Tak jsem si řekla, že zkusím tu Millarovou, jen tak ze zvědavosti. Sedla jsem si k ní a najednou uběhly tři hodiny, kniha leží zaklapnutá a přečtená na stole a já jen zírám a snažím se zhluboka dýchat. Fíha! Vážně jsem nečekala, že mě to tak chytne. Napadá mě přirovnání k Čtyřem synům Aubertové, ne kvůli stylu ani obsahu, ale pro tu atmosféru deprese a beznaděje… Lucille totiž žije v rodině, kde má na své straně jen svého manžela, protože jeho děti z prvního manželství ji nesnáší a jeho sestra je nervní hysterka. Lucilliny nervy taky pracují jak na drátkách, musí se snažit, aby se chovala patřičně a nikoho z rodiny si proti sobě nepopudila. Působí tím tedy na okolí vyrovnaně a rozumně. Jednoho dne jí ale přijde malý balíček, a Lucille náhle a nevysvětlitelně zmizí. Sice ji policie brzy najde, ale je hysterická, v šoku, má hrozný strach a postupně se její psychický stav ještě zhoršuje. Co se mohlo stát? Jak se mohla tak změnit? Proč?
Autorka si libuje v sondách do lidských myslí, a obzvlášť ta Lucillina nechává nahlédnout velmi realisticky za brány horečnatého šílenství… Pro inspektora Sandse tenhle případ znamená také znovuotevření šestnáct let staré nevyřešené vraždy první manželky, protože by spolu mohly souviset…
Když si uvědomím, že tahle kniha byla napsána v roce 1945, napadá mě, jestli ji nakonec ta Aubertová přeci jenom nečetla…
Vyšehrad, 2004
Překlad: Alžběta Hesounová
212 str.
