Na severu Švédska, uprostřed hlubokých lesů se odehrává příběh, který byl anketou vyhlášen nejlepší švédskou detektivkou všech dob…
Oblasti těsně u hranic s Norskem se říká Černá voda. Asi podle jezera, v kterém se odráží temné lesy. Před osmnácti lety tamtudy šla mladá učitelka Annie s dcerou začít nový život. Odvoz nepřijel, a tak zkusily najít cestu samy. Bloudily. Hrozivý obraz, který však na břehu řeky našly, zůstal Annie vypálený do sítnice už navěky. Nikdo nevěděl, kde se tam ti dva turisté vzali – ani kdo je tak brutálně zavraždil…
Vyprávění sleduje krom Annie několik dalších postav. Mladého Jonase, který nikdy nechtěl zůstat ve své rodné vsi a stát se primitivním agresivním dřevorubcem – tak jako jsou jeho bratři. Doktora Birgera, kterému se rozpadá manželství, a jeho ženu, zapálenou ekologickou aktivistku, demonstrující proti těžbě okolních lesů. Anebo malou ekokomunitu, kam se Annie s dcerou utekla a snažila se spolu s nimi žít v souladu s přírodou.
Autorka nikam nepospíchá, naopak dává důraz na realismus a nebojí se věnovat se i úplně obyčejným věcem, potřebám i pocitům postav. S každou další stránkou je známe víc a tím spíš na člověka padá smutek – i když násilná smrt turistů všechny svým způsobem zasáhla, mnozí už byli poranění předtím, svými soukromými dramaty. Těžko tu najdeme postavu, která by byla šťastná, spokojená a vyrovnaná…
První část románu, plná tajemných lesů, bystřin a lišejníků, byla taková seznamovací, aby čtenář získal nějaký vztah k postavám a aby se zajímal o dění v druhé části, v přítomnosti – každý si myslím najde někoho, kdo mu bude aspoň trošku sympatický. Nutno doplnit, že ačkoli ona „přítomnost“ – tedy doba vzniku knihy – je kolem roku 1993 a osmnáctiletá minulost už je hodně pamětnická, díky značné izolovanosti území si toho čtenář ani nevšimne. Všude je tolik sveřepé přírody a lidé žijí tak prostě, že čtenáře mohou trknout jedině nějaké technické věci, ale těch tu není mnoho. (Dle mého zarazí pouze jediná věta hned z kraje, ale ta donutí k zamyšlení: „Když se pokusila zatočit klikou telefonu na taxíka, zůstala jí v ruce.“ …)
Černá voda nepatří k těm románům, které se přečtou na posezení. Vyžaduje mnohem víc času, pozornosti a trpělivosti. Odmění se vám pak ale příběhem, který je silný, originální i typicky švédský. Typicky severská je melancholie, která ze stránek čiší, a civilnost popisů. Ale v tak krásném až poetickém podání… až mi trvalo dvě třetiny knihy, než jsem si uvědomila, že v příběhu vlastně není klasický hlavní hrdina, detektiv, co by vyšetřoval případ. Události tu prostě plynou a postavy na ně reagují a vše běží dál a každý se snaží zapomenout. Až má chvilkami čtenář pocit, že zůstal jediný, kdo ještě chce vědět, co se tenkrát u řeky stalo.
Náročnější mnohovrstevnatý román o vztahu člověka a přírody v kombinaci s detektivní zápletkou nadchl v 90. letech nejen Švédsko, ale i celou Evropu. Posbíral řadu prestižních ocenění a byl přeložen do mnoha jazyků včetně slovenštiny. Český překlad přichází s dvacetiletým zpožděním, ale takové pojmy jako vina, strach a nenávist, ty zůstávají nadčasové. Stejně jako opravu dobrý příběh…
Originál: Händelser vid vatten, 1993
Překlad: Dagmar Hartlová
Vydalo: Argo, Praha 2013
544 stran
www.argo.cz
