Ukázka z knihy T. E. Kinsey Na trhu pro vraždu

T. E. Kinsey vyrostl v Londýně a studoval historii na Bristolské univerzitě. Řadu let psal do časopisů, než objevil fascinující svět internetu, kde dalších několik let redigoval velice slavné zábavní webové stránky. Pomáhal vychovat tři děti, věnoval se sportovnímu potápění, naučil se hrát na bicí a na mandolínu (i když to všechno kupodivu nestíhal současně) a rozhodl se, že je čas vrátit se ke psaní. Na trhu pro vraždu je druhý ze série detektivních příběhů s lady Hardcastleovou.

Přečtěte si ukázku z knihy Na trhu pro vraždu

1

Když mi toho nádherného jarního rána lady Hardcastleová konečně řekla: „Co takhle hezká středeční vycházka, Flo?“ – nesmírně mě to potěšilo.
Byla to těžká zima. Ze střelného zranění z předchozího léta se zotavila zdánlivě rychle, ale po dalším nebezpečném dobrodružství na podzim došlo k recidivě. Tentokrát se uzdravovala mnohem pomaleji. Až když nastalo jaro roku 1909, cítila se dostatečně silná na těle i na duchu, aby obnovila pravidelné procházky po cestách přes luka a lesy v okolí našeho gloucestershireského domova.
„To by mi udělalo velkou radost, má paní,“ řekla jsem a vstala.
„Přinesu vám plášť.“
„A boty, klobouk, rukavice a hůl, prosím, má drahá!“ zavolala
za mnou, když jsem vyšla do haly. „A placatku brandy. A…“
Vrátila jsem se s požadovanými předměty. „A mám vás nést, má paní?“
„To je dobrý nápad,“ řekla. „Ale pokud tak učiníte, zaskočíme i do vesnice – mohly bychom tam něco nakoupit.“
Byla jsem ráda, že je zase ve formě. Dohodly jsme se, že zajdeme do vesnice a odtud zamíříme do zeleně. Stromy už rašily a já jsem stále žádné nerozpoznávala. Slunce ještě moc nehřálo a teplota se snažila dosáhnout snesitelné míry chladu, ale ve vzduchu už visel definitivní příslib budoucího léta.
Šly jsme pomalu a lady Hardcastleová využívala podpory hole víc, než jsem čekala – její zranění bylo už přece jen nějakou dobu zhojeno. Prováděly jsme také umírněné cviky, které jsme se naučily v Číně a které jí měly vrátit sílu a ohebnost, o něž mohla tak snadno nadobro přijít.
„Smím vám položit osobní otázku, má paní?“ zeptala jsem se, když jsme prošly poslední zatáčkou a před námi se objevila náves.
„Proč se takhle vůbec ptáte?“ řekla. „Jistěže smíte.“
„Ta hůl,“ podotkla jsem. „Nakolik ji opravdu potřebujete?“
„K chůzi? Skoro vůbec. Jsem v dokonalé kondici.“
„A přesto…?“ řekla jsem.
„No ano. Víte, stále mám takový pocit, že ji potřebuju. Kvůli lidem, chápete?“
„Ne tak docela, má paní, ne. Když vám nepomáhá při chůzi, k čemu pak je?“
„Je to takové znamení, jak byste asi řekla. Lidé byli v posledních měsících tak laskaví a účastní, že bych si připadala jako podvodnice, kdybych měla skákat po vsi jako školačka. Potřebovala jsem něco, čím bych lidi ujistila, že jejich starosti byly odůvodněné a že jsem na tom skutečně byla tak bídně, jak si mysleli.“
„Málem jste umřela. To pro vás není dost bídně?“ poznamenala jsem rozhořčeně. Stále jsem si živě pamatovala dlouhé probdělé noci, které jsem strávila u jejího lůžka s jejím bratrem Harrym v obavách, zda se vůbec probere.
„Ano, má drahá, jistěže je,“ řekla a volnou rukou mě poplácala po předloktí. „Jenže oni neviděli ty bezprostřední důsledky, jen slyšeli, co se stalo. Já mám prostě pocit, že potřebují vidět, jak vážné to tehdy bylo, ale že teď už se to zvolna lepší.“
„Pořád si nejsem jistá, že tomu rozumím, má paní,“ řekla jsem. „Ale jestli takhle máte lepší pocit, tak v tom rozhodně pokračujte. Hůl vás sice zpomaluje, ale asi by posloužila jako výtečný kyj, kdyby šlo do tuhého.“
„To je správný přístup. I když pochybuji, že u řezníka potkáme nějaké lapky.“
„No já nevím, má paní,“ řekla jsem. „V těchhle venkovských končinách se vyskytují různí lidé. Klidně by mohli zaútočit na cizí.“
Zasmála se. „Myslíte, že jsme stále cizí?“
„Vlastně už asi ne, má paní, ne.“
„Ani já si to nemyslím. Ale čistě kvůli bezpečnosti se vyhneme Sprattovu řeznictví a místo toho zajdeme do hospody. Uvidíme, jestli nám starý Joe uvaří šálek čaje.“
„Čaje, má paní? V hospodě? To je pozoruhodný nápad. Pokud máte chuť na čaj, možná bychom se měly poohlédnout po někom, kdo ho rychle přines z čajovny v Chipping Bevingtonu.“
„Patrně máte pravdu, ale jen kvůli čaji je to dost dlouhá cesta.
Co koupit pár čerstvých houstiček u pana Holmana? Čaj můžete udělat, až se vrátíme domů?“
„Výborně, má paní.“
„Domluveno. Tak pojďte, má drahá. Vzhůru do pekařství.“
Pomalým krokem jsme obešly náves, jejíž trávník byl stále ještě příliš vlhký rosou, než aby jej šlo zvolna přejít. Zrovna jsme se chystaly vejít do Holmanova pekařství, když nás zastavil halasný
pozdrav.
„Hola, Emily! To je báječné, vidět vás zase zdravou.“
Byla to lady Farley-Stroudová, manželka místního statkáře, již jsme znaly už od svého nastěhování do Littleton Cotterellu.
Přesněji řečeno, lady Hardcastleová se s ní seznámila už šestatřicet let předtím – Farley-Stroudovi byli přátelé jejích rodičů – jenže tehdy jí byly čtyři roky, takže si na ono setkání nepamatovala. Gertrude, lady Farley-Stroudová, působila jako stará semetrika, ale my jsme znaly její druhou stránku. Jakmile člověk pronikl jejím společenským brněním, proměnila se v okouzlující, přátelskou a poněkud ztřeštěnou starou dámu, z níž by byla báječná tetička, ale naprosto nesnesitelná matka.
„Dobré jitro, Gertie,“ řekla lady Hardcastleová s úsměvem.
„Je radost vás vidět, má drahá,“ řekla starší dáma a políbila
lady Hardcastleovou na tvář. „A vás taky, Armstrongová. Zachází s vámi dobře? Nezapomeňte, že nahoře v Grange se pro vás práce vždycky najde, kdyby vás unavil ten nebezpečný život.“
„Ujde to, my lady,“ řekla jsem. „Občas dokáže být krutá a náročná, ale služebná musí dostát svým povinnostem.“
Lady Farley-Stroudová se srdečně zasmála. „To jistě. Ale teď,
když jste zase na nohou, má drahá, opravdu musíte přijít na večeři do Grange. Malá společnost vám jen prospěje. Nám s Hectorem je tam moc dobře. Řekněte, že přijdete.“
„Moc ráda, Gertie, moc ráda.“
„Výborně. Proberu to s ‚pánem zámku‘.“
I když jsem ty uvozovky cítila ve vzduchu, byla v jejím hlase znát určitá něha. Nebylo pochyb, kdo skutečně vládne v Grange, ale byl to okouzlující starší pár a zjevně si byli stále velice oddaní.
„Děkuji, drahá,“ řekla lady Hardcastleová vřele. „Budu se těšit.“
„Výborně, výborně!“ vyhrkla překotně, jako by ji něco napadlo. „Mám úžasný nápad. Byla jste někdy na dobytčím trhu?“
„Na dobytčím trhu?“ řekla lady Hardcastleová bez jakékoli stopy úžasu. „Ne, poctivě přiznávám, že ještě nikdy.“
„To já se v Chippingu zastavím na trhu, kdykoli to jde. Je to nejlépe strávený odpočinkový den. Zítra prodáváme několik kusů a myslela jsem si, že zajdu na pravidelnou návštěvu, víte?
Ukázat starou tvář, ne? Skutečnou práci odvede samozřejmě náš správce, ale já to prostě miluju. A dáme si oběd ve Stohu, se všemi farmáři a obchodníky s dobytkem. Je to opravdu nanejvýš zábavné. A to, jak mluví! To jste skutečně ještě neslyšela. Má drahá, opravdu musíte přijít.“
Nejsem si jistá, že bych i pod tlakem dokázala sepsat zvláště dlouhý seznam činností, kterým bych se věnovala s menším nadšením než návštěvě dobytčího trhu. Dívčí třpyt v šedomodrých očích lady Farley-Stroudové ve mně však probudil myšlenku, že bych si možná i já mohla užít volného dne na trhu v Chipping Bevingtonu, což je poněkud těžkopádné celé jméno toho městečka.
Na lady Hardcastleovou to mělo zjevně podobný účinek.
„Když to stavíte takhle, milá Gertie, jak bych mohla něco namítat?“
„To je úžasné, má drahá,“ řekla lady Farley-Stroudová s tím nejširším úsměvem v boubelaté vrásčité tváři. „Prosím, vezměte s sebou i Armstrongovou. Bude dělat společnost Dentonové.
Uděláme si hezký den. Zítra ráno v osm pro vás pošlu auto s Bertem. Á, tak strašně se těším.“ A po dalším polibku tváře lady Hardcastleové odešla. Dívala jsem se, jak potkala svou vlastní komornou Maude Dentonovou, která vycházela z hokynářství paní Pantryové. Očividně jí sdělila tu dobrou zprávu a Maude se ohlédla přes rameno a usmála se na mě.
„Zdá se,“ řekla lady Hardcastleová, která mě vzala za paži a odváděla do pekařství, „že jsem se vrátila na společenskou scénu a že nás dvě čeká den plný pachů, bučení a neuvěřitelně rychlého drmolení.“
„Tak to skutečně vypadá, má paní, ano. A oběd v hospodě. Myslíte, že budou koláče?“
„Snad ano,“ řekla. „Nezhrdnu dobrým koláčem.“
„Pak musíte zajít na to správné místo,“ řekl pekař Septimus
Holman zpoza prodejního pultu. „Tak co to bude. Říkala jste koláč, viďte?“
Den konání trhu začal zahřměním a lijákem bubnujícím do okenních tabulek. Vůz měl přijet v osm, a tak jsem vstala před úsvitem, abychom se obě v klidu oblékly a nasnídaly. Zatímco obvykle nahlíželo kuchyňským oknem vycházející slunce, které mi oznamovalo skutečný začátek dne, onoho rána se venku
strhla apokalyptická povodeň.
Edna a slečna Jonesová přijely krátce poté, co jsem vstala.
Edna se okamžitě pustila do práce – začala rozděláním ohně v druhém obývacím pokoji. Slečna Jonesová připravovala snídani.
Lady Hardcastleová si původně zamýšlela pronajmout „hezkou malou chatu někde, já nevím, v Gloucestershire“, možná s „doškovou střechou a růžemi u dveří“. Místo toho nám se štěstím zajistila pronájem nového domu na okraji vesnice Littleton Cotterell. Jeden z jejích dávných přátel si ho postavil pro sebe a svou rodinu, ale když je jeho obchodní zájmy přiměly setrvat ještě několik let v Indii, vesele přenechal dům lady Hardcastleové, aby se mu o něj starala.
A tak jsme ve dvou obývaly dům určený pro šestičlennou rodinu a její domácnost. Nikdy jsem se moc nezamýšlela nad výhodami, které může skýtat bydlení v moderním domě. Popravdě, dokud lady Hardcastleová nenajala Ednu, žehrala jsem na to, kolik místností musím zametat a utírat v nich prach. Ale ve dnech, jako byl ten dnešní, kdy déšť bičoval okna a zdi, jsem byla ráda za něco bytelnějšího, než je malebná stará chatka se slaměnou střechou. A v prudké březnové vichřici, která za burácení a funění hrozila sfouknutím i našeho cihlového domu, jsem velice ocenila moudrost třetího malého prasátka.
Přesně v osm hodin, kdy jsme si v hale oblékaly pláštěnky a obouvaly galoše, zazvonil zvonek u dveří. Za nimi stál promočený Bert, z jehož čepice odkapávaly dešťové kapky.
„Dobré jitro, slečno Armstrongová,“ řekl. „Vůz je tady.“
„Děkuji, Berte,“ řekla jsem.
Zpoza dveří vyhlédla lady Hardcastleová. „Berte!“ řekla.
„Vždyť tam promoknete. Pojďte na chvilku dál, nebude nám to trvat dlouho.“
„Jste velice laskava, my lady,“ odpověděl, „ale nevadilo by vám, kdybych počkal v autě?“
„Jistěže ne, jistěže ne. Za pár okamžiků jsme u vás. Jděte do sucha.“
„Děkuji, m’lady,“ řekl. A vycouval do bezpečí a pohodlí svého sedadla řidiče.
„Tak jsme připraveny?“ zeptala se lady Hardcastleová a zkontrolovala svůj vzhled ve skle.
„Jako vždy,“ řekla jsem. „Máte svou hůl na tuláky? Dnes bychom ji mohly potřebovat na odhánění neukázněného dobytka.“
„Myslíte, že by to mohlo být nutné?“
„No,“ řekla jsem zdráhavě. Znáte to, má paní. Krávy. Velká zvířata. Neukázněná. Nebezpečná.“
„Florence Armstrongová,“ řekla škodolibě. „Myslím, že jsem konečně objevila něco, čeho se bojíte.“
„Před čím se mám na pozoru, má paní.“
Pobaveně se zasmála. „Netřeba se mít na pozoru, drahá.
Ochráním vás svou smrtící krávobijkou,“ zamávala svou vycházkovou holí.
„Stačí, když to budete jen předstírat, má paní,“ řekla jsem.
„Ale –“
„Stačí předstírat? Vy jste tak hodná. Tak já to budu jen předstírat .“
Úkosem jsem se na ni podívala.
„Ale pojďte už,“ zasmála se. „Musíme se postavit mokrému běsnění přírody a kvačit na trh.“
Vyšly jsme do té sloty. Lady Hardcastleová spěchala po cestě o poznání rychleji než den předtím. Bert vyskočil z vozu a otevřel jí zadní dveře. Schoulila se do sedadla vedle lady Farley-Stroudové. Mně se podařilo vtěsnat se na přední sedadlo vedle Berta a Maude. Vůz se rozjel.
Lady Farley-Stroudová byla i za těch nejpříznivějších okolností nervózní cestující. To znamenalo, že v takovém lijavci, jaký jsem poznala jen v Indii v období monzunových dešťů, byl Bert nucen jet příšerně pomalu a přehnaně opatrně. Za běžných okolností bych šílela netrpělivostí, ale teď mi pomáhala nakažlivá veselost Maude Dentonové, komorné lady Farley-Stroudové.
Poznaly jsme se v předchozím létě. Její vynalézavost při vyhýbání se téměř veškeré práci mi připadala nesnesitelná, ale byla mimořádně dobrou společnicí.
Maude a já jsme si povídaly na předním sedadle a na půl ucha poslouchaly hovor našich zaměstnavatelek vzadu. Cesta hladce ubíhala, jen jednou jsme těsně minuli mlékařovu káru, což u lady Farley-Stroudové na zadním sedadle vyvolalo výkřiky a naléhavé volání po opatrnosti a u lady Hardcastleové potlačovaný smích. Brzy jsme vyjížděli na horní konec High Street.
Chipping Bevington patří k oněm malým trhovým městečkům, která jsou už od středověku rozeseta po celé Anglii a slouží jako střediska místního obchodu. Mívají široké hlavní ulice nebo, jako v tomto případě, rozlehlé prostranství, na jehož jednom konci ve dnech konání trhů jako kouzlem vyrostou stánky trhovců. Lady Farley-Stroudová nám hrdě oznámila, že od roku 1473 se tu každý čtvrtek konají dobytčí trhy.
V takový den byla High Street neprůjezdná, a tak nás Bert vysadil u jedné ze sedmi místních hospod a my se dívaly, jak opatrně couvá a hledá místo k zaparkování.
Déšť neustával a vítr byl příliš prudký, než abychom mohly vytáhnout deštníky, které Maude vzala z auta. Naposledy jsme zkontrolovaly, zda máme pevně přišpendlené klobouky, a začaly jsme se prodírat ulicí.
Stánkaři i nakupující zdravili lady Farley-Stroudovou s veselou a neformální vřelostí. Byla v tom úcta, ale také velká náklonnost – byla tu očividně velmi oblíbená.
Déšť byl studený, vítr ostrý. Už jsem se těšila, až tomu všemu uteču a sednu si někde uvnitř, mimo dosah toho odporného počasí, i když to znamenalo být nebezpečně blízko velkému množství krav.
Vnořily jsme se do boční uličky, která nás dovedla k dobytčímu trhu. V dobách minulých býval na spodním konci High Street za trhovým křížem, ale tam teď byl účelový dvůr s krytými ohradami a velkou aukční síní.
Konečně jsme byly kryty před deštěm a lady Farley-Stroudová se rozhlédla kolem.
„Nevidím tu Mogga,“ řekla roztržitě. „Vede pro nás aukci. Měl tu být. Dentonová, běžte se po něm podívat, ano?“
„Jistě, má paní,“ řekla Maude a zmizela v houstnoucím davu.
„Poslyšte, Gertie,“ řekla lady Hardcastleová. „Tady je to jako na tržištích v Šanghaji nebo v Kalkatě.“
„Jen tu je mnohem chladněji, má drahá,“ odtušila lady Farley-Stroudová. „Vzpomínám si, jak jsme byli v šedesátých letech s Hectorem v Madrásu. Bože můj, to bylo vedro. Jeden den do konce –“
Maude se vrátila s mužem středního věku ve farmářském tvídovém obleku.
„Našla jsem ho, má paní,“ řekla Maude.
„Dobré jitro, m’lady,“ pozdravil muž.
„Á, pan Mogg,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Tady jste. Jak to jde?“
„Ujde to, m’lady. Právě prodáváme deset kusů dojnic. Snažíme se je prodat jako jednu položku. Za chvíli přijdou na řadu. Nemělo by to trvat dlouho. Pár lidí už kolem nich čenichá. Vypadá to, že zájem má Caradine z Horní farmy. Obhlížel je i Ackley z Woodworthy. Měli by přihazovat.“
„Výborně,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Doufejme, že pár šilinků vyděláme.“
„Snad ano, m’lady. Omluvila byste mě, m’lady? Musím vyřídit pár věcí.“
„Samozřejmě, pane Moggu. Děkuji vám za vaši snahu.“
Mogg nedbale zasalutoval a zmizel ve stále hustším davu.
Ráda bych tu dražbu popsala do podrobností, protože pro znalé byla nepochybně nesmírně napínavá, ale pro mě zase tak srozumitelná nebyla. Do ohrady nahnali několik ovcí. Muž v placaté čepici něco nesrozumitelně drmolil – tu a tam jsem pochytila nějaké číslo – a další lidé přikyvovali a dávali znamení. Za necelou minutu ovce z ohrady zase vyhnali a dohoda byla zřejmě uzavřena.
Než pilinami vysypanou arénu opustila poslední ovce, vešel do ní Mogg, který vedl první krávu. Ostatní ji poslušně následovaly. Po několika úvodních sotva srozumitelných slovech začal muž v placaté čepici svou litanii: „Hé-ba-da-dip-dá-dip-dá-hé-ba-da-HEJ-ba-dá-dip-dá-dip-dá…“ Nějaký hubený padesátník s působivě hustými vousy, který mírně šilhal, se dohadoval s vyšším a celkově spořádanějším pánem na protější straně arény.
A znovu, než jsem stačila plně pochopit, o co jde, dražitel hlasitě vykřikl „Prodáno!“ a hubený muž se začal prodírat k pokladně.
„Ale to je úžasné,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Lépe už to jít nemohlo.“
„Nemohlo?“ svraštila čelo lady Hardcastleová. „Jak to můžete říct?“
„Co tím myslíte? Á, chápu. Zřejmě vám to všechno připadá tak trochu tajemné. Přesně jak předpověděl Mogg, došlo k dražební bitvě dvou místních rivalů, Caradinea a Ackleyho. Caradine vyhrál. Báječné je, že jejich pošetilé soupeření vyhnalo cenu výše, než jsme očekávali.“
„Ale to je dobrá zpráva, má drahá. Jsem potěšena za vás,“ řekla lady Hardcastleová.
„Děkuji, má drahá. Oběd platím já.“
„To je mimořádně velkorysé. Ale co budeme dělat do té doby?
Jsou tu ještě další arény, kam byste se ráda podívala?“
„Ne, má drahá,“ řekla starší dáma. „Je to zábavné jen tehdy, když se draží váš vlastní dobytek. Pokud nechcete vidět, jak to opadne s dalším stádečkem podvyživených dojnic, myslím, že jsme tu skončily.“
„Aspoň přestává pršet, má paní,“ řekla Maude.
„Trochu, Dentonová, trochu,“ řekla lady Farley-Stroudová.
„Vy jste ještě nikdy v Chippingu nebyla, viďte, Emily?“
„Ne, zatím mě sem ještě nic nepřivedlo. Nakupovat jezdíme obvykle do Bristolu.“
„No, tady nic tak úžasného jako v Bristolu nemáme, má drahá, ale dozajista se můžeme hodinku dvě zabavit na High Street.
Je tam rozkošný obchod s oděvy, který bych vám ráda ukázala.
A také naprosto úžasné vetešnictví. Zajímají vás starožitnosti?“
„Určitě tam bude nádherná veteš,“ řekla lady Hardcastleová.
na deštníky ze sloní nohy. „No tak, Emily, pojďme se podívat, jestli bychom tam něco výhodně  nenakoupily.“
Otevřela dveře a vpadly jsme dovnitř.
Byla to jeskyně nekonečných potěšení. Procestovala jsem svět, viděla jsem hemžení na tržištích Šanghaje i Kalkaty, bloumala jsem po pařížských bleších trzích a víc než dost času jsem strávila tajemným dohadováním v zadních místnostech ošuntělých krámků v londýnském East Endu, ale na nabídce Pomphreyho krámku s rozličnou veteší bylo něco zcela nového a magického.
Existuje veteš, a potom láskyplně posbíraná a překvapivě zajímavá veteš. A zdejší nabídka patřila rozhodně do té druhé kategorie. Na stěně byla losí hlava s nasazeným tropickým kloboukem a s náústkem ze zdobné vodní dýmky mezi pysky. Pod ní byl les svícnů. Sekce hudebních nástrojů zahrnovala samozřejmě otlučené trubky a eufonia stejně jako housle se zašlým lakem a oprýskanou flétnu. Mezi běžnými nástroji se však skrývaly dva křivé rohy, serpent a zdobná loutna. Člověk by si z toho mohl založit vlastní komorní orchestr, kdyby chtěl. To mi patrně nehrozilo, takže jsem přesunula pohled na banjo s mississippským říčním parníkem vymalovaným na rezonátoru. Vzala jsem je do ruky a pečlivě si je prohlédla.
V zadní části obchodu mluvil obrýlený muž v dlouhé sametové vestě a ozdobné domácí čapce s jiným mužem v poměrně novém tvídovém obleku a měkkém plstěném klobouku.
„… aniž by ztratila svůj původní šarm,“ řekl Samet.
„Je to rozhodně skoro přesně to, co hledám,“ řekl Tvíd. „Jen ne v téhle barvě. Ale vidím, že tu máte další zákazníky. Prozatím si vezmu tuhle a půjdu.“ Ukázal na model Stephensonovy Rakety, který stál na pultě. Zřejmě byl sestaven z dřevěných zápalek a byl celkem realistický, až na to, že měl na kotli namalovanou britskou vlajku.
„Jistě, pane Snelsone, jistě,“ řekl vetešník. Zabalil malou parní lokomotivu a vzal si od zákazníka peníze.
Pan Snelson se otočil k odchodu. Při tom si poprvé všiml, kdo jsou ti noví zákazníci.
„Ale ne, lady Farley-Stroudová,“ řekl. „Přeji dobré jitro.“
„Dobré jitro, pane Snelsone. Zdobíte si nový domov?“
Usmál se. „Ano. Připadá mi trochu staromódní, tak jsem si řekl, že bych jej mohl oživit několika zajímavými kousky.“
„Tak to jste určitě na správném místě,“ řekla. „Emily, má drahá, myslím, že s panem Snelsonem jste se ještě nesetkala. Přistěhoval se do Littletonu před měsícem, takže už nejste nejnovější obyvatelkou vesnice. Pane Snelsone, dovolte mi, abych vám představila svou dobrou přítelkyni lady Hardcastleovou.“
„Moc mě těší,“ vyřkli oba téměř jednohlasně.
„Doufám, že se k vám chovají dobře,“ řekla lady Hardcastleová.
„Kdo?“ zeptal se pan Snelson.
„Vesničané. Nováčci to můžou mít strašně těžké.“
„Á, chápu,“ odvětil. „Ne, uvítali mě s otevřenou náručí, abych tak řekl. Je to hezké místo. A taky plné klepů. Slyšel jsem, že vám nebylo dobře. Doufám, že už jste zdravá.“
„Jsem, děkuji. Je mi mnohem líp.“
„To je báječné,“ řekl. No, bohužel už se musím mít k odchodu.
Hodně štěstí při nakupování.“
„Děkuji,“ řekla lady Hardcastleová. „Určitě se ještě uvidíme.“
Klepl si na krempu klobouku a odešel.
Přistoupil k nám majitel obchodu. Byl malý, buclatý a červenolící, se šibalským třpytem usměvavých očí, které na nás hleděly přes malé kulaté modře zbarvené brýle.
„Dobré jitro, dámy,“ pozdravil. „Hubert Pomphrey, k vašim službám. Je milé opět se s vámi setkat, lady Farley-Stroudová.
I s vaší přítelkyní. Myslím, že se ještě neznáme…“
„Lady Hardcastleová,“ řekla lady Farley-Stroudová, obracejíc se k mé paní, „dovolte, abych vám představila majitele tohoto báječného obchodu, pana Huberta Pomphreyho.“
Lady Hardcastleová pokývla hlavou a pan Pomphrey se uklonil.
„A tohle je má služebná, Armstrongová,“ představila mě lady Hardcastleová.
„Vítejte, my lady,“ odvětil Pomphrey. „I vy buďte vítána, slečno Armstrongová. Vidím, že se vám líbí to banjo. Máte dobrý vkus. Na tento skvostný nástroj kdysi hrál pan Zachariah Duchamp, jeden z nejskvělejších hudebníků, kteří se kdy plavili na parnících po mohutné řece Mississippi. Hrajete?“
„Trochu,“ řekla jsem.
„Tak prosím,“ máchl baculatou rukou. „Poslužte si.“
„Děkuji, pane Pomphrey,“ řekla jsem, „ale teď ne.“ Postavila jsem banjo zpátky na stojan.
„Jak si přejete, slečno,“ usmál se. „Zaujalo ještě někoho něco?“
„Vlastně ano, pane Pomphrey,“ podotkla lady Farley-Stroudová. „Obdivovala jsem ten sloní stojan na deštníky za výlohou.
Připomíná mi dobu strávenou se sirem Hectorem na indickém subkontinentu.“
„I vy máte dobrý vkus, my lady,“ s pokýváním odvětil. „Bohužel vám ve jménu počestnosti musím sdělit, že jde o pouhou napodobeninu. Sádrový odlitek.“ Zamyšleně se odmlčel. „Ale tak smutné to zase není. Na třínohého slona by byl zřejmě smutnější pohled. Chcete se podívat zblízka?“
„Ano, prosím,“ souhlasila lady Farley-Stroudová a vetešník sáhl do výlohy pro stojan na deštníky. Byl zjevně těžký a s deštníkem s vyřezávanou rukojetí, který v něm ještě zůstal, i těžko manipulovatelný. Dovlekl ho k nám a postavil na pult, aby si ho mohla prohlédnout.
„Jak vidíte, my lady, je ve výborném stavu. Tyhle sádrové napodobeniny jsou často otlučené a popraskané, ale tenhle…
n o…“
„Vypadá pozoruhodně přesvědčivě,“ konstatovala lady Farley-Stroudová. Jsem jen trochu zklamaná, že není opravdový.“
„Ale ne, Gertie,“ zareagovala lady Hardcastleová. „Vypadá jako skutečný, je to dokonalá napodobenina. Takhle získáš velice
zajímavý objekt a ubohý slon si může dál běhat po svých. Souhlasím s panem Pomphreym – je jen málo smutnějších pohledů než pohled na třínohého slona.“
„To mu skutečně useknou jednu nohu?“ zeptala se Maude nevinně. Vyměnily jsme si s lady Hardcastleovou pohledy, ale nic jsme neřekly.
„Z vlastní zkušenosti vím, že na subkontinentu jen kvete obchod se sloními protézami, slečno,“ pronesl pan Pomphrey vážně. „Můj bratr tam má velice úspěšnou firmu: ‚Pomphreyho dokonalé dřevěné nohy tlustokožců‘… z Puduččéri.“
„No ne,“ podivila se Maude. „Opravdu?“
„Dělá si z vás legraci, Dentonová,“ odpověděla lady Farley-Stroudová. „Nevšímejte si toho.“
Maude se zatvářila schlíple.
„Omlouvám se, slečno,“ řekl. „To byl jen takový žertík.“
„To přežije,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Tak kolik za něj chcete?“
Následovalo bouřlivé smlouvání. V otázkách peněz nebylo radno se s lady Farley-Stroudovou dohadovat. Během několika minut snížila požadovanou cenu o tři čtvrtiny a přesvědčila pana Pomphreyho, ať přidá i ten deštník. Nepochybovala jsem, že i tak slušně vydělal, ale předvedl dokonalou ukázku velkorysé
porážky, zatímco ona byla přesvědčena, že udělala celkem výhodný obchod.
Jakmile jsme se znovu ocitly na ulici se stojanem na deštníky úhledně zabaleným v hnědém papíru a spočívajícím v Maudině podpaží, déšť ustal a vítr se zklidnil na snesitelnější úroveň.
„To bylo úžasně zábavné, má milá Gertie,“ zhodnotila lady Hardcastleová. „Já nevím, jak vám, ale mně pěkně vyhládlo. Co kdybychom využily vaši velkorysou nabídku na oběd? Kam byste nám doporučila zajít?“
„My s Dentonovou obvykle chodíme do Stohu tady za rohem,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Viďte, Dentonová?“
„Ano, má paní,“ odvětila Maude poněkud méně nadšeně, než měla ve zvyku. Znovu jsme se vydaly na High Street.
„Ha!“ zvolala lady Farley-Stroudová radostně. „Pořádně se naládujeme, Emily. Dáme si dobrou poctivou anglickou baštu v dobré poctivé anglické hospodě. Po skončení trhu tam končí všichni farmáři. Miluju to tam. Pijete cider, má drahá?“
„Jsem tím proslulá,“ usmála se lady Hardcastleová. „I když dávám přednost brandy.“
„V době oběda? To já nikdy.“
„Ale měla byste, má drahá. Nikdy není příliš časně na eau de vie.“
„Stále trvám na tom, abyste ochutnala cider, má drahá. Jako tenkrát v Římě, co?“
„No dobře, drahá,“ souhlasila lady Hardcastleová. „Zkusím tedy cider.“
„A koláč. Pečou tu úžasný koláč plněný hovězím a houbami,“ dodala korpulentní starší dáma, jíž už málem tekly sliny, když jsme odbočily do vedlejší ulice a zamířily k hospodě.
Lady Farley-Stroudová otevřela dveře a pohltil nás hluk rušné hospody.
Kouř z dýmek. Hluk. Vůně piva, cideru, jídla. Smích. Nevybíravá mluva. Hodně dlouhé vousy. Vstoupily jsme do světa farmářů.
Maude, lady Hardcastleová a já jsme šly v zástupu za lady Farley-Stroudovou, která si razila cestu k baru halasícím davem.
Ještě nebylo poledne, a většina přítomných venkovanů už byla na nejlepší cestě k řádné opilosti. Hospodský k nám stál zády a kutil něco na polici za barem.
„Dobré jitro, Ronnie,“ zahalekala lady Farley-Stroudová.
Hospodský nadskočil. I v hospodském hluku vyděsil její hlas ty nejotrlejší chlapy.
„Á, dobrý ránko, m’lady,“ otočil se k nám. „Trochu jste mě polekala.“
„Myslela jsem si to,“ řekla. „Zasnil jste se, co?“
„Jen se snažím udržet tady čistotu, m’lady. Je tu zmatek. Jako vždycky, když je trh. Co si dáte?“
„Máte ten váš proslulý koláč s hovězím a houbami?“
„Sám jsem ho ráno pekl, m’lady. Dva, viďte?“
„Dneska čtyři, Ronnie. Přivedla jsem hosty,“ řekla a ukázala na lady Hardcastleovou a na mě.
„Dobrý ránko, dámy,“ řekl hospodský s mírnou úklonou.
„Ronald Towels, k vašim službám. Vítejte ve Stohu.“
„Díky, pane Towelsi,“ řekla lady Hardcastleová. „Máte to tu hezké a je tu živo.“
„Ronnie, madam, prosím. Jsem rád, že se vám tu líbí. Zřejmě jste zvyklá na něco jinýho, ale přátelé lady Farley-Stroudový jsou tu vždycky vítaný.“
„Jsem si celkem jistá, že byste byl překvapen, na co jsme zvyklé, Ronnie,“ odvětila se svým nejvřelejším úsměvem. „A slyšela jsem, že vaše koláče a cider jsou nejlepší v celém hrabství.“
„No, o tom nic nevím, paní…“
„Tohle je lady Hardcastleová,“ řekla lady Farley-Stroudová.
„Vážně? Skutečně? No to mě podrž. Ta, která vám loni v Grange pomohla vyřešit ten váš problém?“
„Přesně ta,“ řekla lady Farley-Stroudová pyšně. „Našla můj smaragd a pomohla dopadnout vraha.“
„Ano, vzpomínám si. Zabil chudáka Franka Pickeringa, viďte? To byla velká ztráta. Jeden z nejlepších nadhazovačů v okolí.
Littleton Cotterellu bude tuhle sezónu chybět.“
„Nepochybně,“ odvětila lady Farley-Stroudová. „Takže se k ní podle toho chovejte.“
„Tady nepěstujeme žádný zvláštní zacházení, m’lady,“ řekl Ronnie, „to přece víte. Nejlepší cider a nejlepší koláče jsou tu pro každýho. A k tomu vřelý uvítání. Je nám potěšením obsloužit vás všechny.“ Odmlčel se a tázavě se podíval na mě. „A vy jste ta slavná Florence Armstrongová?“ zeptal se.
„Nevím, jestli slavná,“ odvětila jsem, „ale mám svoje chvilky.“
„Slyšel jsem, jak jste tý vražedkyni jedním kopem zlomila zápěstí.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Tak to bylo. Ale umím taky dobré koláče.“
Zasmál se. „To se vsadím. No, dámy, odsuňte pár těch budižkničemů a udělejte si pohodlí. Hned k vám pošlu děvče s koláčema a ciderem. Hej!“ zařval zničehonic. „Spencere! Hni sebou a udělej místo pro dámy.“
Muž rozmrzele vzhlédl od svého koláče. Poznala jsem v něm Spencera Caradinea, toho hubeného vousatého farmáře, který koupil Farley-Stroudovy krávy. Už už se chystal vyslovit svůj názor na to, že by měl komukoli ustupovat, když si všiml lady Farley-Stroudové. Místo toho přikývl a neochotně se posunul
na lavici i se svým talířem a pintou.
„Děkuji, pane Caradine,“ řekla lady Farley-Stroudová a pohodlně se usadila. „A doufám, že se vám ty krávy budou zamlouvat.“
„Jsou to dobrý dojnice, m’lady,“ zasípal. „Řek bych, že jsem udělal dobrej kšeft.“
„Byla to hezká dražba,“ řekla lady Farley-Stroudová. „Nechte si chutnat.“ Obrátila se k nám ostatním. „No, Emily, tak co říkáte?
Není na trhu veselo?“
„Je to pestrá ukázka venkovského života, to je jisté,“ shrnula
lady Hardcastleová situaci a rozhlédla se po nabité hospodě. „Je tu vždycky tak dobrá návštěvnost?“
„Řekla bych, že tohle je tak průměr,“ zhodnotila to naše hostitelka.
„A znáte tu hodně lidí? Vypadá to, že vás tu všichni znají.“
„Asi jsem snadno zapamatovatelná, ne? Lady z velkostatku a tak. Ale pár jich znám. Pár jich znám. Třeba tamhle,“ – ukázala na vysokého muže v nepadnoucím klobouku – „to je Dick Ackley, který soupeřil s panem Caradinem při dražbě našeho výstavního dobytka. A tamhle,“ ukázala na překvapivě elegantního
muže středního věku – „to je Noah Lock, jeden ze sousedů pana Caradinea. A… počkejte… á, ano, tamhle je. Tamhle na konci baru poblíž kuchyně, ten malý pán. To je další jeho soused, Lancelot Tribley.“
„Máte tu spoustu známých,“ řekla lady Hardcastleová.
„Člověk tu musí znát své sousedy, má drahá. Musíme se na sebe vzájemně spoléhat, víte?“ lady Farley-Stroudová zesílila hlas. „Viďte, pane Caradine?“
Vzhlédl od svého koláče. „Promiňte, m’lady?“
„Povídám, že tu na sebe vzájemně dáváme pozor. Tak to na venkově chodí. Držíme pospolu.“
„Á,“ zasípal. „To ano, m’lady. To ano.“
„Kdo je ten vysoký muž celý zaprášený moukou?“ zeptala se
lady Hardcastleová. „Vypadá spíš jako pekař než jako farmář.“
Lady Farley-Stroudová se zahleděla na obra u terče na šipky.„Nejsem si jistá, drahá,“ řekla. „Je mi povědomý. Ale nevím, odkud ho znám. Možná z ragbyového klubu? Hector by to věděl.“
Konverzaci rázem uťal příchod „děvčete“ s obrovským podnosem s našimi nadívanými koláči a cidery. „Děvčeti“ bylo dobrých čtyřicet let a chyběl jí víc než jeden zub, ale její děravý úsměv byl vřelý a při pokládání podnosu s plnými talíři a pintami projevovala značnou fyzickou sílu.
„Tak tady to máte, miláčkové,“ řekla. „Čtyři koláče a čtyři pinty. Můžu vám přinýst ještě něco dalšího? Někde by tu měla bejt hořčice.“
„A trochu soli, prosím, má drahá,“ požádala ji lady Farley-
-Stroudová a chopila se nože a vidličky. „Tak do toho, děvčata, nacpeme se,“ řekla a lačně se jala uposlechnout vlastní rady.
Plněné koláče navzdory mým výhradám vůbec nezklamaly. Hovězí bylo jemné, šťáva bohatá a ty houby byly určitě lišky. A s řádnou porcí bramborové kaše to byl oběd hodný farmářského krále. Ani cider nebyl špatný, ale cider podávaný starým Joem U Psa a kachny v Littleton Cotterellu byl přece jen o chloupek
lepší.
Při jídle se obě dámy častovaly historkami z dob strávených v Indii. Příběhy lady Hardcastleové byly rozhodně napínavější – tvořil je sestřih nejpovedenějších kousků z našich méně tajných špionážních misí. Historky starší ženy vyprávěné se škodolibým veselím k nim tvořily zábavný kontrapunkt. Vždycky jsem měla podezření, že lady Farley-Stroudová byla zamlada pěkné číslo.
A ukázalo se, že byla. A občas i dvojciferné.
Pochytala jsem bohužel jen některé zážitky, protože Maude, probuzená k životu jídlem a ciderem, mě zasypávala vlastními příběhy. Život mezi služebnictvem v Grange byl mnohem zajímavější, než jsem si pamatovala ze dne, který jsem tam strávila. Zrovna jsme se smíchem kuly pikle proti tyranské kuchařce, paní Brownové, když nás vytrhl konec jedné historky lady Farley-Stroudové.
„… a tak skočila rovnou z okna. Pořád úplně nahá, samozřejmě.“
Málem jsem se zalkla soustem koláče.

ANOTACE KNIHY NA TRHU PRO VRAŽDU

Na jaře 1909 si lehce výstřední dáma, lady Hardcastleová užívá příjemně klidného života na anglickém venkově. Idyla však končí po té, co navštíví dobytčí trh a poobědvá v místním hostinci, kde nečekaně dramaticky umírá farmář Caradine. Lady Hardcastleová se svou služebnou Flo se tedy znovu pouštějí do řešení zapeklitého případu vraždy. S typickým britským humorem, vyzbrojeny lstivostí, ale také úderným pravým hákem zjišťují, co se opravdu stalo a proč.

Nakladatel: Pavel Dobrovský – BETA, přeložil: Ivan Němeček, vázaná s přebalem, 288 str., 299 Kč

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA