Ukázka z detektivního románu Tonyho Parsonse

Nakladatelství MOBA v červnu vydalo další detektivní román britského spisovatele a novináře Tonyho Parsonse s názvem Posedlost. Přečtěte si ukázku z knihy.

Posedlost je šestým příběhem v hlavní roli s detektivem Maxem Wolfem. Zavede vás do světa plného rodinných tajemství, sexuální žárlivosti a obrovské touhy po pomstě… a může být i Maxovi osudným…

„Vyprávění rázné jako kožený obušek, dialog řízný jako Wolfovo oblíbené trojité espresso a láska k Londýnu, pro kterou stojí za to zemřít.“

GQ

Přečtěte si ukázku z knihy Posedlost.

Ještě před rozbřeskem jsem podlezl policejní pásku s nápisem Zákaz vstupu, kterou jsme natáhli před vjezdem na pozemky uzavřené rezidenční čtvrti. Sice už začínalo léto, ale byla třeskutá zima a já tam chvíli jen stál, pořád ještě se probouzel a sledoval, jak pátrací tým leze nahoru do kopce po všech čtyřech, jako nějaké pomalé a tiché zvíře s několika hlavami.

Úzká silnice lemovaná bílými břízami se ostře a krátce zvedala až k vrcholku, na němž stálo zbrusu nové auto, naše místo činu. Několik reflektorů ho ozařovalo světlem jasnějším než ve dne. Všechny dveře byly otevřené dokořán a kriminalističtí technici v bílých oblecích ho procházeli zevnitř i zvenku s pinzetami, fotoaparáty a plastovými sáčky na důkazy. Tváře přitom měli skryté pod modrými nitrilovými maskami. Nahoře nad stromy noc pulzovala modrými světly našich vozidel.

Z temnoty se vynořily dvě ženy. Vypadaly jako knihovnice a supermodelka a ke mně se na poryvu ledového nočního vánku donesla jemně kovová vůně vodky. Protože když nám zavolají, tak se prostě sebereme a jdeme, pomyslel jsem si. To je naše práce.

Nikdo se vás neptá, jestli jste pili. Jestli jste si vzali prášek na spaní, jestli vám má kdo pohlídat děti. Zavolají vám uprostřed noci a řeknou, že někdo unesl ženu z jejího auta. A tak se seberete a jdete.

Ta první žena byla moje šéfová, detektiv šéfinspektorka Pat Whitestoneová, drobná žena ospale pomrkávající za skly svých lenonek, které se už ve čtyřiceti začínaly ve vlasech objevovat šedivé pramínky. Ta druhá byla detektiv praktikantka Joy Adamsová: neskutečně vysoká mladá černoška s vlasy spletenými do tenkých francouzských copánků. Teprve před rokem dokončila policejní akademii v Hendonu a jak se zdálo, pár panáků vodky uprostřed pracovního týdne jí ještě nebylo proti srsti.

„Viděls její fotku?“ zeptala se mě Whitestoneová. „Té ženy, co ji unesli? Je nádherná.“

Podíval jsem se na fotografii, kterou mi poslali do telefonu, když mě volali do akce. Byla to fotka z řidičského průkazu dvaadvacetileté Jessicy Lyleové. Bledý obličej rámovaly dlouhé tmavé vlasy. Ve tváři měla vážný výraz typický pro průkazové fotografie, ale oči se jí usmívaly, téměř zářily životem. A přestože tahle sterilní podobizna byla zatím jedinou fotografií, kterou jsme měli k dispozici, viděl jsem, že Whitestoneová měla pravdu.

Unesená Jessica Lyleová byla nádherná.

„Už dorazili její rodiče,“ pokračovala Whitestoneová. „Jakmile to doktor dovolí, odvezou si vnoučka domů. Než odjedou, trochu si s nimi promluv, Maxi.“

Přikývl jsem. U takového únosu bylo nejpravděpodobnější, že za ním stojí odmítnutý nápadník. Od nejbližších členů rodiny unesené tak bylo třeba zjistit, jestli věděli o nějakých zhrzených milencích nebo poblázněných stalkerech, kteří nedokázali pochopit, že je jejich dcera nechce, a kteří nechápali rozdíl mezi tím někoho milovat a ubližovat mu.

A druhou možností u takového únosu bylo, že k němu došlo zničehonic a celé se to událo zcela nahodile. Že to prostě byla ta největší smůla na světě.

Whitestoneová se otřásla. Byl sice červen, ale v tomhle mrtvém mezidobí mezi nocí a dnem byste tomu nevěřili.

„Otec je od nás,“ oznámila mi Whitestoneová. „Frank Lyle.“

„Policista?“ zeptal jsem se. „Pořád ve službě?“

„Byl u Metropolitní třicet let, ale už odešel do důchodu,“ upřesnila a zpoza brýlí na mě upřela unavené oči. „To nám takovou situaci nikdy neulehčuje.“

Třicet let, pomyslel jsem si. Kolik nepřátel si člověk stihne za třicet let nadělat?

Naproti přes silnici stál u dodávky mladý hlídač a dychtivě nasával cigaretu. Uniforma ve vojenském stylu mu byla o pár čísel větší, než bylo zapotřebí.

„A co támhle Clint Eastwood?“ nadhodil jsem.

„Tvrdí, že nic neviděl,“ odpověděla mi Adamsová. „Že prý byl zrovna na záchodě.“

„To není moc dobré.“

„Ještě jsem s ním neskončila.“

Zůstali jsme s Whitestoneovou tiše stát a sledovali jsme, jak Joy zamířila k mladému hlídači a po cestě si vytahovala zápisník. Nebylo to tak úplně ticho mezi dvěma starými přáteli, ale spíš ticho dvou profesionálů, kteří spolu pracují již celá léta.

Whitestoneová si sundala brýle, přeleštila si je rukávem, a když na ně mžourala očima, její tvář se na chvíli zdála být zranitelnější. Z jejího intelektuálního vzezření byste to nepoznali, ale Pat Whitestoneová byla nejzkušenější detektivkou z oddělení vražd a závažných trestných činů na centrále ve West Endu. Nasadila si brýle zpět na nos, krátce kývla hlavou a oba jsme po stromy lemované silnici vyrazili vzhůru k autu. Zdálo se, jako bychom kráčeli po venkovské cestě. Vedle silnice byla připevněná cedule:

EDEN HILL PARK

Uzavřená rezidenční čtvrť

Průjezd zakázán

Venčení psů zakázáno

Whitestoneová držela v rukou štos průhledných plastových podložek, které plánovala použít k vytvoření nekontaminované cesty k místu činu. Když jsme dorazili na vrchol kopce, dala mi podložky podržet a sama si zatím přes boty natáhla modré igelitové návleky. Vůz bylo nový, vypadal jako by s ním zrovna vyjeli z autosalonu. Voněl kůží, naleštěným chromem a čerstvě zaschnutou barvou. Voněl po penězích. Samolepka na zadním skle hlásala: Bez dítěte na palubě. Jeden z kriminalistů zrovna fotografoval prázdnou dětskou sedačku na zadním sedadle.

Whitestoneová si ode mě vzala plastové podložky a přitiskla si brýle ke kořenu nosu.

„A taky si promluv se spolubydlící té Jessicy,“ řekla mi. „Jmenuje se Snezia Jonesová. To auto je její.“

Kopec se zmírňoval, a když jsem kráčel k pulzujícím modrým světlům obklopeným naprostým tichem, cítil jsem, že se nacházím na jednom z nejvyšších míst v Londýně. Tady nahoře byl vzduch čerstvý skoro jako v Alpách. Zhluboka jsem se nadechl a vešel na uzavřené čtvrti Eden Hill Park. Jako by to bylo nějaké tajné místo skryté před zbytkem města. Při pohledu na jednoduchý vjezd se to nezdálo, ale čtvrť byla rozlehlá. Tvořila ji jedna budova plná luxusních bytů a všemožné obytné domy, mezi nimiž stály obrovské moderní budovy s dvoupatrovými skleněnými zdmi, i řádka drobných, stařičkých chaloupek, kterým se nějak podařilo vyhnout se demoličním koulím místních developerů. Všude se svítilo a obyvatelé Eden Hill Park sledovali ze svých domovů konvoj policejních vozidel zaparkovaný venku. Vyjel jsem výtahem do nejvyššího patra bytového domu. Po celé chodbě byly otevřené dveře, zprávy se šířily rychle. Před bytem, který jsem hledal, stál uniformovaný policista a ze dveří zrovna vycházel lékař.

„Ten malý je v pořádku, doktore?“ zeptal jsem se ho.

„Ten jediný je na tom poměrně dobře. Oba rodiče jsou v šoku. I ta mladá dáma. Slečna Jonesová, spolubydlící unesené. Moc to neprotahujte.“

Na pohovce seděly dvě ženy a objímaly se. Muž držel v náručí spící miminko. Rodiče a spolubydlící Jessicy Lyleové. Když jsem vešel, všichni se ke mně obrátili.

Frank Lyle byl drsný bývalý policista s nakrátko zastřiženými, ocelově šedými vlasy. Prohlížel si mě chladným pohledem a u toho houpal spícího vnoučka.

Paní Lyleové bylo přes padesát, přesto byla krásná. Tak nějak bude její dcera vypadat za třicet let. Pokud tedy přežije, pomyslel jsem si, ale hned jsem tu myšlenku zaplašil.

Snezii Jonesové, spolubydlící jejich dcery, mohlo být zhruba třicet. Byla vysoká, hubená, pleť měla téměř sněhobílou a blonďaté vlasy odbarvené skoro na stejný odstín.

Obě ženy měly tváře opuchlé od pláče. Představil jsem se jim a ukázal jim svůj průkaz.

„Chtěl bych vám jenom položit pár otázek ohledně Jessicy,“ řekl jsem.

Jenže její rodiče měli nejprve pár otázek pro mě.

„Proč by někdo unášel naši Jess?“ ozvala se paní Lyleová. „Oni jí ubližujou? Co jí dělají?“

„Nech toho, Jen,“ oslovil pan Lyle svou manželku tiše. „Prosím tě, nech toho.“ Jemně se na ni usmál a pak se obrátil ke mně, zvedl bradu a úsměv se mu z tváře rázem vytratil. „Našli jste něco v IDENT1?“

IDENT1 je policejní databáze s otisky prstů deseti milionů lidí, kteří za svůj život přišli do kontaktu se zákonem.

„Tak daleko ještě nejsme, pane. Chtěl bych se jen zeptat…“

„A máte už nějaký otisky?“ přerušil mě netrpělivě, pak se odvrátil a zakašlal typickým kašlem člověka, který celý život kouří. Začal přitom vnuka houpat trochu agresivněji a ten ve spánku tiše zakňoural. „Prstů, bot, pneumatik? No tak, musíte přece mít aspoň otisky pneumatik. Nemůžete přece být tak neschopný, že byste nenašli ani otisky pneumatik!“

Nadechl jsem se. Whitestoneová měla pravdu. To, že byla oběť dcerou policisty, nám práci rozhodně neulehčí.

„Naši technici na tom ještě pracují,“ odpověděl jsem. „Jak sám víte, pane Lyle, budeme muset všechny stopy po pneumatikách porovnat s koly aut ostatních obyvatel rezidenční čtvrti. Předpokládáme, že únosci měli rukavice. Náš pátrací tým celou noc prohledává okolí, a pokud někde vyhodili rukavice, tak je najdeme. My vaši dceru najdeme, pane.“

Sevřel rty. Díky těžce nabytým zkušenostem věděl stejně dobře jako já, že s každou minutou, kdy jsme jeho dceru ještě nenašli, se šance, že ji najdeme živou, povážlivě snižuje.

„Tyhlety kecy si nechte na tiskovku, mladej. Hlavně kurva dělejte svoji práci.“

„Ale Franku,“ ozvala se jeho žena.

„Vyhrožoval někdo vaší dceři?“ zeptal jsem se a podíval jsem se nejprve na matku, pak na otce a pak zase zpátky. Kdyby se Jessica Lyleová rozhodla někomu svěřit, nejspíš by to byla její matka. „Třeba nějaký bývalý přítel, nebo někdo, kdo ji obtěžoval…“

„Jess každej miluje,“ ozvala se spolubydlící.

Snezia Jonesová měla východoevropský přízvuk. Paní Lyleová jí stiskla ruku.

„Nechodila třeba s…“

„Jess s žádnýma chlapama nechodí,“ odpověděl mi pan Lyle. „Měla snoubence. Jmenoval se Lawrence. A ten umřel, rozumíte? Byl to moc hodnej kluk. Učil angličtinu. A pak ho před půl rokem někdo srazil autem a odjel. Nějakej zmetek ho srazil z kola a ani se nezastavil. A pak už ho nechytili. S tím jste nám pomoct nedokázali. Jasné, detektive?“

Podíval jsem se na dítě v jeho náručí a přikývl jsem.

„Můžu vám říct rovnou,“ pokračoval, „že moje dcera nemá žádný bláznivý stalkery nebo zahořklý expřítele.“ Muži se pod přílivem emoc zlomil hlas. „Její dítě je celej její život. Syn a její práce. Tohle nedává smysl. Musel to udělat nějakej zatracenej úchyl…“

„Přesně jak říkala Snezia,“ vložila se do toho paní Lyleová. „Jess mají všichni rádi.“ Stoupla si a ukázala na svého vnuka. „Musíme Michaela už odvézt domů. Určitě chápete, čím si právě procházíme.“

Odešli do vedlejší místnosti zabalit dětské oblečení a já se posadil na pohovku ke Snezii.

„Jak dlouho už spolu s Jessicou bydlíte?“

„Už dva roky. Živíme se obě tancováním. Potkaly jsme se na jednom konkurzu ve West Endu. Ani jedna jsme tu roli nedostaly, ale po nějaký době jsem na ni narazila v obchodě s botama, kam všechny chodíme, jmenuje se to tam Freed of London. Znáte to?“

Přikývl jsem. „Ano, v Covent Garden. Tam nakupují boty všichni profesionální tanečníci.“

„Přesně tak. A rozhodly jsme se zajít na kafe. Přišla mi osamělá. A já byla taky osamělá.“ Rozhlédla se po bytě. „A takovejhle byt si člověk sám dovolí těžko.“

„Budeme potřebovat nějaké novější fotografie Jessicy.“

Snezia se poprvé usmála.

Natáhla se po telefonu. „Mám spoustu krásnejch fotek s Jessicou.“

A Snezia vážně měla s Jessicou spoustu fotografií, ať už na nich byla jen ona, nebo obě dívky společně. Zdálo se, že Snezia s Jessicou byly dvě mladé ženy, které si život v Londýně opravdu užívaly. Byly tam fotky z posilovny a z tanečního studia. Z restaurací a barů. Z parků a z Hampstead Heath. A fotky Jessicy Lyleové, jak sedí večer doma s knížkou v ruce a dítětem v náručí a usmívá se svým tajemným úsměvem.

„Jess každej miluje,“ řekla Snezia znovu. Hlas měla zastřený vyčerpáním a ochromený šokem.

A pak tam byla ještě další fotografie. Snezia na ní byla v bikinách, na nohou měla boty na vysokém podpatku a visela vzhůru nohama na stříbrné tyči.

„To jsem jen já v práci,“ řekla a rychle se posunula k další fotografii.

„Říkala jste, že obě se živíte tancem.“

„Ano, ale různýma druhama tancování. Jess byla baletka, ale pak si natrhla křížovej vaz v koleni. A teď učí malý holčičky. Já jsem spíš exotická tanečnice. Nebo erotická?“

Pokrčil jsem rameny. Asi to byl kus od obojího.

Z vedlejší místnosti jsem slyšel, jak se rodiče zvýšenými hlasy hádají.

Matka se mýlila. Nedokázal jsem si představit, čím si procházejí. Kdyby někdo unesl mou dceru Scout, asi bych si strhal kůži z těla.

Jenže některé věci si doopravdy představit nedokážete, dokud se nestanou.

„Vyhrožoval Jessice někdo?“ zeptal jsem se Snezie. „Neobtěžoval ji někdo? Třeba nějaký bývalý, který se nedokázal přenést přes rozchod? Nebo někdo místní, komu se tu zalíbila?“

„Jak už vám říkala její mamka, Jess měla snoubence. To byl Michaelův otec. A ten umřel. A Jess… no, ona pořád truchlí.“

Vrátil jsem jí telefon.

„Vy jste jí půjčila úplně nové auto? Musíte být vážně dobré kamarádky.“

„Ona má auto v servisu. Tak jsem jí půjčila svoje. O nic nešlo, jsme spíš jako sestry než spolubydlící.“

„Poslala vám po cestě domů nějakou zprávu?“

Snezia mi ji ukázala.

Jedu domu. Pockej na me, prosim. <3 <3 <3

„Proč chtěla, abyste čekala?“ zajímalo mě.

„Jess nerada vchází do tichýho bytu.“

Dlouhou chvíli jsem zíral na zprávu a snažil jsem se v šesti slovech a třech srdíčkách na konci najít nějaký hlubší význam. Ale protože jsem na nic nepřišel, zmáčkl jsem tlačítko na spodním okraji telefonu a vrátil jsem se na domovskou obrazovku.

A pod časem a datem na vršku displeje jejího telefonu byla fotografie Snezii s mužem, jehož tvář jsem poznával. Daleko staršího muže. Mohlo mu být kolem šedesáti, takže byl přibližně o třicet let starší než ona. Stáli ruku v ruce, jako by tančili, a zeširoka se usmívali.

Byl to Harry Flowers.

O Harrym Flowersovi jsem věděl to, co o něm věděli úplně všichni.

Byl to Henry Ford drogového průmyslu. Začal v osmdesátých letech jako jeden z prvních zločinců z povolání, kteří se přičinili o to, že se rekreační drogy začali od studentů, hudebníků, umělců a dalších bohémů střední třídy začaly dostávat i mezi širší veřejnost a že díky popularitě 3,4-methylendioxymethamfetaminu neboli MDMA, jemuž se přezdívalo extáze či jednoduše éčko, se pak všichni mladí v každém maloměstském klubu mohli pravidelně sjíždět.

„To jste vy s přítelem?“ zeptal jsem se. Nepodařilo se mi potlačit chlad v hlase.

Přikývla.

„Harry je poctivej podnikatel,“ odpověděla, jako by recitovala nazpaměť naučenou repliku, a v jejím hlase zazněl náznak vzdoru. „Zabývá se zpracováním odpadu. Recykluje starý auta.“

A možná to byla i pravda. Nikdo nezvládne prodávat drogy čtyřicet let. Buď je někdo odkrouhne, nebo z nich vytluče duši. Třeba už si Harry Flowers vydělal dost a změnil se. Ale tomu se mi nechtělo věřit.

Rodiče vyšli z ložnice s taškami plnými oblečení a spícím miminkem.

„Vy máte děti, detektive?“ zeptala se paní Lyleová.

Postavil jsem se k ní čelem.

„Ano, madam. Mám jedno.“

„Kluka nebo holku?“

„Holčičku, madam. Je jí osm. Jmenuje se Scout.“

„Jako ta holčička z knihy Jako zabít ptáčka?“

„Ano, podle ní jsme ji pojmenovali.“

„Pak tedy chápete, jak se cítíme.“

Objala mě.

„Najděte nám naši dceru,“ zašeptala. „Prosím vás.“

Její muž se na mě podíval, jako bych zatím neudělal nic, čím bych si to objetí zasloužil.

A zatímco jsem kráčel zpět za Whitestoneovou, vzpomněl jsem si na nejslavnější historku o Harrym Flowersovi.

Stalo se to v osmdesátých letech, uprostřed druhého léta lásky. Harry Flowers se rozhádal s jedním ze svých obchodních partnerů a z přítele se stal rival. Oba si byli vědomi toho, jakou má extáze budoucnost, jak moc promění drogový průmysl a kolik peněz na ní půjde vydělat. Harry Flowers se svého konkurenta vydal navštívit s jedním poskokem a kanystrem benzínu. Jeho sok zrovna seděl s rodinou u nedělního oběda. Harry Flowers a jeho člověk ho přivázali k židli v čele stolu a pak kanystr s benzínem vyprázdnili na rivalovu rodinu.

Polili benzínem úplně všechny.

Manželku. Prarodiče. Všechny čtyři děti.

A Harry Flowers pak škrtnul zápalkou.

Nezapálil je. Protože nemusel.

A toho dne se Harry Flowers stal Henry Fordem drogového průmyslu.

Whitestoneová na mě čekala na vrcholu kopce. Zbrusu nové BMW právě vytahovali na odtahový vůz.

„Jessica Lyleová má zrovna auto v servisu,“ řekl jsem. „Takže jí její spolubydlící Snezia Jonesová půjčila pro dnešek svoje. A Snezia, která se živí jako striptérka nebo něco podobného, chodí s Harrym Flowersem. Jestli je tedy chození to správné slovo.“

Dlouze na mě hleděla. „S tím Harrym Flowersem?“ zeptala se.

„A podle všeho je to vážné,“ odpověděl jsem. „Má Harryho Flowerse jako pozadí na telefonu.“

Whitestoneová za skly brýlí vykulila oči. „Tak doufejme, že Harryho manželka nezjistí, jak vážné to mezi nimi je.“

„Kdo by mohl Flowerse nenávidět?“ zeptal jsem se.

„To bude hodně dlouhý seznam jmen, který se píše už spoustu let,“ odpověděla Whitestoneová.

Nasál jsem ten sladký hampsteadský vzduch.

A znovu jsem ucítil vodku a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem to celé pochopil špatně. To moje šéfová si ve všední den dopřála drink.

Na ceduli u vjezdu rezidenční čtvrti Eden Hill Park stálo Venčení psů zakázáno, ale já zpoza stromů slyšel štěkot psů, psů z našeho kynologického útvaru. Pohybovali se po pozemcích zahalených neporušenou tmou a hledali tělo.

„Chápeš, co se tady stalo, že ano?“ řekla Whitestoneová.

Přikývl jsem.

„Někdo unesl tu nesprávnou dívku,“ odpověděl jsem.

Místopis:

– uzavřená rezidenční čtvrť Eden Hill Park – čtvrť, kde bydlela unesená Jessica Lyleová; místo je fiktivní, ale měla by se nacházet někde uprostřed Hampsteadu – hlavní postava přijede po Finchley Road a u kostela (v kroužku) zatočí na Frognal Lane; uzavřená čtvrť se má nacházet na jedné z vedlejších ulic

https://www.google.com/maps/place/Frognal+Ln,+London,+UK/

Auto-moto recyklace – skládka a šrotovna aut Harryho Flowerse se nejspíše nacházela někde ve žlutě označené oblasti; v současnosti už tento prostor prochází značnou proměnou, téměř veškerý volný prostor a rozsáhlá místa, kde mohly být skládky, sběrné dvory, autobazary atd. developeři zastavují novými projekty, jak obytnými, tak prodejními prostory

https://www.google.com/maps/place/Kings+Cross,+London,+UK/

– Muzeum zločinu Metropolitní policie aka Černé muzeum – Nový Scotland Yard, Londýn

https://www.google.com/maps/place/New+Scotland+Yard,+Westminster,+London+SW1A+2JL,+UK/

– policejní centrála ve West Endu –SavilleRow, Londýn

https://www.google.com/maps/place/West+End+Central+Police+Station/

– Charterhouse Street – ulice na Smithfield Market, kde Max Wolfe s dcerou a psem bydlí, konkrétní adresa bude podle všech popisků někde v těsném okolí restaurace Smiths of Smithfield

https://www.google.com/maps/place/Charterhouse+St,+London,+UK/

– Smiths of Smithfield – oblíbená kavárna/restaurace, kam Max s dcerou Scout často chodí

https://www.google.com/maps/place/Smiths+of+Smithfield/

– hřbitov Highgate – místo, kde byla pohřbená nesprávná oběť, v knize Na porážku se tam pokusili Maxe Wolfa pohřbít zaživa

https://www.google.com/maps/place/Highgate+Cemetery/

– The Hill and Pergola – Max Wolfe pronásledoval podezřelé od fiktivního bytu v Eden Hill Parku až k Pergole, kde ho nakonec zneškodnili a unikli

https://www.google.com/maps/place/The+Hill+Garden+and+Pergola/

ANOTACE:

Mysleli si, že unášejí milenku jednoho z nejmocnějších londýnských gangsterů. Jenže unesli špatnou ženu. A tím se dostali do křížku se špatným detektivem. Pátrání po pohřešované ženě detektiva Maxe Wolfa zavede z legendárního Černého muzea v Novém Scotland Yardu do pozlátkem se třpytících sídel profesionálních zločinců, laciných striptýzových klubů, do tajných doupat sexuálních neřestí – až k nepopsatelně temným hříchům spáchaným před celými desítkami let. Wolfe se ocitá ve světě rodinných tajemství, sexuální žárlivosti a touhy po pomstě, který se ale možná stane i jeho hrobem…
Nakladatel: MOBA

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA