Může se každý dopustit vraždy? Možná k tomu stačí jen vhodná pohnutka. Druhý díl poutavého vyprávění pražského kriminalisty.
Asi není žádnou novinkou – a v recenzích a reportážích na tomto webu to bylo již několikrát zmíněno – že se v současné době těší čtenářské oblibě biografické knihy vyšetřovatelů. A to především těch, kteří vyšetřovali ty nejzávažnější zločiny. V poslední době k nim přibyl také ženský element (Ženy zločinu, Myšlenky zločince v české kotlině) a ke slovu se dostaly i další kriminalistické profese (Vyjednavač). Jedním z těch, jež se uvolili podělit se o své případy, je Jan Štoček, bývalý kriminalista, který na oddělení vražd působil od začátku osmdesátých let minulého století. Podílel se na vyšetřování takzvaných orlických vražd nebo sériového vraha Ivana Roubala.
V listopadu 2022 vydal společně s Lucií Bechynkovou knihu Vrah je v každém z nás. Kniha zaznamenala čtenářský úspěch. Jen na Databázi knih dosáhla v době psaní této recenze od 72 čtenářů skvělého hodnocení 91 %. S největší pravděpodobností tento úspěch a také fakt, že má Jan Štoček v zásobě více zajímavých případů, podnítil autory k napsání pokračování, které vyšlo v loňském roce. Sama Lucie Bechynková se o skutečný zločin intenzivně zajímá – je spoluzakladatelkou podcastu Opravdové zločiny, na jehož základu vznikly dvě stejnojmenné knihy, a kromě toho nedávno vydala svůj první beletristický počin, detektivku Neodpovídej…
Kniha přináší sedm dalších případů vyprávěných opět z pohledu Jana Štočka (v první osobě). Po nich následuje krátký rozhovor s Lucií Bechynkovou, ale de facto jde jen o vylíčení dalšího případu, jenž mohl být klidně zpracován stejnou formou, jako těch sedm předcházejících. Za rozhovorem najdete skromnou fotografickou přílohu, v drtivé většině se týká případu Orlická bedna (viz níže).
Kdybych měl vyzdvihnout dvě hlavní přednosti této knihy, tak bych vypíchnul styl vyprávění a volbu případů. Co se týče první přednosti, jde o spoluautorství, takže nelze s určitostí říci, jestli na příjemně čtivém a poutavém stylu vyprávění má zásluhu vrozený dar Jana Štočka, autorské kočírování Lucie Bechynkové nebo dobře odvedená redakční práce. Nicméně důležité je, že se to čte opravdu dobře. Sice je občas v některé větě jiný slovosled, než bych čekal, ale to je detail. Vyprávění knižním stylem přináší velmi lidský a empatický pohled na jednotlivé případy. Jan Štoček neváhá přiznat občasné zakolísání (zaváhání či nepříliš šťastné chvilky), ale neztrácí nadhled i osobitý humor. Jeho pohled je zproštěn suchopárného výčtu faktů, sáhodlouhých psychologických analýz a do detailů jdoucích odborných pasáží. Zároveň je ale pořád důkazem detektivovy profesionality. Vyprávění je ještě lidštější v tom, že v několika případech bohužel nebylo spravedlnosti učiněno za dost, nicméně zákon dosáhl alespoň částečného vítězství.
Co se týče té druhé přednosti, chválím výběr případů, každý je něčím zajímavý. Samozřejmě i druhý díl knihy rozvíjí otázku, kterou dostává nejeden kriminalista či psycholog – zdali je opravdu každý schopen (v jistých situacích, samozřejmě) vraždy. Na tuto otázku obvykle následuje kladná odpověď, a i tato kniha ji víceméně potvrzuje. Kromě toho ale ukazuje, že hrdelní zločin může mít nečekané pohnutky, většině z nás nepochopitelné. To se týká zejména případu Vše pro lásku, o tom, co zmůže pochybná láska a zdali stojí za zmařené životy většiny zúčastněných. Někdy je vražda aktem zkratu a pachatele samotného je člověku až líto, což může celkem dobře dokumentovat Případ dominantní Kláry. Ve Vraždě bohatého homosexuála se projeví stinné (a občas i dosti nechutné) stránky kriminalistické profese. Teď nemám na mysli nějaké předsudky, ale takové ohledání „pěkně uleželé“ mrtvoly. Některé pasáže dokonce připomínají díla některých autorů neberoucích si ohledně morbidních detailů servítky.
Samostatnou kapitolou je případ Vinohradský hrobník. Je na lehce hororové téma a asi by ho neměli číst ti, kteří pochovali někoho blízkého kolem roku 1993. Některé scény podobné těm v tomto případu se už kdysi objevily v jedné české hororové povídce (na její jméno si už bohužel nepamatuji). Tehdy jsem si myslel, že je trochu přehnaná a napsaná spíše na efekt, ale teď vidím, že tak nadsazená zase nebyla… Myslím, že Vinohradský hrobník by vystačil i na samostatný román nebo alespoň delší povídku.
Za zmínku určitě stojí případ Orlická bedna, tedy případ táborského lékaře Vladimíra Mikuše, který svou bývalou milenku svázal a zaživa potopil v plastové bedně do orlické přehrady. Doličná bedna se dostala až do policejního muzea a celá kauza se stala námětem pátého dílu seriálu Případy 1. oddělení (Mikuše si zahrál Roman Luknár). A ještě bych zmínil případ Roznašeč HIV, což je takový „retro případ“, v němž se vracíme do dob komunismu a který je – podobně jako Vražda bohatého homosexuála – lehce pikantní, tady navíc s jistou dávkou černého humoru.
Pokud rádi čtete o skutečných kriminálních případech, neměla by vám tato kniha ujít. Podobných je sice na trhu už celkem dost, ale tahle se přeci jen vymyká nevtíravým přístupem ke čtenáři, lidským nadhledem, vypravěčským talentem a případy, které nejsou tak mediálně přetřásané jako třeba tzv. orlické vraždy, případ Ivana Jonáka apod. Osobně bych přivítal i třetí díl, bude-li zachován styl vyprávění a budou-li mít oba autoři opět šťastnou ruku při výběru zajímavých případů.
Text: Jan Štoček, Lucie Bechynková (2023)
Vydáno: Cpress (2023)
200 stran
