Ukázka z thrilleru: Rachel Caine Proti proudu

Nervy drásající thriller Proti proudu je volným pokračováním krimi příběhu Na dně, který MOBA vydala na začátku roku.

Co všechno se může stát u jezera Stillhouse obyčejné americké manželce? A co se stane, když její bývalý muž a také sériový vrah uteče z vězení? Podaří se jí plavat „Proti proudu“ a nenechat se strhnout?

Přečtěte si ukázku z drsné detektivky americké spisovatelky Rachel Caine, kterou z originálu Killman Creek přeložila Agáta Hamari.

Sam se nehlučně zvedá na nohy a já se snažím o to samé. Jsem celkem fyzicky zdatná a silná, ale kradení se po temném lese zrovna nepatří do mého souboru dovedností. Prostě se snažím neprovést něco zcela zjevně hloupého. Sam si prstem přejede přes krk. Chce se na to vykašlat a znovu to zkusit zítra. Musíme vychytat čas, kdy náš člověk nebude doma, abychom se vyhnuli konfrontaci. Rozumím tomu proč, ale být takhle blízko a nedostat žádnou odpověď, jakoukoli odpověď, je hrozně frustrující.

Nechceš nikomu ublížit, Gwen, říkám si. To mě přesvědčuje ten andělíček ve mně. Ďábel ve mně mi naopak říká, že rozhodně někomu ublížit chci, že mám tomuhle chlapovi přiložit pistoli ke spánku a požadovat od něj odpověď na otázku, jakým právem si myslí, že může dělat mně a mým nevinným dětem ze života peklo. Jaký pošahaný magor se přidá na stranu chladnokrevného psychopata, který mučí a zabíjí nevinné mladé ženy? A ještě si za to nechá zaplatit?

Nechci odejít. Chci jít dovnitř a zeptat se ho. Ale vím, že má Sam pravdu, a cítím se ohledně toho příšerně citově rozervaná. Přeju si, aby byl můj exmanžel mrtvý, protože každou chvíli, co na tomhle světě ještě je, ubližuje dalším lidem. A jde si pro moje děti. A pro mě.

Přinutím se Samovi přikývnout na znamení, že ano, souhlasím, nepůjdeme dál a vrátíme se sem zítra.

Pohledem zachytím jakýsi rozmazaný pohyb a otočím hlavu doprava, akorát tak rychle, abych uviděla, jak malý zajíček vybíhá z úkrytu a bleskově skáče přes otevřené prostranství před chatkou. Za ním běží černá kočka odhodlaná ho skolit. Ani jeden nevydá ani hlásku. Boj na život a na smrt, přímo před námi.

Když je prchající zajíc asi ve čtvrtině cesty přes mýtinu, najednou se rozzáří světlo, tak jasné, až oslepuje. Osvětluje celý půlkruh před domem. Světlo na pohybový senzor. Okamžitě se zase skrčím a vidím, jak Sam udělá to stejné. Nejradši bych se kopla, že jsem si toho světla nevšimla, ale dokud se nerozsvítilo jako velká ohnivá koule, skoro nebylo vidět. Je nainstalované až vzadu pod okapem, a když zvednu ruku, abych zaclonila záři, myslím, že ho vidím namontované za jakýmsi drátěným pletivem.

Nebude vůbec jednoduché se k němu dostat, vyřadit ho z činnosti nebo oblafnout.

Zajíc závod prohraje zhruba v půlce dvorku. Kočka se po něm vrhne, a když ho popadne za zátylek, vydá zajíc zvuk až strašidelně podobný výkřiku. Tiché zavřeštění odumře ve chvíli, kdy se zajícem kočka brutálně zatřese a skousne. Kočky jsou šikovní, efektivní zabijáci. Potom, co ho zabije, pustí kočka bezvládný uzlíček kožešiny na zem, chvíli do něj mlátí tlapkou a pak odkráčí pryč. Nechá ho tam, kde leží.

Hlavou mi bleskne myšlenka na mého bývalého.

Světlo se třicet vteřin po tom, co kočka zmizí, zase vypne a já se podívám na Sama. Má ve tváři zasmušilý výraz, očima těká kolem sebe a nakonec zavrtí hlavou. Myslí si, že tahle chatka je hodně zlé místo. Má takovou – nevím, jak to říct jinak – temnou auru. Dovedu si představit, že se tady dějí hrozné věci. Skoro cítím, jak se kolem mě srocují duchové. Co mohl tenhle muž bez tváře udělat? Arden z něj rozhodně měla hrůzu.

Poprvé mě napadne, jestli je náš muž v chatce sám. Má stejnou zálibu jako můj bývalý manžel? Drží tam někoho? Jestli odsud odejdeme, koho dalšího tam necháme trpět?

Žádná odpověď není správná. Legálně tady nemáme co dělat – informace o tom chlapovi máme veškeré žádné a neexistuje žádný důkaz, že udělal cokoli špatně. Vnikli jsme na cizí pozemek. Dokonce ho možná i obtěžujeme, vzhledem k tomu, že tohle místo už hodiny sledujeme. Zatím jsme majitele chatky ani koutkem oka nezahlédli.

Celou dobu mi něco vrtá hlavou a teď to najednou místo šepotu začne v mém mozku přímo vřískat. Měl se podívat z okna.

Rozsvítilo se bezpečnostní světlo. Pokud je až takhle paranoidní, že se k němu někdo přiblíží, měl se podívat z okna.

Říkám si, že možná něco dělá, možná je v jiné místnosti, možná sedí na záchodě, ale ani tak to nedává smysl. Ta chatka není nijak velká. I tak by aspoň odhrnul záclonu nebo otevřel dveře a znovu bezpečnostní světlo uvedl do provozu, aby mohl pořádně zkontrolovat okolí.

Všechna ta světla, co se rozsvěcovala a zhasínala celou dobu už od západu slunce. A je v tom systém. Teď, když si to přehrávám v hlavě, to jasně vidím.

Všechna jsou na časový spínač. Panebože. Nikdo tam není.

Mohla bych se samozřejmě plést, ale je mi to jedno. Když jsem viděla toho zajíce umírat, když jsem se dívala na to, jak se vzduchem rozprskla krev, jak s ním kočka třásla, vzpomněla jsem si na fotky, které mi tenhle muž poslal. On anebo některý z jeho slizkých kamarádíčků. Fotky, které znesvěcují památku obětí zločinů mého manžela, na kterých jsou obličeje mých dětí digitálně napasované na těla obětí vražd a znásilnění, zobrazená v ponižujících a děsivých pózách. Ten chlap je zbabělec. Schovává se tady v pustině a mučí moji rodinu a já jsem přímo tady a nehodlám odsud odejít, aniž bych mu dala najevo, že není v bezpečí. Přede mnou. Už ne.

Nehledím na bezpečnostní světlo, postavím se a rozběhnu se ke vchodovým dveřím.

Ještě neudělám ani dva kroky z úkrytu ven a světlo se znovu rozzáří, ale já nezaváhám ani na vteřinu. Slyším za sebou Sama. Nezavolal na mě jménem a celkem mě překvapuje, že běží za mnou. Vím, že bude naštvaný. Přeběhneme přes mýtinu a přitiskneme se z každé strany ke dveřím. Po tom, co mi připadá jako věčnost, světlo zase zhasne a já musím zamrkat, abych se zbavila mžitek před očima.

Co to krucinál děláme?“ zašeptá Sam.

Jdeme dovnitř!“

Gwen, ne!“

Jo!“

Není čas na žádnou dlouhou debatu a on to ví. Vyšle ke mně pohled plný vzteku a frustrace, ale pak se otočí kolem své osy, vyváží balanc a vší silou kopne do míst, kde mají dveře zámek. Dveře se zachvějí, ale neotevřou. Zkusí to znovu. A znovu.

Nic. Tyhle dveře mají vydržet horší věci než nás dva.

Jenže okna ne.

Obejdu chatku z boku. Tohle okno je zamčené na bezpečnostní zámek, ale už není cesty zpět a já si to nehodlám rozmýšlet. Ukáže se, že sklo je rozbitné, přestože jsou to dvě tlusté okenní tabule, a když ho rozbiju dost, sáhnu dovnitř, otevřu západku, potom celé okno a vlezu dovnitř.

Vytáhnu pistoli, kterou jsem do téhle chvíle měla schovanou v pouzdře. Sam už má svoji zbraň vytasenou a teď se prosmekne za mnou a postaví se na nohy.

Žádný zvuk. Žádné světlo. Zahlédnu stínítko lampy a horečnatě kolem něj šátrám po vypínači. Když ho nahmatám, rozsvítí se a kolem nás se objeví pár polstrovaných křesel, háčkovaný koberec, stoleček, na kterém lampa stojí, nějaké knihovny plné směsice krámů

a kuchyně s malinkým sporákem a ledničkou, které vypadají jako z padesátých let.

Nikdo tady není.

Sam se nepřestává pohybovat. Po pravé ruce máme dveře a on je otevře a kryje místnost pistolí, zatímco já rozsvítím stropní světlo.

Stojí tady manželská postel. Úhledně zastlaná, s tmavě zelenou dekou místo přehozu. Za tenkou dělící příčkou je sprcha a záchod.

A vůbec nikdo tady není.

Sam se vrhne do miniaturní koupelny a pak zase vyjde ven. „Sprcha je ještě pořád mokrá. Je vlhko, takže to možná je z dnešního rána.“ Pak na mě hodí pohled. „Mělas štěstí, Gwen. Mohl tady být.“

Ale no tak, měl všechno na časové spínače, což znamenalo, že tady není,“ odseknu. „Když budeme jednat v rukavičkách, Same, nikam se nedostaneme. A moje děti to taky neochrání.“

Sam zavrtí hlavou, ale k mým pocitům mít žádné výhrady nemůže… dobře vím, že má moje děti taky moc rád. Naše přátelství je podle jakýchkoli měřítek zvláštní: nemělo by vůbec existovat. Občas mi to připadá jako bruslení na velmi tenké ledě nad obrovskou temnou propastí. Ale Sam chce to stejné co já. To se nikdy nezmění.

Když stojím v téhle cizí chatce, znovu mě přepadne ten pocit temna. Tenhle muž vede život v ústraní. Nevím, jaký konkrétní druh úchylnosti praktikuje, ale je mi jasné, že to bude něco příšerného.

Je těžké se dívat na tohle obyčejné místo, na ten klid a pořádek, když vím, že svůj život zasvětil ničení životů druhých lidí. Jsem rozzlobená. Nejspíš až moc. Všechno to tady chci rozmlátit. A co mi v tom brání? Už jenom tím, že stojíme uvnitř, pácháme zločin. Vloupání. Proč k tomu nepřidat i vandalismus?

Rozhlédni se kolem,“ poručím Samovi. „Musí tady být něco, co bychom odtud mohli vzít. Něco, co nám prozradí, co má rád, a možná, pokud budeme mít štěstí, tady někde bude mít schovanou i korespondenci s Melvinem.“

Sam přikývne, ale ostentativně se podívá na hodinky. Kdyby tady byl nějaký bezpečnostní alarm, už bychom měli problém dávno. Ale pochybuju o tom. Když se někdo schválně přestěhuje takhle daleko od civilizace, tak se nebude spoléhat na policii. O bezpečnost se stará firma Smith and Wesson. Kdyby byl tady nebo kdekoli blízko, už by na nás začal střílet. Jsme v bezpečí. Zatím.

Dokumenty,“ upřesním. „Elektronické záznamy. Cokoli, co vypadá, že by mohlo být užitečné, jasné? Deset minut.“

Pět,“ řekne Sam a pak mě nechá, abych se do toho pustila.

V rohu téhle místnůstky je zapasovaný malý psací stůl. Je vyrobený v obyčejném venkovském stylu, z leštěného javorového dřeva a stejně jako všechno ostatní je pečlivě uspořádaný a čistý. Pootevírám zásuvky a potom je vytahám ven, abych se mohla podívat za ně a pod ně. Stejně nezakryjeme, že jsme tady byli, tak to rovnou můžeme udělat pořádně.

Nenajdu nic, co by mi hned připadalo důležité. Hlavně účtenky. Tištěné dokumenty, které nevypadají nijak poučně. Všechno to posbírám a nastrkám do batohu.

Mám na sobě rukavice, takže po sobě nezanechávám žádné otisky. Co se mi nehodí, vrátím do zásuvek a zasunu je zpátky na místo. Podívám se do skříně. Je v ní obrovský sejf na pistoli, ale když na něj koukám, všimnu si, že na něm leží krabice od bot. Otevřu ji. Další účtenky. Nacpu si je do batohu. Jedna mi zapadne za sejf, a jak tam po ní naslepo šátrám, prsty se dotknu ostrých rohů čehosi, co tam tak úplně nepatří.

Zatlačím na to a ono se to pohne.

Magnet. Sundám to ze sejfu a vytáhnu ven. Je to mělká krabička s vysouvacím víkem, podobná té, do které moje babička vždycky dávala klíč a strkala ji pod blatník.

V téhle krabičce je schovaná flashka.

Kdyby mi za sejf nespadla jedna z účtenek, nikdy bych ji nenašla. Byla na takovém místě, které by při prohlídce nikdo neobjevil, protože sejf je moc velký a těžký na to, aby ho někdo bez obrovské námahy odsunul.

Vytáhnu spadlou účtenku a strčím ji i s flashkou do batohu.

Máš něco?“ zavolá na mě Sam.

Účtenky, nějaké tištěné dokumenty a flashku,“ odpovím. „Žádný počítač jsem nenašla, jenom nabíječku, takže si ho asi musel vzít s sebou. Co ty?“

Objeví se ve dveřích. Neumím rozluštit jeho výraz, ale něco v jeho pohledu mě donutí odstoupit od skříně a udělat krok směrem k němu. „Tohle bys měla vidět,“ prohlásí. Je mi jasné, že se mi to nebude líbit, ale i tak se vydám za ním do obývacího pokoje. Všechno je tam na svém místě. Všechno pěkně čisté a uspořádané. Zajímalo by mě, jestli byl ten chlap v armádě, protože každá plocha se leskne jako zrcadlo. Jestli tady někde jsou nějaké otisky prstů, rozhodně je nevidím.

Sam otevře jednu skříň. Vypadá to jako normální spíž, akorát tak hluboká, aby člověk dosáhl až dozadu. Osm poliček, odshora až dolů zaskládaných plechovkami a sušenými potravinami. Ať už je tenhle hajzl z Absalomu kdokoli, má rád tuňáka a hotové směsi na zapékání.

Sam si dá prst před pusu a zatlačí na poličky. Ani nevrznou a rozletí se dozadu. Za nimi se schovává schodiště. Zapne se světlo na pohybový senzor, před očima se nám objeví zeď obložená umělým dřevem a dole, u paty schodů, se jako nějaká živá entita krčí ocelové dveře na zámek. Cítím, jak na mě skrz chladný vzduch dýchá jejich temnota, a chvíli se ani nepohnu. Nemůžu. Připadám si, jako by mě ty dveře pozorovaly, jako by vyhodnocovaly, kde mám slabá místa.

Jsem úplně paralyzovaná vzpomínkami na mučicí místnost mého exmanžela, tak obratně skrytou v mém vlastním domě. Na sklep v polorozpadlé chatě Lancela Grahama nahoře v kopcích nad jezerem Stillhouse, kde s takovou láskyplností tu hrůzu znovu vytvořil.

Připadá mi, že tady mě čeká něco úplně stejně děsivého.

Sestupujeme pomalu, dáváme pozor, kam šlapeme. Sam je nejspíš nervózní, abychom moc nehlučeli, ale mně je to jedno. Já se bojím skrytých pastí a nástražných drátů. Tohle místo mi připadá plné smrti. Plné výhrůžek a jejich důsledků.

Stůj,“ zašeptám, když Sam sestoupí z posledního schodu. Je asi metr od dveří. Poslechne mě, zastaví se a podívá se na mě. Pořád se musím koukat na tu ocelovou věc a pak pomalu zavrtím hlavou. „Tohle je špatně. Nedělej to.“

Gwen…“

Prosím, Same.“ Najednou je mi zle a celá se třesu. Ta naléhavost mě až bolí. „Musíme odsud pryč. Hned. Teď hned.“ Nejsem žádná vědma, nemám žádné tajemné schopnosti ani dar, ale zato mám instinkt. Instinkt, který jsem léta s Melvinem Royalem ignorovala. Měla jsem vědět, co provádí, co za hrůzostrašné věci se dějí pod mou vlastní střechou. Ale nevěděla jsem to. Aspoň jsem si to nikdy neuvědomovala.

Už nikdy víc. Nevím, co se stane, pokud Sam ty dveře otevře, ale cítím, že to není správné. Tohle už by si měla vzít na práci FBI, ne páreček amatérských zlodějíčků na okraji společnosti. Mám tady vyloženě klaustrofobický pocit a připadám si, že mě někdo sleduje.

Sam moje rozhodnutí přijme a to je dar k nezaplacení. Myslím, že většina mužů by na mě nebrala ohledy a prostě šla dál. V důsledku toho jsme už skoro nahoře, když se najednou s tichounkým zasténáním dveře pod schody otevřou. Ozve se sotva patrné klapnutí, které téměř není slyšet.

Sam se zarazí. Nevím, co z těch dveří přijde, a ani to vědět nechci. Popadnu Sama, vrhnu se dopředu – kolem poliček, ven ze skříně – a jeho táhnu s sebou.

Sam je jen tak tak venku a v tom nás něco nadzvedne a silou námi mrští na druhou stranu místnosti. Zvednu a překřížím ruce před obličejem a skrčím nohy, abych si instinktivně chránila mozek a břicho, a když narazím do zdi, skoro to necítím. Rozhodně necítím, jak dopadnu na zem, protože najednou tam prostě jsem, ležím na dřevěné podlaze a dívám se nahoru, jak se místností valí obrovská vlna oranžové záře. Nechápu, co to je. Ucítím nával tepla a pak se naprosto nepochopitelně zvedne střecha a letí ode mě pryč, jako by ji zvedl nějaký obr. Světla, která jsme rozsvítili, zhasnou jako svíčky a já se koukám na hvězdy a stromy a potom je všechno, všecičko v plamenech.

ANOTACE:
Gwen Proctorová dokázala vytrhnout své děti ze spárů bývalého manžela, sériového vraha Melvina Royala, a party jeho psychopatických kompliců. Ale válka ještě neskončila. Ne když Melvin utekl z vězení. A Gwen dostala mrazivou zprávu – Teď už nejsi nikde v bezpečí.
Z jejího útočiště u jezera Stillhouse se stala past. Gwen svěří svoje děti po zuby ozbrojenému sousedovi a s pomocí Sama Cadea, bratra jedné z Melvinových obětí, vyráží na lov. Ale to, proti čemu jde, je horší než cokoli, čeho se bála v nejhorších snech – důmyslná a krutá hra s jediným cílem: zničit ji. Gwen se přibližuje ke své kořisti, opřít se může jenom o svůj vztek a touhu po pomstě. Ale jedno je naprosto jisté – jeden z nich musí zemřít.
Nakladatelství MOBA

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.