Abeceda kostí (Louise Welshová)

abeceda-kosti-louise-welshovaDalší chlápek z knižního prostředí posedlý starou záhadou. Tohle je ale o dost jiné než Dobrodružství milovníka knih s restaurátorem Peterem Byerlym. V Abecedě kostí je hlavním hrdinou Murray Watson, profesor na Glasgowské univerzitě, který chce napsat knihu o málo známém básníkovi, jemuž vyšla pouze jedna sbírka, a zemřel za záhadných okolností před třiceti lety. Oba hrdinové mají sice podobně vřelý vztah k literatuře a nepatří zrovna k nejprůbojnějším, tady však veškeré podobnosti končí. O Murrayovi se totiž nedá dál napsat nic povzbudivého. Občas pije víc, než je zdrávo a jeho tajný poměr s ženou šéfa katedry si svatý Petr u brány asi nezapíše. Loser, outsider, divnej pavouk.

Spíše mi román víc připomínal knihu Posedlost od A. S. Byattové, tam taky někdo pátral v minulosti básníka (a nenacházel vůbec nic – jestli se to zvrtlo nevím, pro nudu odloženo…). Tudíž jsem doufala, že v životě (nebo smrti) rozervaného poety Archieho Lunana zarputilý profesor najde něco, co bude stát za to. Ačkoli už jen ten ironický tón vyprávění byla docela zábava číst.

„Vyhlédl dolů do ulice a sám sebe se ptal, komu by scházel, kdyby si svůj vysoce vzdělaný mozek rozmáznul po dlažbě.“

Byla to zvláštní kombinace: frustrace z toho, že se pořád neděje nic zajímavého; naděje, že třeba něco z už řečeného bude mít význam později… a podivná posmutnělá atmosféra, jakou Skotové a skotští autoři dovedli v průběhu let k dokonalosti. K tomu připočtěte výlet na ještě pochmurnější skotské ostrovy kontra akademické prostředí univerzity s profesorským sborem ovládaným řevnivostí, alkoholem a marnou snahou napsat něco, co po nich zůstane…

„Pamatuju si doby, kdy termín postmodernismus byl jen smítkem v oku malého žlutého boha a po chodbách se toulali dinosauři.“ – Teď měl Murray správně utrousit vtip, že kolem katedry anglické literatury se poflakují dodneška, ale nechal to plavat.

Pod všemi těmi vrstvami beznaděje a životní marnosti jako by probleskoval i velmi černý humor – protože ať se kolem Archieho Lunana dělo cokoli, stopy k němu mizí Murrayovi přímo před nosem. (Sotva zjistí, že nějaká stopa vůbec existuje, je vzápětí zničena.) Takže čtenář spolu s profesůrkem tápe – tají pamětníci něco, nebo je to jen honba za přeludem?

Abeceda kostí je čtivo jako stvořené pro líné a pošmourné podzimní dny, protože je přesně taková – plus pomalá, melodramatická a s malomyslným hrdinou, drsnou mluvou a nehostinným Skotskem. A tomu odpovídá i finále. Závěr? Všechno stojí za starou belu. Proč vlastně vůbec existujeme? Je načase začít pít whisky!

Originál: Naming the Bones, 2010
Překlad: Petruše Klůfová
Vydal: Práh, 2012
359 stran

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.