Ukázka z knihy Chrise Oulda Zátoka smutku

Detektiv Jan Reyna se na konci románu Neklidné pobřeží neodhodlal k opuštění Faerských ostrovů a proto v Zátoce smutku dál pátrá po příčinách matčiny sebevraždy. Ve stejné době graduje napětí mezi velrybáři a aktivisty, které vyvrcholí vraždou mladé ženy.

Pobřeží Faerských ostrovů je znovu neklidné…

Britský spisovatel a scenárista Chris Ould zavádí čtenáře v Zátoce smutku na místa, kde už není místo pro důvěru a pochopení. Svérázná rybářská komunita najednou bojuje o přežití, protože kola světové ekonomiky se přestala točit tak hladce jako dříve. Nic to však neubírá na nádheře tohoto zapomenutého souostroví ležícího mezi Islandem a Británií.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Lopotil se vkleče, jako by se modlil. Tma a déšť, tma a bolest. Bolela ho záda, prsty, celé tělo. Potil se, bylo mu horko a pracoval naslepo. Skoro jako by byl opravdu slepý. Slabé žluté světlo baterky stěží dosáhlo dál než na třicet centimetrů.

Balvany byly těžké: hrubý kámen obrostlý zelení. Při jejich zvedání a přesouvání si polámal nehty a poškrábal prsty. Spodní kameny nešly snadno. Během let – desetiletí – se zahryzly do země, nebo se možná země zahryzla do nich a nechtěla je teď vydat. Měl si s sebou přinést nářadí. Jenže on měl jen baterku a vodku.

Přijít v noci bylo zcela podvědomé rozhodnutí. Něco, co zůstalo tak dlouho skryté, nemohl odhalit za světla. I odhalení si žádalo zachovat rituál tajemství. Potřeboval tmu a vodku na kuráž.

Další kámen nečekaně povolil. Odvalil ho stranou a nechal skutálet ze svahu. Lapal po dechu a napůl vzlykal. Kolik jich tam ještě může být? Kolik ještě zvládne? Byl slabý a věděl to. Měl slabou vůli i tělo – víc než kdy dřív. Zbýval mu už jen strach. Jenom ten mu dodával sílu.

Nedokázal ani zvednout bradu z hrudi. Nejprve minutu, pak déle. Dělalo se mu zle a cítil se úplně prázdný, jako dutá schránka, slupka bez dužiny.

Kolik ještě?

Natáhl se pro baterku, zvedl ji a zatřásl s ní, zdálo se mu, že začala svítit o něco silněji.

Namířil ji vpřed, přejel kuželem světla po kamenech a do jámy před sebou a snažil se zorientovat v poskakujících stínech.

A pak šokovaně vykřikl a uskočil. Baterka mu vyklouzla z ruky. Srdce mu splašeně tlouklo. Hladké oblé křivky potřísněné hlínou. Žádné kameny. Kosti.

Našel ji.

* * *

Nad hrobem se vznášel strnulý klid, a kromě černě oděné rodiny tam nebylo nic k vidění. Vítr ke mně přinášel pastorův hlas, ale slyšel jsem jen tón, slovům jsem nerozuměl, protože muž stál dobrých dvacet metrů daleko.

Nad vzdálenými svahy na opačné straně zálivu Skálafjørður střídavě vykukovalo slunce a pak zase mizelo. Jeho pohyb v oblacích mě fascinoval. Bezděčně jsem k němu utíkal očima a díval se, jak proniká mraky a zalévá září hloučky domků na místě, jehož jméno jsem neuměl vyslovit, nebo jak pronásleduje auto na silnici vinoucí se po opačném břehu. Byl to jeden z těch dní, téměř slunečných a téměř bez deště, kdy se zdálo, že člověk může začít znovu.

Před odjezdem z Anglie jsem se zapřísahal, že sem nehodlám jet jen proto, abych postál nad hrobem. Neplánoval jsem to, ale Signar Ravnsfjall nejspíš koneckonců taky neměl v plánu zemřít. Pokud nad tím od předposlední mrtvice vůbec ještě dokázal přemýšlet.

Úmysl je jedna věc, a to, jak všechno nakonec dopadne, druhá, nicméně slovo jsem dodržel. Nad hrobem jsem nestál. To místo bylo určeno rodině a Signar byl mým otcem jen podle jména – a vlastně ani to ne. Připadalo mi správné stát kousek stranou.

A pak se zvedl větřík a bylo po všem. Signar Ravnsfjall ležel v zemi a truchlící vedle jeho hrobu se osvobodili ze strnulosti. Naposledy jsem se tam podíval a pak jsem se odvrátil.

* * *

Glyvrarský kostel stál nad svahem, který klesal k neklidným, rozbouřeným vodám fjordu. Nebyla to typická faerská budova s dřevěnými obklady a trávou na střeše. Naopak vypadal jako běžný kostel – pevné, bílé zdi, čtvercová věžička se šikmými stříškami sbíhajícími se na vrcholku. Parkoviště přiléhající ke kostelu připomínalo spíš obchoďák v den, kdy vyhlásili slevy. Bylo tam narváno. Jako by Signara Ravnsfjalla na jeho poslední cestě chtěly vyprovodit celé ostrovy.

Můj nevlastní bratr Magnus Ravnsfjall za mnou přišel asi o deset minut později, zatímco jsem postával u svého auta. Prodrat se davem lidí kolem kostela muselo být dost obtížné. Lidé nikam nespěchali, v typicky faerském stylu si poklidně povídali a k odchodu se neměli.

Magnus prohodil pár slov s hloučkem mužů v oblecích nedaleko brány hřbitova, ale očividně se s nimi nechtěl příliš zdržet. Kývl jim na pozdrav, odpověděl na několik otázek a pokračoval.

Před pár minutami jsem jednoho z nich požádal o cigaretu. Teď jsem ji típl a vyrazil bratrovi naproti. Na chvíli mě zarazilo, zcela nesmyslně, že se stále Signarovi tolik podobá, jako by otcova smrt měla jejich podobu utlumit. Samozřejmě neutlumila. Napadlo mě, že spolu s geny Magnus nejspíš podědil i nejvýraznější díl Signarova podnikání.

„Už pojedeme domů. Přidáš se k nám?“ zeptal se Magnus, jakmile došel až ke mně. „Bude tam jen rodina a blízcí přátelé. Matka větší společnost nechce, ale ráda by se s tebou setkala.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nei, men takk fyri. Mám pocit, že dnešek se k seznamování moc nehodí. Nemyslíš? A navíc, pokud tam bude Kristian…“

Ať už se mnou chtěla Sofia Ravnsfjallová mluvit o čemkoli, neuměl jsem si představit, že by byl Kristian z mé přítomnosti nadšený. Byl to můj druhý nevlastní bratr, znal jsem ho mnohem lépe, a právě proto jsem pochyboval, že by mě viděl rád. Jeho rány budou ještě příliš čerstvé.

Magnus můj postoj zjevně chápal, přesto zaváhal, jako by měl jasné rozkazy. Nakonec ale přikývl. „Tak snad zítra nebo pozítří. Ještě neodjíždíš, že ne?“

„Ne, zatím ne.“

„Dobrá.“ To ho uklidnilo. „Taky je tu pár drobností z otcovy poslední vůle – závěti –, které bychom spolu měli probrat.“

Nenapadalo mě, o jaké drobnosti by se mohlo jednat. „Jasně, cokoli potřebuješ,“ řekl jsem. „Klidně zavolej.“

„Díky.“ Tvářil se, jako bych mu prokázal obrovskou službu. Pak se na chvíli ztratil v myšlenkách a zadíval se na záliv.

„Je to hezké místo k odpočinku, že?“ prohodil.

Rozhodně, obzvlášť pokud je člověk nad zemí, a ne pod ní, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl. Právě přišel o otce a já věděl, že si byli blízcí.

„Jo, moc hezké,“ přikývl jsem.

Magnus se vrátil do přítomnosti. „Tak dobře,“ vydechl. „Zavolám. Díky, žes přišel.“

Potřásli jsme si rukama a on se vydal zpět ke kostelu. Cestou se minul s Fríðou, mojí sestřenicí a v posledním týdnu také paní domácí. Bylo jí jasné, kde mě najde. Dnes jsem ji poprvé viděl v sukni a podpatcích – celou v černém – a moc jí to slušelo. Vyzařovala z ní nedbalá elegance, kterou jen podtrhoval volný uzel plavých vlasů na temeni. Došla ke mně a zavěsila se mi do paže.

„Pojedeš s námi na kar?“ zeptala se. „Táta nás odveze.“

Jejího otce, Jense Sólskera, jsem měl sice rád, ale i tak jsem zavrtěl hlavou. „Magnus mě už zval, ale nepřipadá mi to jako dobrý nápad.“

Fríða se na vteřinku zamyslela a pak pokývala hlavou. „Jasně, rozumím. V tom případě si vezmi auto. Táta mě pak hodí domů.“

„Nevadí to?“

„Ne, ovšemže ne.“ Praktická jako vždy. Podala mi klíčky a změřila si mě, jako by zkoumala, jak na tom jsem. „Budeš v pohodě?“

Přikývl jsem. „Půjdu se projít.“

„Fajn,“ řekla, objala mě a pak se odtáhla. „Uvidíme se později.“

„Jo, tak zatím.“

* * *

Krátce po deváté, několik hodin před koncem noční směny, projížděla Annika Mortensenová pod pestrobarevnými světly Norðoyatunnilinu – jeskyně, jak tunelu říkala ona. Ze skalních stěn i ze stropu zalévala silnici rudá, zelená a modrá světla a označovala nejhlubší bod pod mořem na půl cesty mezi ostrovy Eysturoy a Borðoy.

Annika měla namířeno do Klaksvíku, kde na ni na benzince čekal Heri Kalsø s kávou a hot dogem. Nebylo to romantické místo, spíš praktické. Trochu jako celý jejich vztah, pomyslela si Annika a hned se za to v duchu pokárala. Nebylo to od ní hezké srovnání, obzvlášť proto, že Heri to tak rozhodně neviděl.

V tunelu nebyl skoro žádný provoz, a tak se Annika během stoupání držela na osmdesátce a na půl ucha poslouchala písničku od R.E.M., kterou právě hráli v rádiu. A pak se náhle vynořila z tunelu do noci. V protisměru v první zatáčce spatřila tři nebo čtyři stojící auta a kousek za křižovatkou s Mækjuvegurem další, ale tohle bylo skoro v příkopu.

Annika zhodnotila situaci a zpomalila. Nechala projet auto, které se blížilo z protisměru, zapnula majáček, přejela do druhého pruhu a zastavila před prvním vozem. Byl to Volkswagen Polo a jedno přední kolo měl zabořené do bahna. Muž v bundě s logem pivovaru Föroya Bjór se právě nakláněl dovnitř otevřenými dvířky u řidiče. Přes rameno mu nakukoval další muž, o něco starší.

„Zdravím,“ zavolala na ně Annika. „Co se tu stalo?“

„Nevíme,“ odpověděl starší muž. „Jel jsem asi padesát metrů za ním a on najednou sjel ze silnice.“

„Jak rychle jel?“

„Moc ne. Plazil se tak čtyřicítkou. Musel jsem zpomalit.“

Muž v pivovarnické bundě ustoupil od dveří, aby mohla Annika nakouknout dovnitř. Sehnula se k řidiči, ale pach alkoholu a nemytého těla, který ji v tu ránu udeřil do nosu, jí prozradil zhruba totéž, co řidičova bezvládně svěšená hlava. Muselo mu být kolem šedesátky, možná víc. Šedivějící vlasy mu spadaly přes límec a tvář pokrýval šedivý vous a špína.

„Haló, pane, slyšíte mě?“ houkla na něj a položila ruku na rameno v umaštěném tvídovém saku. „Jste v pořádku?“

Žádná odpověď. Oblečení měl zabahněné a navlhlé, především na kolenou, a na sedadle spolujezdce Annika zahlédla prázdnou lahev vodky.

Zamyslela se a pak muži silně stiskla ušní boltec.

Zabralo to. Řidič se s hlasitým odfrknutím probral a ohnal se rukou, jako by se chtěl zbavit otravné mouchy.

„Co… kde to jsem? Já ne… Kde?“

„Soustřeďte se na mě, prosím,“ vyzvala ho důrazně Annika. „Jste zraněný?“

Muž se chvíli snažil zaostřit. „Ona… ona je mrtvá… Musím… ne, já…“

Začal nesrozumitelně mumlat a hlava mu znovu klesla na prsa. Annika se zamračila. Nacucaný jak houba, říkávala její babička. Na sanitku to nevypadalo. Odstrčila se od dvířek a napřímila se.

„Je zase namol, že jo?“ zeptal se muž v bundě s logem Föroya Bjór.

„Zase? Vy ho znáte?“

„Jasně, to je starej Boas,“ prohlásil muž. „Boas Justesen. Žije ve Fuglafjørðuru, kousek od mý sestry. Někdy v osmdesátých letech ho vyhodili a od tý doby chlastá.“

Annice bylo jméno trochu povědomé, ale to nemuselo nic znamenat. Spíš by se divila, kdyby jí tady nějaké jméno povědomé nebylo. Jen si nemohla vzpomenout, v jaké souvislosti ho už slyšela. Že by šlo o něco s jeho manželkou? Možná. Beztak na tom teď nezáleželo.

„Pomůžete mi s ním?“ požádala muže. „Jen ke mně do auta.“

Než Annika zhasla světla a zamkla auto Boase Justesena, samotný majitel už spokojeně chrápal na zadním sedadle jejího vozu. Kromě alkoholu také silně čpěl močí. Annika otevřela okýnko a zapnula větrák.

Nemělo cenu Justesena vozit do Tórshavnu k výslechu – na to byl příliš opilý. Namísto toho Annika zavolala na stanici a informovala je, že ho veze rovnou do cely předběžného zadržení v Klaksvíku, což by musela udělat tak jako tak, protože cely na stanici v Tórshavnu byly zavřené. Dokonce i výtržníky zadržené v hlavním městě musela teď policie převážet do pětasedmdesát kilometrů vzdáleného Klaksvíku. Nedávalo to smysl a všem to jen marnilo čas, ale co s tím mohla dělat. Aspoň že tentokrát byla jen pět minut jízdy daleko.

* * *

Heri Kalsø už na Anniku čekal na parkovišti před stanicí v Klaksvíku. Slyšel její hlášení na dispečink a ochotně přispěchal, aby jí pomohl přesunout bezvládného Justesena do cely.

Zdálo se, že po incidentu v Kollarfjørðuru, při němž přišel o hlavu Sámal Mohr, Annika úplně zapomněla, že se na Heriho kdy zlobila. Přinejmenším se o tom za celý týden ani jednou nezmínila. Heri nevěděl, jestli si odpuštění vysloužil tím, jak se na místě nehody zachoval – že převzal iniciativu a poslal Anniku stranou –, nebo jestli by mu bývala odpustila i tak. Nebyl ale takový blázen, aby se jí na to ptal. Když se dítě jednou spálí, navždy má už z ohně respekt, a on se taky poučil. Ne, jejich vztah se vrátil do normálu a on to nehodlal zpochybňovat. Dokonce začal znovu zvažovat, že by Annice nabídl, aby se k němu nastěhovala. Byl to už jenom krůček k žádosti o ruku, ale tak moc zase štěstí pokoušet nechtěl. Nejprve si otestuje její reakci na otázce společného bydlení. Chodili spolu už přes rok. Čas zařadit vyšší rychlost.

* * *

Jakmile Boase Justesena nahlásili a uložili do cely, rozhodla se Annika, že úklid auta nechá na později a nejdříve si dá kafe a něco k jídlu. Vzali si Heriho auto a zajeli na benzinku v Magnu.

„Přihlásila jsem se ke kriminálce,“ oznámila mu Annika, když Heri vyjížděl z parkoviště. Zkrátka to z ní vypadlo. Nevěděla proč. Možná proto, že byla tma.

„Jo? To je super,“ přikývl Heri a podíval se na ni. „Hodíš se na to. Budeš vážně dobrá, obzvlášť když si tě vezme pod křídlo Hjalti. A to on určitě udělá.“

Annika zavrtěla hlavou. „Ne sem. Přihlásila jsem se na kriminálku v Kodani.“

„V Kodani? Proč?“

„Protože tam řeší mnohem širší škálu případů. A to já chci. Chci se rozkoukat a zjistit, co mě baví nejvíc. Přemýšlela jsem o oddělení vražd.“

„Zrovna jsi na jednom případu vraždy dělala: Tummas Gramm.“

„Jo, já vím,“ přitakala Annika. „Ale za jak dlouho tady budeme mít další?“ Všimla si, jak Heri za volantem ztuhl, ale nic na to neřekl, jen pokračoval dál po Biskupsstøð gøta.

„Neříkám, že tam chci zůstat natrvalo,“ řekla Annika do ticha. „Myslela jsem tak dva tři roky, než naberu zkušenosti, a pak bych se asi vrátila.“

„Jasně, jo,“ zamumlal Heri. „To zní rozumně.“

„Takže ti to nevadí?“

„Ne, vůbec. Není to zase tak daleko, ne?“ Heri vyhodil blinkr a sjel na benzinku. „Hodinka a půl letadlem. Stejně jako autem do Viðareiði.“

„Jo, no, to je pravda,“ zamyslela se Annika. „Když to podáš takhle.“

Anotace:

Na Faerské ostrovy přijíždí skupina aktivistů brojících proti lovu velryb a napětí mezi zdejšími obyvateli a protestujícími by se dalo krájet. Jen pár hodin po jedné zvlášť ostré potyčce je navíc objeveno ženské tělo a okolnosti vraždy nasvědčují tomu, že se někdo snaží propast mezi oběma tábory ještě více prohloubit.

Policista Hjalti Hentze se pouští do vyšetřování, ale situace se vzápětí výrazně zkomplikuje, protože podezření padne na jeho zetě. Vypadá to, že se za vraždou ukrývají další, zlověstnější motivy, a navíc schází klíčový důkaz. Britský inspektor Jan Reyna se mezitím snaží zjistit víc o minulosti své matky, jenže podobně jako Hentze naráží na jednu překážku za druhou.

Ani jeden z nich neví, komu může věřit ani jak daleko jsou někteří lidé schopni ve jménu svého přesvědčení zajít…

Nakladatel: Mystery Press, ISBN: 978-80-7588-295-0, 424 str., originální název: The Killing Bay, překlad: Alžběta Lexová, formát: vázaná s přebalem, 145×205 mm, 399 Kč

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA