Ukázka z knihy Tim Weaver: Stín ve dveřích

Během šesti let si krimi thrillery Tima Weavera získaly mezi českými čtenáři obrovskou popularitu. Nový má název Stín ve dveřích. Čtyři záhady. Čtyři příběhy. Jeden společný klíč…

Romány Není cesty zpět, Zlomené srdce, Nikdo není doma a Ztracené střípky se staly bestsellery, přičemž novinkou Stín ve dveřích autor svůj post mistra jen stvrzuje.

Zatímco v předchozích románech řešil David Raker vždy po jednom nevysvětlitelném případu, tentokrát na něj čekají hned čtyři záhady. Ta první souvisí s podivným zmizením otce z rodinného domu, ve druhé nachází noční pracovník metra ve stanicích pozůstatky mrtvých lidí…

Britský spisovatel Tim Weaver dokáže vystavět detektivní zápletku jako nikdo jiný. Pokaždé přichází s neotřelým nápadem, který jitří čtenářovu fantazii a nutí ho společně s hlavním hrdinou za každou cenu rozplést klubko nepochopitelného zločinu. Strhující napětí je přitom v jeho poslední knize Stín ve dveřích doslova čtyřnásobné!

Přečtěte si ukázku z knihy Stín ve dveřích.

Byl to skromný, dvoupodlažní domek ve slepé ulici asi pět set metrů od Wimbledon Common, ukrytý za cihlovou zdí, přes niž by viděl jen dvoumetrový obr. Na jednom konci zdi byly dřevěné dveře se zabudovanou poštovní schránkou, na druhém dvoukřídlá brána s interkomem po straně. Věděl jsem, že je to prostý domek, protože byl před čtyřmi lety na prodej a mně se podařilo na internetu najít fotky interiéru z té doby, ale zpoza zdi, odkud jsem viděl jen krásnou sedlovou střechu, vypadal větší a honosnější, jako stvořený pro rodinu mnohem zámožnější, než byli Conisterovi.

Zaparkoval jsem na ulici, sebral ze sedadla poznámkový blok a vystoupil. Při zamykání auta jsem se na chvíli zarazil a znovu si vybavil svůj poslední rozhovor s tátou u kuchyňského stolu v chatě v jižním Devonu. Jeho poslední slova. Duchové nestraší ve tvém domě, chlapče. Straší ve tvé mysli. Těžko říct, jestli ve mně tu vzpomínku vyvolalo to, co se mi zatím podařilo vypátrat o Conisterových, nebo jestli šlo o pozůstatek bolesti a stresu z případu, který jsem řešil před třemi lety a který mi už navždy uvízl v paměti. Ať tak či onak, cestou k bráně mi před očima vytanul naprosto zřetelný obrázek tátovy ztrhané, vyčerpané tváře, na niž dopadalo světlo z okna.

Stiskl jsem zvonek na interkomu.

Po chvíli se ozval ženský hlas. „Ano?“

„Paní Conisterová? Tady David Raker.“

Následovalo zabzučení a pak se jedno z křídel brány pomaličku zhouplo dovnitř a odhalilo krátkou kruhovou příjezdovou cestu. Prošel jsem a zlehka bránu zatlačil zpět. Před sebou jsem uviděl pět let starou astru parkující vedle stojanu se dvěma koly. Za nimi byly přední dveře domu, trochu skryté ve stínu předsunutého prvního patra podepřeného dvěma bílými sloupy.

Margaret Conisterová na mě čekala ve dveřích. Měla na sobě legíny a sportovní tílko a byla trochu zadýchaná, což mi vzhledem k horkému červencovému dni nepřipadalo nijak zvláštní, ona se ale přesto začala za tenounkou vrstvičku potu na tváři a pažích hned omlouvat. „Šla jsem si zaběhat,“ vysvětlila, „a úplně jsem zapomněla na čas. Bála jsem se, že to nestihnu.“ Potřásli jsme si rukama a já ji ujistil, že to vůbec nevadí. „To je od vás milé,“ usmála se. „Ale není to zrovna nejlepší první dojem.“

„Nehodnotím lidi na základě jejich dochvilnosti.“

Znovu se usmála. Byla to přitažlivá žena. Čtyřicet sedm let, drobná a štíhlá, s tmavými vlasy staženými do culíku, zarudlými tvářemi a tmavě čokoládovýma očima. „Pojďte dál,“ pozvala mě a ukázala do chodby. Z horního schodu před dveřmi jsem viděl, že se chodba na konci otevírá do velikého obývacího pokoje se zimní zahradou. Nalevo byla kuchyně s dubovým stolem, napravo jakási pracovna – stísněná, tmavá, plná věcí.

„Běháte už dlouho?“ prohodil jsem konverzačně, abych ji trochu uklidnil. Všechny rodiny byly na začátku nervózní. Každý se bál, že by mohl říct něco nevhodného a ovlivnit tak můj postoj nebo to, jak tvrdě pro ně budu pracovat.

„Ano, už od puberty,“ odpověděla.

„Já se na běh dal teprve před pár lety,“ svěřil jsem se jí. „Dobře se mi při něm přemýšlí.“ Všiml jsem si, že na pohovce v obýváku někdo sedí, ale dveřmi jsem viděl jen překřížené nohy. Patřily ženě. „Proto jsem říkal, ať si s tím neděláte hlavu. Ani nevím, kolikrát jsem se sám vyrazil proběhnout jen na hodinku a vrátil jsem se za dvě.“ Znovu se usmála a konečně se trochu uvolnila.

„Dáte si něco k pití, pane Rakere?“

„Říkejte mi Davide,“ nabídl jsem. „A čajem bych určitě nepohrdl.“

Následoval jsem ji do kuchyně, kde jsme chvíli nezávazně tlachali, zatímco se vařila voda na čaj. Jednu ze zdí zdobila koláž fotek. Na snímku uprostřed byla Margaret Conisterová s manželem a dvěma dětmi. Nejspíš to byla fotka z nějaké dovolené. Nebe nad jejich hlavami bylo blankytně modré, v levé části záběru se rýsovala bílá zídka a z pravé vykukovala palma. Její děti – Seb, kterému teď bylo patnáct, jak mi Margaret prozradila po telefonu, a Katie, která nedávno oslavila dvacátiny – byly na snímku obě o pět nebo šest let mladší. Paul, Margaretin manžel, byl stejně starý jako ona a téměř neskutečně vysoký. Ruce měl dlouhé jako větve stromu a na snímku měl jednu z nich zlehka položenou na Sebově rameni, třebaže mezi ním a synem stály Margaret i Katie. Zbytek koláže se nesl v podobném duchu. Všechno to byly fotky z rodinného života a dovolených. Svatební fotka Paula a Margaret, snímek jednoho z dětí ve školní uniformě, Paul v zahradě. Ukázal jsem na obrázek uprostřed.

„Kde je to focené?“ zeptal jsem se.

„Ehm,“ zamyslela se. „Ve Španělsku. V Marbelle.“ Na chvíli se na fotku zadívala. „Strávili jsme dva týdny ve vile, kterou tam vlastnil Paulův tehdejší šéf.“ Odmlčela se a v očích se jí mihla vzpomínka. „Krásné místo. Na čtrnáct dní jsme se cítili jako královská rodina.“

Ještě chvíli si fotku prohlížela a teprve pak od ní odtrhla zrak.

„Po našem včerejším rozhovoru jsem trochu zabrouzdal po internetu,“ řekl jsem. „Překvapilo mě, že jsem toho v médiích o Paulovi moc nenašel. Respektive nic podrobnějšího k jeho zmizení. Přišlo mi to trochu… zvláštní.“

Margaret přikývla. „Zvláštní vzhledem k tomu, co se mu stalo?“

„Ano.“

Tentokrát jen pokrčila rameny. „Lidem nejspíš připadala naše verze neuvěřitelná. A po čase usoudili, že si zkrátka vymýšlíme.“

Přesně tímhle dojmem na mě příspěvky na internetu působily – a nejen oficiální články v médiích, ale také diskuse na fórech a sociálních sítích. To, k čemu v tomhle domě před třemi měsíci došlo, se jednoduše nemohlo odehrát tak, jak to Margaret a její děti popisovaly.

Margaret se znovu otočila k fotografii.

„Vlastně se jim nedivím,“ přiznala tiše, jako by částečně mluvila se mnou, částečně se sebou a částečně s manželovým duchem, který se na ni obracel z fotky. „I mně to zní šíleně. Ale přísahám, že přesně tak se to stalo.“ Podívala se na mě se slzami v očích. „Té noci, kdy Paul zmizel, si šel kolem osmé nahoru vzít prášky na tlak, jako každý večer.“

Přikývl jsem, aby pokračovala. Zbytek mi už řekla po telefonu, ale chtěl jsem to slyšet znovu.

„V ložnici zavrzala podlaha,“ vzpomínala roztřeseným hlasem, „a zaskřípěl šuplík u jeho nočního stolku. Tam měl prášky. To skřípění bych si s ničím nespletla. Paul chtěl ten šuplík opravit už několik let.“ Zarazila se a otřela si oči. „A pak… nic.“

„Dolů se už nevrátil?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Odešel do ložnice nahoře – a jednoduše zmizel.“

* * *

Nohy, které jsem zahlédl vedle v místnosti, patřily Katie, Margaretině dceři. Margaret nás představila, když jsme se spolu přesunuli z kuchyně do obývacího pokoje. Katie byla po otci – vysoká, trošku neohrabaná a vedle matky o něco všednější – a taky tichá a milá. Jako všichni v jejím věku měla mobil přilepený k ruce, ale jakmile jsme se dali do řeči, působila mnohem vyspěleji. Dětem pohřešovaných rodičů se to občas stávalo, protože je okolnosti přinutily předčasně dospět a naučily je, že skutečně šťastné konce jsou k vidění jen ve filmu.

„Četly jsme o vašich případech,“ prohodila Katie a poskládala si nohy pod sebe. Na sobě měla černé tričko s obličejem Roberta De Nira a hláškou z filmu Taxikář. „Ten z Yorkshiru zněl dost děsivě.“

Nic dalšího dodávat nemusela.

Šlo o případ, na kterém jsem pracoval před třemi lety. Zmizení tří rodin z jedné osady. Já a detektiv Joline Kaderová jsme tehdy málem oba zemřeli rukou zákeřného vraha. Já vyvázl s lehčími zraněními, zatímco Jo strávila v nemocnici celé týdny. Odnesl jsem si z toho však trvalé trauma. Ještě dnes jsem se v noci budil ze spaní, zmáčený potem, s otřesnými obrazy před očima.

„Muselo to být hrozné,“ řekla Margaret.

„Bylo,“ odpověděl jsem a zadíval se kamsi mezi ně.

Co jiného jsem k tomu asi tak mohl říct?

A pak jsem si znovu vzpomněl na tátu. Duchové jsou strach, zármutek a výčitky. Otevřel jsem poznámkový blok na čisté stránce. „Takže, paní Conisterová –“

„Maggie,“ opravila mě.

„Maggie. Paul zmizel osmého dubna, je to tak?“

„Ano. Těsně po Velikonocích.“

„A říkala jste, že si pro ty prášky šel kolem osmé večer?“

Přikývla. „Ano, asi tak.“

„A co jste dělali předtím?“

„Dívali jsme se na televizi.“

„A kde jste byla vy, Katie?“

„U kamarádky.“

Zeptal jsem se na jméno a adresu, abych si to mohl ověřit a odškrtnout. Už jsem se spojil s jedním ze svých kontaktů a vyprosil si u něj kopii hlášení o pohřešované osobě, ale většina z těch informací byla beztak veřejně dostupná. Paul šel do ložnice, Maggie zůstala v obýváku. Katie byla u kamarádky a Seb ve svém pokoji, kde se sluchátky na hlavě hrál se spolužáky Call of Duty. Prý vůbec nic neslyšel. Dokonce ani nevěděl, že je otec nahoře. A záznamy hry a chatu s přáteli jeho verzi potvrzovaly.

„A Seb hrál na počítači, ano?“

„Ano,“ kývla Katie.

Znovu jsem se otočil k Maggie. „Takže Paul vyšel po schodech nahoru. Slyšela jste vrznutí podlahy a skřípnutí šuplíku. Co bylo dál?“

„Pak všechno ztichlo.“

„Hned?“

„Jako poslední zvuk si vybavuji ten šuplík.“

„A ten jste slyšela i přes hrající televizi?“

„Pozastavila jsem ji. Ale i kdyby hrála, slyšela bych to. Ten šuplík skřípe až hrůza. Jak říkám, Paul ho chtěl dávno opravit.“

„Takže ho otevřel a zavřel a pak už nic?“

„Nic, co by mi uvízlo v paměti,“ odpověděla.

„Policii jste řekla, že byla okna zavřená, souhlasí?“

„Ano. Sice byl už duben, ale zrovna té noci bylo dost chladno.“

„A byla zamčená?“

„Myslíte na klíč? Ne. Říkal jste, že byste se nahoru chtěl podívat,“ pokračovala a mávla rukou ke schodům. „Pochopitelně to není problém, ale hlavně, až tam budete, pochopíte, proč nemohl vylézt a zavřít ta okna zvenčí.“

Už jsem si všiml, že mají v domě okna nová – PVC s pochromovanými klikami. Taková okna se dala zavřít jen zevnitř. Kdyby Paul vylezl ven, mohl by maximálně zatlačit okno do rámu, ale klikou by neotočil. A v tu chvíli by bylo jasné, co udělal.

Jenže žádné z oken otevřené nebylo.

„Možná to bude znít divně, ale zkontrolovala jste plato těch prášků?“

„Ano. Večerní si vzal.“

„A co bral?“

„Pět miligramů amlodipinu.“

Poznamenal jsem si to. „Mohl by s těmi léky někdo manipulovat?“

Podívala se na mě, jako by nechápala, na co se ptám. Sice by to nevysvětlovalo, jak nebo proč zmizel, ale byl by to základní kámen, na kterém by se dalo stavět.

„Ne,“ odpověděla. „Proč?“

„Jen chci prověřit všechny stopy,“ přiznal jsem.

„Ty prášky byly v původním platu. Kdyby s nimi někdo něco dělal, poškodil by obal. Ale nevím… Ani mě nenapadlo to kontrolovat. Ale policisté říkali, že si Paul prášky ten večer vzal, takže byste se na to možná mohl zeptat jich.“

Mohl bych, nicméně jsem to neplánoval. S Metropolitní policií jsem měl dlouhý a komplikovaný vztah, a i kdybych náhodou narazil na někoho, kdo by mi byl zpočátku ochotný pomoct, daleko bych se nedostal. Paul Conister zmizel před třemi měsíci a vyšetřování uvízlo ve slepé uličce. I toho nejochotnějšího poldu by velmi rychle znechutilo, že se vrtám v případu, který se jemu nepodařilo vyřešit. A po pravdě bylo nejspíš jedno, jestli si Paul toho večera prášky vzal, nebo ne. Protože pokud by někdo s jeho prášky manipuloval, pak by mu s největší pravděpodobností šlo o to, Paula omámit, nebo hůř, rovnou otrávit. A v tom případě by Paul zůstal ležet na podlaze v ložnici.

„Jsou v prvním patře i jiné východy?“ zeptal jsem se.

Maggie zavrtěla hlavou.

„Žádná úniková cesta přes podkroví?“

„Ne, nic takového. A navíc kdyby šel na půdu, věděla bych o tom. Máme tam starý žebřík, který při vysouvání rachotí.“

„A co hlavní dveře?“ zeptal jsem se. „Bylo zamčeno?“

„Ano. Po setmění vždycky zamykáme.“

„I dveře do zimní zahrady?“

„Ano.“

„Takže dovnitř se nikdo dostat nemohl?“

„V žádném případě.“

A mohl se někdo dostat ven?

„Chyběly nějaké klíče?“

Maggie nakrčila čelo. „Jako od dveří?“

„Jen si říkám, jestli nemohl Paul sundat z kroužku klíč od vstupních dveří, odejít z domu a zvenku za sebou zamknout.“

Maggie už vrtěla hlavou.

„Ne,“ řekla. „Žádné klíče nechybí.“

I tak si ale mohl Paul nechat předem vyrobit rezervní. „Takže podle vás nemohl jen tak odejít?“ zeptal jsem se.

„Proč by to dělal?“

„Nevím. Jen přemýšlím nahlas.“

„Dveře ze zimní zahrady bych určitě slyšela, a pokud jde o ty přední…“ Zarazila se. „Těmi by se možná ven dostal, ale jsem si naprosto jistá, že bych něco zaslechla. Ty dveře jsou staré a při otevírání a zavírání lehce skřípou.“

Maggie mě odvedla ke vchodu. Dveře se v rámu zhouply jen o pár centimetrů, a už začaly táhle tlumeně sténat.

Všechno to zařízení a vybavení, všechny zvuky, co dům vydával, a přesto Maggie poté, co si Paul vzal prášky, neslyšela vůbec nic.

„Za jak dlouho jste vyrazila za ním?“

Maggie se zamyslela, jako by se to v pokoušela v duchu spočítat co nejpřesněji. „Nevím. Policii jsem řekla, že mezitím uběhlo nanejvýš deset minut, ale možná to bylo déle. Zrovna jsme se dívali na pořad o zdravé stravě na čtvrtém kanálu. Byla reklama, a tak jsem přehrávání pozastavila, že na Paula počkám, a začala jsem procházet e-maily na mobilu.“ Znovu se odmlčela a zadívala se do země. Z tváří jí vyprchala barva. Co kdyby se tehdy s e-maily nezdržovala? Co kdyby nečekala deset, patnáct nebo dvacet minut a šla za ním hned?

Změnilo by to něco?

„A když jste pak byla nahoře?“ pobídl jsem ji.

„Nejprve jsem šla do ložnice. Byla tam tma. Potom jsem nakoukla do naší koupelny, co máme u ložnice, ale nebyl ani tam. A tak jsem se podívala do Katiina pokoje a pak jsem zaklepala na Seba. Paula neviděl, jak už jsme říkaly, ani si neuvědomoval, že je Paul nahoře. Jako poslední jsem zkontrolovala druhou koupelnu na patře a pak jsem šla zpátky dolů. Hledala jsem ho v kuchyni, pak v pracovně…“

Ale nikde ho nenašla.

„Vrátila jsem se nahoru.“ Zhluboka se nadechla. „Nevím, jestli jsem už přímo panikařila, ale rozhodně jsem byla zmatená. Paul byl skvělý chlap, úžasný táta a na kanadské žertíky si opravdu nepotrpěl. Věděla jsem, že by se neschoval pod postel. I tak jsem se ale podívala – dívala jsem se všude. A tehdy jsem začala kontrolovat i okna, jestli není některé otevřené. Sama jsem nevěděla, proč to dělám, proč by vůbec lezl ven oknem, ale každopádně jsem je prověřila, a jak říkám, všechna byla zavřená. A neviděla jsem ani žádné známky…“ Odmlčela se.

Zvedl jsem hlavu od poznámek. Maggie se dívala na Katie. Katie jí pohled opětovala. Obě měly na krajíčku a v očích se jim leskl výraz, který jsem viděl už mnohokrát: mocná směsice zmatku a nevíry.

„Po tátovi nebyla nikde ani stopa,“ dokončila Katie za matku a obě se rozplakaly. „Jako by se jednoduše vypařil.“

Anotace:

Pro Conisterovy to byl večer jako každý jiný, dokud Paul nevyšel po schodech do prvního patra. Dlouho se nevracel, a tak se Maggie, jeho manželka, vydala nahoru za ním. U postele našla jeho telefon a peněženku, všechna okna byla zamčená zevnitř.

Po Paulovi se slehla zem.

Soukromý vyšetřovatel David Raker se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách a ví, že každé zmizení – jakkoli nepravděpodobné se zpočátku zdá – má logické vysvětlení. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, kam ho případ Paula Conistera zavede. A to je jen začátek jeho potíží…

Co spojuje hrozivý objev v londýnském metru, znovu otevřený odložený případ, z něhož záhadně zmizely klíčová svědkyně i hlavní podezřelá, a zdánlivě náhodnou střelbu, k níž došlo tisíce kilometrů daleko?

Klíčem k nalezení pravdy bude právě David Raker.

Nakladatel: Mystery Press

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA