od začátku, ale čtvrtým titulem. Stejně bylo zvoleno při překladu do angličtiny (že by inspirace?) a roli zřejmě sehrálo, že kniha dostala finskou cenu za detektivní literaturu. Nabízelo by se tedy pět na titul samou chválu. Ano, je to čtivě napsaný příběh a zápletka starého kriminálníka, který míří Finskem zúčtovat se svými hříchy i hříchy jiných, je pozoruhodná, zároveň ale vzbuzující očekávání, kdy už se konečně něco pořádného stane. A i když se něco stane a dojde ke zvratu, tak tenhle zvrat, ke škodě příběhu, většinou zase rychle vyšumí.

Žádný strhující čtenářský zážitek, jen příjemné oddechové počtení. S ohledem na počet stran a dobu vydání se přímo nabízí říct, že se jedná o ideální čtení na dovolenou.