Svérázná Josefína Divíšková, hlavní hrdinka humorných detektivek Marie Rejfové, se vrací již pošesté. Po úspěšných knihách Kdo jinému jámu kopá, Komu straší ve věži, Kdo maže, ten jede, Kočka myši nenechá a Když se vosy vyrojí vychází novinka Jako veš v kožichu.
Josefína se ovšem bude muset vypořádat s ještě dalším, mnohem větším nebezpečím, než je chladnokrevný vrah v kulisách divadla. Za komisařem Tvrdíkem totiž dorazí neoblomná teta Václava, která odmítá připustit skutečnost, že by se její oblíbený synovec měl stýkat s přelétavou umělkyní z nějakého bohem zapomenutého maloměsta…
Přečtěte si ukázku z knihy Jako veš v kožichu.
„Vy se celá klepete, panímámo,“ pronesl zvučným hlasem vousatý muž v kožichu a s korunou na holé hlavě.
„Ale!“ Kyprá venkovanka praštila o zem proutěným košíkem a kývla dvojitou bradou k jesličkám. „Čert mohl tušit, že se ta její těžká hodinka tak protáhne! Hospodu mám plnou lidí.“
„Nerouhej se, smrtelnice!“ protančil kolem nich anděl v bílých šatech, skrz které prosvítala podprsenka. Vše se dělo za dramatické klavírní improvizace. Zvuky se linuly z nástroje umístěného vpravo pod jevištěm.
Marie jeho slova podtrhla hlasitým úpěním. Vedle ní klečel Josef a s výrazem mě se to vlastně ani tak netýká hypnotizoval anděla.
„Už?“ ožil Melichar.
„Ne,“ zkazila mu radost Marie.
„Hvězdo betlémská,“ sepjal ruce k vyřezávané kometě na špičce jesliček. Hudba se změnila v řetězec tklivých tónů.
„Nebojej se, velkomožnej pane Melichare,“ drkla do něj loktem hospodská. „Já rodila celej den. Ale pěkně v teple, a ne v takový morně nekřesťanský.“
Anděl kolem nich udělal další smyčku. „Říkáš si o hněv našeho Pána!“ Štíhlé ruce v sněhobílých saténových rukavičkách vystřelily k pomyslným nebesům.
Naříkavé zvuky vystřídalo podroušené staccato.
Anděl vrhl výhrůžný pohled ke klavíru a urovnal si levé křídlo, jež se mu svezlo po předloktí.
Vousatý muž s korunou si sedl na polystyrenovou imitaci pařezu na pravé straně jeviště. Stál vedle dřevěné kulisy, na níž byl namalovaný černoch ve fialovém hávu a zeleném turbanu. Kus pláště nebyl dokončený, podobně jako střevíc selky, která v extatickém vytržení klečela vedle něj. Dojem zimní krajiny dotvářel sníh a noční obloha s bledým měsícem. Nejvyšší část obrazu se ztrácela ve tmě jednoduchého provaziště. Z boku stálo dvoumetrové lešení ověšené hadry, pod ním trůnily plechovky špinavé od barev, kýbl s namočenými štětci a Josefína. Sledovala zčásti hru a zčásti starého klavíristu, který dokázal podat podivuhodně disharmonický výkon i s roztomilou opičkou.
„Ty to vidíš, Baltazare,“ povzdechl si Melichar dvojrozměrnému kolegovi. „Meškáme tu už celý Boží den a celou Boží noc s dary pro nového Mesiáše, kajeme se, dumáme, modlíme se, a – nic.“
„Kde máte třetího?“ přitočila se k němu hospodská.
„Kdo ví, kde zas šaškuje,“ rozmáchl se Melichar, přičemž se mu podařilo praštit do kulisy.
Josefína zvedla oči ke karabinám, jimiž byla dřevěná deska připevněná k lanu nataženému ve skoro čtyřmetrové výšce nad hledištěm.
„Klid, děvenko,“ houkl od klavíru starý muž, a zatímco jeho levice vykouzlila děsivý akord, pravice setřela kapičku u červeného nosu. „Drží to fest.“
„Vy jste rozený optimista, pane Jiřičko,“ usmála se na něj, ale myslela si své. Sál v Prubířské ulici, kde právě probíhala zkouška amatérského souboru Kolík, měl dávno odslouženo. K jeho chátrání přispěl nový kulturní dům, kvůli kterému se na starý „pionýrák“ pomalu zapomínalo. Jedinou devizou byla poloha prvorepublikové budovy nedaleko náměstí a byt, který zabíral celé její patro. Nehledě na půdní prostory, kde by se dalo sušit prádlo snad pro polovinu Brodu.
„Anděli!“ zvedl se Josef z kolenou. „Tak kdy?!“
Anděl pohodil zlatými kudrnami. „Buď trpělivý, člověče! Nečekáš na vlak, ale na příchod našeho Spasitele!“
Chvíli to vypadalo, že Josef pleskne anděla po zadku.
Marie na to zareagovala další sérií kontrakcí.
Melichar ožil. Vpochodoval do jesliček. „Šmarjápano, už?“
„Ne!“ vyštěkla dotázaná.
„Tak co?“ připojila se k němu hospodská.
Melichar vytlačil zvědavou venkovanku dřív, než Marie stihla říct to nepatřičné slovo.
Zaznělo několik stejně nepatřičně nesourodých tónů a anděl v ladné otočce zakoulel pomněnkovýma očima.
„Přituhuje,“ zachumlal se Melichar do kožichu, přestože se mu na holé hlavě zrcadlil pot. „Ale to nevadí, na poušti je v noci ještě větší sibérie – nekřesťanská.“ Mrkl na anděla.
Boží posel reagoval výstavním skokem na druhou stranu jeviště, špičky napjaté až běda, prstíky v bílém saténu zapíchnuté do nebe.
„No jo,“ přikývla hospodská. Sedla si na pařez a přitáhla si košík blíž k sobě. „Pojďte, mám tu něco na chuť.“
„A není to pro…,“ ohlédl se k jesličkám. „Rodičce… do kouta, jak se říká…“
Přikývla a podala mu jitrnici s kusem chleba. „V sobotu jsme zabíjeli, koštněte, velkomožnej pane.“
Přičichl. „Voní…“ Čichl si znova. „Voní… jako myrha, co jsme tady s Baltazarem přivezli.“ Natáhl ruku s jitrnicí k černochovi na kulise, ale jelikož se nedočkal odezvy, pokrčil rameny a do té dobroty se zakousl.
„Bať,“ usmála se pyšně. „Vepř to byl výstavní.“
Mocně přežvykoval. „Víte, panímámo,“ polkl, „u nás v Persii tohle nemáme. A to mi přijde jako chyba. Uvidím, co na to Kašpar, až dorazí, ale mohlo by se to docela ujmout.“
„Jezte, jezte,“ zahlaholila s pohledem upřeným do zákulisí. „Blíží se honorace. Ať vidí, měšťka, jak se máme dobře!“
Okamžik se nic nedělo.
„Ať vidí, měšťka, jak se máme na vsi dobře!“
Nic.
Melichar vstal a obrátil se k ostatním na jevišti: „Kde je, herdek filek, Zlata?!“
„Nejspíš se někde zapomněla,“ protáhl Josef se šibalským výrazem. „Má toho hodně, ta naše Zlatuška.“
Marie se ztěžka posadila a natáhla k němu ruce, aby jí pomohl vstát. „Prosím tě, Lubo.“
Chytil ji za zápěstí a zapřel se patami o podlahu. „Vážíš snad tunu, ženo moje, Boženo.“
Zatvářila se ublíženě.
„To je potřetí, co přišla pozdě na zkoušku.“ Hospodská urvala zbytek jitrnice Melicharovi od úst.
„Co děláš?!“ ohradil se.
„Ohřeju ti ji doma k večeři,“ řekla. „A na příště sežeň atrapu. Kdo to má pořád kupovat.“
„Tak snad jsme při penězích, tatíčku, mamičko,“ objal je zezadu Josef.
„To víš, že jo, zeťáčku náš,“ řekl kysele František Štětináč a svlékl si Melicharův kožich, čímž současně unikl z Lubova sevření.
Jenže cestu mu zatarasil anděl. „Měl bys Zlatě domluvit, Štětináči,“ dal si ruce v bok. „Morálce souboru to neposlouží.“
„Sprav si perutě,“ houkl Štětináč.
Luba se zaculil. „Nerozčiluj se, Irenko,“ zatahal anděla za polámané křídlo. „Morálka je to poslední, co tu panuje.“
„Možná tak v tvém případě,“ sundala si paruku. Skutečné vlasy měla skoro stejně blond, tudíž Josefína nechápala, proč tu hučku na představení vůbec nosí. Ale asi to patřilo k jejímu divadelnímu nadšení. A nadšená šestatřicetiletá Irenka Kociánová, učitelka tance na základní umělecké škole, rozhodně byla. Zvlášť v loňském roce, kdy nepokrytě nadbíhala komisaři Tvrdíkovi. Ale to už jí Josefína odpustila. Dokonce i její bezvadnou drobnou figuru, hezkou tvář a jemné způsoby.
Stejně zapálený pro divadlo byl vedoucí souboru, autor, herec, režisér a majitel truhlářství František Štětináč. S manželkou Zdenou a dcerou Boženou založili Kolík. Počet členů souboru se neustále měnil, podle toho, jaká byla ve městě společenská poptávka po kultuře. Bohužel od loňského roku nikdo po prknech, na kterých se dá velice snadno ztrapnit, neprahl, a tak se ansámbl smrskl na rodinu Štětináčovu, jejich zetě Lubu Hovorku, éterickou Irenku Kociánovou, excentrickou Zlatu Zichovou a klavírního vysloužilce a příležitostného opilce v důchodu Oskara Jiřičku. Nenarozené dítě Boženky Štětináčové – Hovorkové a Josefínu v to nepočítaje. Ti se k chystané vánoční taškařici Čekání na Ježíška přichomýtli na základě konání druhých. V Josefínině případě šlo o složitě propracovaný nátlak Zdeny Štětináčové, v případě mrňouse Hovorky o splynutí pohlavních buněk. A jak šel čas, Josefína postupně došla k závěru, že by se raději cákala v plodové vodě než v terpentýnu.
„Moc se omlouvám!“
Zvedla zrak ke vchodu.
Uličkou mezi prázdnými židlemi kráčela Zlata Zichová. Rozzářená, zabalená v kožíšku, s elegantní kožešinovou čepicí a rukávníkem zavěšeným na krku.
Oskar Jiřička zaostřil zakalený zrak. „Kočka.“
„Ale jděte,“ zapýřila se příchozí a shodila kožešinovou garderobu na klavír. Na konečcích chlupů roztálo pár posledních sněhových vloček.
„Tak králík,“ tipl si.
„Stříbrná liška,“ neztratila glanc. „Začneme?“ vystoupala po schůdcích a zavlnila boky na jevišti.
„Nemáš kostým,“ poznamenal Štětináč.
„Musím?“ urovnala si lem upnutého roláku a prohrábla husté, mahagonově nabarvené vlasy s jedním rudým pruhem v ofině.
„Zase další zdržování,“ řekla Zdena Štětináčová. „Hraj takhle. Jestli se nepřerazíš v těch štanglích…,“ kývla na její podpatky.
„Nevydržela bych v nich ani minutu,“ přidala se k matce Boženka. Rukama si podpírala kříž a z jejího ztrápeného výrazu bylo Josefíně jasné, že ji osmiměsíční náklad štěstí pořádně zmáhá.
Zlata se zatočila kolem své osy. „Bez obav.“
„Ještě holubičku,“ sepjal ruce v prosebném gestu Luba.
„Klíďo píďo,“ zachichotala se Zlata a šla do hlubokého předklonu. Zvednutá noha ukázala, co bylo pod sukní.
„Jakápak liška,“ zašeptal Jiřička Josefíně. „Bobr to je.“
Vyprskla smíchy.
„Tak abychom pokračovali,“ odvrátil se v rozpacích Štětináč. Musel vidět výsledek Zlatiny ekvilibristiky z toho nejlepšího úhlu.
Štětináčová Zlatu pleskla přes lýtko. „Blíží se honorace! Ať vidí, měšťka, jak se máme dobře!“
* * *
„Dobrý den.“
„Co zas!“ zařval Štětináč.
Bojovný výraz Zdeny Štětináčové se ve zlomku okamžiku změnil. „Paní starostko!“ rozzářila se a přidusala ke schůdkům přistaveným k jevišti. „To je mi ale návštěva!“
Dáma v hnědém kabátu kývla k Josefíně. „Nerada ruším, ale přišla jsem za sestrou.“
Josefína si povzdechla. Miroslavina přítomnost nevěstila nic dobrého. Jako u jezdců z Apokalypsy si mohla vybrat Mor, Hladomor, Válku nebo Smrt. Možná hladomor, alespoň by krapítek zhubla, napadlo ji. Protáhla se pod lešením a seskočila do hlediště. Ze sestřiny kamenné tváře se nedalo nic vyčíst. Mohlo jít o cokoliv. Od nezamčené branky u vily po výbuch plynu.
Štětináč popuzeně vytáhl hodinky z pláště. „No to je paráda.“
„Ale Štětináči,“ vrhla přes rameno káravý pohled Štětináčová a popadla ruku Miroslavy Dostálové. „Musíte manžela omluvit. On je František vždycky před premiérou nervózní. To je krása, že jste se na nás zašla podívat.“
„Přišla jsem za sestrou,“ zopakovala jí Miroslava.
„Pořídili jsme nové kostýmy,“ táhla svou oběť k manželovi Štětináčová. „A rekvizity. Viď, Františku? Chceme vám poděkovat.“
„V šatně kape kohoutek,“ zavrčel Štětináč. „Půjdu to zkontrolovat.“ Zamířil do zákulisí.
„Tak to se stihnu převléct,“ pokrčila rameny Zlata a vydala se za ním.
„Odskočím si,“ svěsila křídla Irenka. „Takhle se umění dělat nedá.“
„E…,“ otevřela pusu Štětináčová.
Josefína zahlédla všechny její současné i potenciální plomby. „Ahoj,“ pozdravila sestru. „Děje se něco?“
„Dovolíte?“ vysmekla se Štětináčové Miroslava. „Bude to chvilička.“
Josefíně zatrnulo. Tyhle chviličky znala. Většinou po nich otvírala rulandské šedé. Ukázala na opuštěný bar u zdi pár metrů od piana. Za ním pokračovala chodba, kde se nacházela toaleta a kde ústilo schodiště do patra a další úzké do sklepa. Vysoukaly se na stoličky na jeho konci, zády k chodbě a k panu Jiřičkovi, který vrhal posmutnělé pohledy na vyklizené police a opuštěné sklenky. Přes pípu byla přehozená utěrka a jen několik prázdných lahví alkoholu svědčilo o lepších časech tohoto místa.
„Sníh pohrabu, až přijdu,“ zkusila štěstí Josefína. „Nebo ať máknou kluci.“ Nebylo od věci občas poukázat na adolescentní synovce, jejichž hlavním cílem bylo nacházet se doma co nejméně.
Miroslava zvedla obočí. „Jde o něco jiného.“
„Aha.“
„Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nemohla víc přispívat na domácnost.“
Josefína překvapeně zamrkala. Co se před čtyřmi lety přestěhovala k sestře do Brodu, dávala jí částku, která příliš nezkrátila Josefínin učitelský plat. Zvykla si na to, proto ji Miroslavina žádost vyvedla z konceptu.
„Ceny energií rostou,“ řekla Miroslava. „A kluci půjdou za dva roky na vysokou školu. Samozřejmě že máme něco našetřeno, ale říkali jsme si s Karlem, že bys mohla přispívat víc.“
„S Karlem. Jasně.“ Josefíně bylo naprosto jasné, z čí iniciativy tahle novinka přišla. Co se týkalo záležitostí rodiny Dostálových, držel se její švagr v závěsu své ženy. „Kolik?“
Miroslava vytáhla z kabelky kalkulačku. „Vyjdu-li z ceny bytu, kterou by měl dnes na trhu v téhle lokalitě, procento k výpočtu –“
„Prosím tě, Mirko, kolik?“
„Osm tisíc by bylo optimálních,“ řekla.
Josefína na ni zůstala hledět s otevřenou pusou.
„Vila potřebuje novou omítku a budou se dělat odpady,“ pravila Miroslava věcně. „Karlovi se v práci nedaří jako dřív a já to sama neutáhnu.“
„Jsi starostka,“ probrala se Josefína.
„Ale ne Rothschild.“
„Moc mi toho nezbude.“
„Můžeš prodat nějaké obrazy,“ opáčila Miroslava.
„Nemám na malování čas,“ odvětila Josefína dotčeně. Nebyla to tak úplně pravda, ale copak může za to, že ji od loňského léta nic kloudného nenapadlo?
Anotace:
Co může být krásnějšího než Vánoce na malém městě? Brod se choulí pod sněhovou nadílkou a místní ochotnický spolek chystá novou divadelní hru. Hanlivý nápis na zdi radnice a nehoda na jevišti však spustí sled událostí, které vyústí ve smrt dvou herců.
Kdo nenávidí starostku Miroslavu Dostálovou? Kdo sabotuje divadelní zkoušky? Kdo a proč se rozhodl zavraždit dva členy místního souboru? A jak se vším souvisí zchátralý dům v Prubířské ulici?
Tyto otázky nedají spát učitelce Josefíně Divíškové, která se rozhodne přijít celé věci na kloub. K nevelké radosti komisaře Tvrdíka a celého policejního sboru. A když se do celé záležitosti navíc připlete Tvrdíkova nesnesitelná teta, jíž je Josefína pověstným trnem v oku, musí se svérázná učitelka se vším vypořádat. A jak jinak než s důvtipem, šarmem a humorem jí vlastním.
Nakladatel: Mystery Press
