Již pět let se v Česku bavíme krimi thrillery Steva Robinsona a za tu dobu jsme se mohli setkat s genealogem Jeffersonem Taytem v sedmi románech. Také v poslední knize, Dopisy od mrtvého, pokračuje v odhalování zločinů, zdánlivě navždy pohřbených v minulosti.
Steve Robinson ve své bestsellerové sérii střídá díly klasické (Stopy v krvi, Poslední anglická královna, Ztracená vládkyně), s díly lehce netradičními (Hluboký hrob, Spříznění, Smrtící hry), přičemž Dopisy od mrtvého patří k těm prvně jmenovaným. Přesto dokáží v mnohém překvapit a místy až šokovat, jak už to ostatně Steve Robinson umí.
Přečtěte si ukázku z knihy.
„Jízdenky, prosím!“
Jefferson Tayte se jen váhavě probíral z těžké dřímoty, do které ho uvedlo rytmické kolébání vlaku. Jeho víčka se na okamžik pootevřela a zase se zavřela v naději, že průvodčí už prošel. O několik vteřin později ucítil poklepání na rameno.
„Vaši jízdenku, prosím.“
Tentokrát Tayte otevřel oči dokořán. Zívl, rozvinul sako, které používal jako polštář, a zašmátral v kapsách po jízdence. Přitom vyhlédl ven z okna a všiml si, že sluncem zalitý venkov, který za ním viděl naposledy, nahradily továrny a domy. Navíc se rozpršelo.
„Aprílové přeháňky,“ řekl průvodčímu, když mu podával jízdenku. „Kde to jsme?“
„V Northumberlandu. Právě jsme opustili Berwick-upon-Tweed.“
Tayte se narovnal. „Díky,“ řekl a vzal si zpátky jízdenku.
Podíval se na hodinky. Bylo skoro půl druhé odpoledne. Z Londýna odjel v deset ráno, rychle si tak spočítal, že má před sebou pořád asi dvě a půl hodiny cesty, tedy za předpokladu, že v Edinburghu chytí přestupní vlak do Perthu, kde na něj měl čekat vůz se šoférem. Letadlem by to bylo rychlejší, pokud ale existovala alternativa, vždy ji kvůli své fobii z létání zvolil.
Tayte opět schoval jízdenku. Přitom nahmatal dopisy, které ho přiměly na výlet do Skotska vyrazit. Vytáhl je, vytřel si spánek z očí a znovu si je prohlédl. První byl od jeho klienta, Damiana Sinclaira, který ho kontaktoval poté, co objevil jeden z inzerátů, které si Tayte podal, jakmile natolik přivykl novému prostředí, aby si znovu začal budovat kariéru. Podle dopisu narazil Sinclair na tak zajímavou genealogickou překážku, že by ji nikdo v Taytově profesi prostě nemohl ignorovat. Přestože celou záležitost pouze krátce shrnul, zmínil se ve svém dopise o Britské Indii, nelegitimním potomkovi a neznámém pra-pra-pra-pradědečkovi, kterého nikdo navzdory letům pátrání nedokázal identifikovat. Druhý dopis byl kopií psaní, které s celou věcí očividně souviselo. Napsal ho někdo jiný a bylo staré skoro 150 let.
V poslední době se Taytovi klienti zrovna nehrnuli. V minulých měsících obdržel pouze několik telefonátů, na jejichž základě přijal pár úkolů, žádný se ale neukázal být pro genealoga jeho formátu zvlášť zajímavý. Dopisy Damiana Sinclaira tudíž představovaly vítanou změnu, i když mu dělala trochu starosti zmínka o cenném drahokamu v tom starším z nich. Poslední, co Tayte po odchodu od svého starého života ve Washingtonu DC chtěl, bylo zaplést se do nějakého triviálního honu za pokladem, ze všech úkolů, které v poslední době přijal, ho však pouze tento skutečně nadchl. Jen doufal, že jeho dovednosti genealoga nezakrněly.
Znovu zavřel oči a zavzpomínal na své první setkání se Sinclairem, s mužem, kterého jel nyní navštívit v jeho rodinném sídle v okolí Comrie na Jihoskotské vrchovině. Sinclair pracoval jako makléř a přebýval hlavně v Londýně, požádal proto Tayta, aby se s ním sešel ve Východoindickém klubu na St. James’s Square, kterého byl členem. Tayte si vybavil salónek, kam ho uvedl člen personálu v elegantní černozlaté livreji. Byl přepychově zařízený a měl vysoké stropy typické pro styl Regency. Krémově bílé stěny zdobily zlatý štuk a portréty v pozlacených rámech a nad modrožlutým kobercem, na kterém stála červená kožená křesla a lenošky Chesterfield, viselo několik lustrů.
Když Tayte do salónku vstoupil, bylo tam ještě několik dalších lidí, povětšinou seděli ve dvojicích, jeden či dva ovšem měli nos zabořený v ranních novinách. V místnosti bylo několik vysokých oken a Tayta zavedli k tomu úplně vlevo s výhledem na parčík uprostřed St. James’s Square. Právě tam, v koutě salónku, seděl muž, za nímž přišel. Když se Tayte objevil, muž vstal. Měl vzpřímený postoj a hlavu držel vztyčenou, což zdůrazňovalo jeho orlí rysy. Damian Sinclair měřil stejně jako Tayte přes metr osmdesát, na rozdíl od Tayta však byl velmi štíhlý a vystouplé lícní kosti mu propůjčovaly vyzáblý vzhled. Tayte nabyl dojmu, že buďto ten muž prodělal v nedávné době něco nepříjemného, nebo v denní stravě postrádal dostatečný přísun kalorií.
Sinclair napřáhl kostnatou ruku. „Pan Tayte, jak předpokládám?“
Potřásli si rukama a Tayte kývl a oplatil mu úsměv. Pomyslel si, že Sinclair je mimořádně výmluvný muž, pro kterého je možná otázkou cti vyslovovat všechna písmena ve slovech s měkkým skotským přízvukem.
„Posaďte se,“ pokračoval Sinclair. „Vzhledem k osobní povaze naší schůzky jsem považoval za vhodné vybrat tiché místečko zde v rohu.“ Odmlčel se a usmál se. „Doufám, že mi odpustíte, jsem ale příliš šetrný na to, abych si pronajal jednu ze zdejších zasedaček. Obávám se, že když jde o peníze, vykazuju všechny stereotypní atributy, které bývají, jak jste určitě slyšel, připisovány Skotům.“
Tayte se usmál. „To je v pořádku,“ řekl a posadil se do malé lenošky zády ke stěně u okna. Aktovku odložil vedle sebe a dál studoval svého hostitele.
Damianu Sinclairovi bylo něco přes padesát. Na sobě měl tmavý proužkovaný oblek, světle modrou košili a výraznou kravatu s kosými proužky. V kapsičce u vesty mu mizel zlatý řetízek od hodinek, což Taytovi prozradilo, že patrně má staromódní návyky. Vypadal jako ze škatulky a Tayte zalitoval, že si před odchodem z domu nepřežehlil šaty a nenaleštil polobotky, nebo si nevzal úplně jiný hnědý oblek. Nějaký, který by se tolik nekrčil.
„Nemáte rád kravaty, že?“ nadhodil Sinclair, který si naopak měřil Tayta. „Poznám to. Nesedí vám.“
Vázanky se od džentlmenů v klubu vyžadovaly a Tayte si vzal tu jedinou, kterou vlastnil. Byla pohřebně černá. Tahal za ni a hrál si s ní od chvíle, co si ji to ráno uvázal u stanice metra v Green Parku. Pomyslel si, že Sinclair je vskutku vnímavý, pokud si tak rychle všiml, jak je mu nepříjemné mít kravatu na krku.
Tayte se zazubil a rozhodl se nebrat si to. „Vázanky jsou podle mě nutné zlo.“
Sinclair se opřel a rozesmál se. „Dobře řečeno!“ pochválil. „Obdivuju vaši upřímnost, pane Tayte. Dovolte, ať vám objednám něco k pití. Pak přejdeme k věci.“
Sinclair zvedl ruku. Vzápětí se u jejich stolu objevil číšník v červeném sametovém saku a s motýlkem na krku.
„Dám si gin a tonik a tady můj přítel…“
Sinclair se odmlčel a pokynul Taytovi.
„Kávu, prosím,“ požádal Tayte. „Silnou a černou.“
„Espresso, pane? Americano?“
Tayte kývl. „To zní skvěle. Dám si americano s dávkou es pressa navíc.“
Číšník na okamžik přimhouřil oči, jako by si říkal, jestli slyšel správně.
„Mám malého syna,“ řekl Tayte, který pocítil potřebu vysvětlit, proč potřebuje kofein navíc. „Je mu pět měsíců.“
„Ovšem, pane,“ řekl číšník. Potom se otočil na podpatku a vrátil se zpátky k baru.
„Takže,“ řekl Sinclair a naklonil se blíž k Taytovi. „Co si myslíte o tom starém dopise, který jsem vám poslal? Vzbudil vaši pozornost?“
„Velmi,“ potvrdil Tayte. Otevřel aktovku a oba dopisy vytáhl. „Než ale začneme o něm, rád bych se zmínil o jisté choulostivé věci.“
„Choulostivé?“
Tayte pohlédl Sinclairovi do očí. „Myslím, že víte, o čem mluvím. Jestli vám jde jenom o honbu za pokladem…“
„Ach, ten drahokam,“ přerušil ho Sinclair. „Teď už chápu.“
„No, je to tak?“ zeptal se Tayte. „Protože pokud ano, měl byste hned teď vědět, že já poklady nehledám.“
Sinclair si přehodil nohu přes nohu a začal o sebe klepat prsty, jako by přemýšlel, jak nejlépe odpovědět. Po chvíli řekl: „Ne tak docela. Tím chci říct, že ve své podstatě může tato věc vést k nalezení drahokamu potenciálně nezměrné hodnoty, není to ale důvod, proč si chci najmout vaše služby. Jak jsem se zmínil v dopise, rád bych věděl, kdo byl můj prapředek z otcovy strany. Jako genealog určitě chápete moji potřebu vyplnit volné místo v mém rodokmenu.“
Tayte ho chápal velmi dobře. To, že nevěděl, kdo byli jeho bio logičtí rodiče, ho užíralo po většinu jeho dospělého života. Tak docela ale Sinclairovým motivům nevěřil. Podle toho, co si přečetl v dopisech, které mu Sinclair poslal, byli Sinclairův prapředek a řečený drahokam neodmyslitelně spojeni. Pokud však po něm Sinclair chtěl, aby identifikoval jeho neznámého předka, bylo jen a jen na něm, co s tou informací následně udělá.
„Promluvme si tedy o vašem předkovi,“ řekl Tayte. „Podle vašeho dopisu netušíte, kdo to byl.“
„Správně. Informace mé rodiny o otcově pokrevní linii tady končí. Známe jenom jeho jméno, které jste si přečetl v dopise.“
„Robert,“ řekl Tayte. „Muž, kterému byl ten dopis v roce 1869 poslán.“
Sinclair se pro sebe usmál. „Ano, Robert, třebaže nám to nijak nepomůže. Na začátku devatenáctého století bylo ve Skotsku jen málo populárnějších jmen.“
Tayte otevřel kopii dopisu napsaného v říjnu roku 1869. „Jak jste se k němu vůbec dostal? Chci říct, jestli vaše rodina nezná adresáta, jak…“
„Nemyslel jsem tím, že mého předka nikdo z rodiny neznal,“ skočil mu do řeči Sinclair. „Jsem přesvědčen, že jeho syn, můj pra-pra-pradědeček, ho znát musel. Z nějakého důvodu si ale nechal jeho identitu pro sebe. Vysvětluje to, jak se dopis z roku 1869 ocitl v majetku mojí rodiny. Já o něm nic nevěděl, dokud nezemřel můj otec. Byl jednou z mnoha věcí, které mi výslovně zanechal ve své poslední vůli.“
„Chápu,“ odvětil Tayte, který byl čím dál zvědavější na to, kdo onen tajuplný předek byl – a také, ve světle toho, co právě slyšel, proč se jeho syn rozhodl identitu svého otce zatajit, pokud tedy věděl, kdo to je.
Přinesli jim pití. Tayte poposedl vpřed a položil obě psaní na stůl. „Ve svém dopise píšete, že věříte, že pisatel dopisu z roku 1869, Cornelius Dredger, je klíčem k odhalení totožnosti vašeho předka.“
„Ano, zjevně ho znal, že? A dost dobře na to, aby ho oslovoval jménem.“
„V dopise není uvedena žádná adresa,“ namítl Tayte. „Asi je marné doufat, že máte původní obálku, že?“
Sinclair zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne.“
Tayte si vzal kávu a opřel se. „Abychom si to tedy ujasnili: Jediné, co po mně chcete, je, abych identifikoval vašeho předka?“
„Správně. Nic víc. A podle toho, co jsem o vás slyšel, pane Tayte, jste správným mužem na tuto práci. Máte pořád zájem a poslechnete si, co ještě vám chci říct?“
Tayte zájem měl. Popravdě by se nejraději okamžitě pustil do práce. „Ovšem,“ řekl. „Prosím, pokračujte.“
Sinclair se zhluboka napil ginu s tonikem. Když sklenici odkládal, mlaskl. „To sedlo,“ pochválil. „A teď, možná vás napadlo, proč jsem navrhl, abychom se sešli ve Východoindickém klubu.“
„To ano.“
„Dobře, protože existuje jisté velmi důležité spojení s mým členstvím tady. Klub byl založen roku 1849. Původně měl sloužit zaměstnancům ctihodné Východoindické společnosti a taky zmocněným důstojníkům armády a námořnictva. V dnešní době je Východoindický klub podle svých stanov klubem džentlmenů se striktními pravidly volby a nominace členů. Já byl nominován svým otcem, který byl nominován svým otcem, který byl nominován…“
„A tak dále,“ přerušil ho Tayte, kterému došlo, kam Sinclair míří. Napadlo ho, že klubovní záznamy by mu třeba mohly prozradit, kdo Sinclairův neznámý předek byl. Lidé, kteří pátrali po své rodinné historii, často takové drobné historické dokumenty přehlédli a zaměřili se jen na očividnější zdroje.
Vzápětí však pochopil, že v Sinclairově případě tomu tak nebylo. „Ne,“ řekl a zvedl obočí. „Můj pra-pra-pradědeček se jmenoval Angus Fraser. Jeho dcera se provdala za Sinclaira, to ale jen tak mimochodem. Už jsem si ověřil, že Angus byl členem klubu. Jeho otec ho ale nenominoval. Kdyby ano, nepotřeboval bych vaše služby, že ne?“
„Tak kdo ho tedy nominoval?“
„Jeho nevlastní otec, Lachlan Fraser. Byl důstojníkem a sloužil v Indii, když se Angus v roce 1825 narodil. Vychoval Anguse jako vlastního, právě Lachlanu Fraserovi tak vděčím za to, že jsem dnes členem tohoto klubu.“ Sinclair se odmlčel a usmál se pro sebe. Tlumeně dodal: „Technicky vzato nemám na členství nárok. Víte, je všeobecně známo, že moje pra-pra-pra-prababička z otcovy strany, Aileen Fraserová rozená MacGregorová, měla milostné pletky. Věřím, že právě s mužem, kterého se snažím identifikovat – s mužem jménem Robert, kterému Cornelius Dredger v roce 1869 napsal. Jsem synem jejich potomků.“ Přiložil si prst ke rtům. „Nikomu to neříkejte, dobře?“
„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ ujistil ho Tayte a přemýšlel, kam až Sinclair ve svém pátrání zašel a jestli mu vůbec zbylo něco, co by mohl prověřit. „Viděl jste kopii rodného listu Anguse Frasera?“
„Ano, ovšem. Jako Angusova matka je uvedena Aileen Fraserová, jméno otce ale chybí.“
„To je neobvyklé,“ podotkl Tayte. „Chci říct, jestli Lachlan Fraser vychoval Anguse jako vlastního, určitě by do rodného lis tu připsal své jméno, aby indiskrétnost své ženy utajil.“
„Určitě by to udělal – kdyby tehdy byl u toho. Víte, když se Angus narodil, existovaly obavy, že je Lachlan mrtvý. Podle rodinné legendy, kterou od té doby víceméně potvrdily Lachlanovy služební záznamy u Východoindické společnosti, v roce 1824, během první anglo-barmské války, zmizel. Jeho manželce Aileen bylo oznámeno, že její manžel zemřel, tak tomu ale nebylo. Lachlan padl do zajetí. Věznili ho až do roku 1826, kdy byla podepsána mírová smlouva v Yandabu, jejíž součástí bylo i propuštění všech britských válečných zajatců. Stalo se to rok po Angusově narození.“
„Chápu,“ odvětil Tayte a řekl si, že to celou věc opravdu vysvětlovalo.
„Moje rešerše jsou rozsáhlé,“ pokračoval Sinclair. „Stejně jako rešerše zbytku rodiny. Aileen se provdala pouze jednou, a když se Angus narodil, byla ženou Lachlana Frasera. Vzhledem k tomu, co jsem vám právě řekl, a také k tomu, že na Angusově rodném listě chybí jméno otce, je zjevné, že Aileen musela mít v době, kdy byl Lachlan považován za mrtvého, milostnou aféru.“
„Rešerše zbytku rodiny?“ nadhodil Tayte, který se chytil Sinclairových slov, a zvedl jedno obočí. Pochyboval, že by se zbytek Sinclairovy rodiny, která legitimně patřila k rodové linii Fraserů, začala o historii rodu zajímat náhodou. Důvod mu připadal dost očividný. „Hledají ostatní členové vaší rodiny drahokam, o kterém se zmiňuje ten dopis?“
„Ano, a už mnoho let – je nedílnou součástí rodinné legendy, o které jsem se zmínil. Všichni věří, že na něj mají právo, já však pevně věřím, že kdysi patřil někomu v rodové linii mého otce, ne v té jejich. A Cornelius Dredger si to zjevně myslel taky, proč by jinak neposlal svůj dopis jejich předkovi? Pro ty chamtivé parchanty je to honba za pokladem.“
Tayte si všiml, jak rozhořčeně se Sinclair staví k tomu, že by drahokam měl najít nějaký jiný člen jeho rodiny. Vyvolalo to v něm ještě větší obezřetnost ohledně skutečného důvodu, proč si ho Sinclair najal. V myšlenkách se vrátil zpátky k dopisu z roku 1869 a k důvodu, proč ho Dredger poslal.
Anotace:
Když je genealog Jefferson Tayte najat, aby prokázal totožnost černé ovce v rodokmenu svého klienta, je vzápětí zatažen do vyšetřování vraždy. K dispozici přitom nemá víc než sto padesát let starý dopis a stopu vedoucí k legendárnímu rubínu, jenž zmizel před dávnými generacemi.
Poté, co se k němu za záhadných okolností dostanou další dopisy, odkryje Tayte staletí starý příběh chamtivosti, vraždy a zakázané lásky, který ho ze skotské Vysočiny nakonec zavede do sluncem prozářené koloniální Indie.
V historii Džajpuru je totiž pohřbeno temné tajemství, prosycené zradou a skandálem. Proč má ale tak smrtící důsledky pro současnost? Dokáže Tayte najít ztracený rubín a zabránit dalším vraždám, než bude příliš pozdě?
Nakladatel: Mystery Press
