Pohraniční pitaval (Emil Hruška)

Zimní nehostinné počasí je stvořené k četbě ponurých příběhů. Vydejte se s námi do nehostinného pohraničí a seznamte se s deseti skutečnými kriminálními případy, které se zde staly v rozmezí více jak čtyř desítek let.

Pitaval je sbírka kriminálních příběhů. Termín vznikl podle francouzského právníka a spisovatele Francoise de Pitavala, který vydal známou sbírku zajímavých kriminálních příběhů. Od té doby se termín pitaval (s malým „p“) používá hojně právě v souvislosti s detektivním žánrem a mimo jiné se dostal i do názvu staršího československého televizního seriálu Malý pitaval z velkého města (1982). Takže podle výše uvedených vět, citovaných z Wikipedie, a názvu recenzované knihy je jasné, že nás čeká sbírka kriminálních příběhů a tentokrát budou rozhodně i zajímavé.

Pohraničí bylo vždycky drsné, a to nejen klimatem, ale především lidmi, kteří zde museli nebo chtěli žít. Už po první světové válce to tu nebylo lehké. Pracovních příležitostí bylo jako šafránu, a lidí, kterým se nechtělo dělat, bylo dost. Ve třicátých letech přišla hospodářská krize a po druhé světové válce a odsunu Němců to tu bylo osídlováno kde kým. A pořád tu byli lidé, kteří dělat nechtěli a hodlali si peníze na obživu opatřit za každou cenu. Nebo se chtěli vyhnout systému, také za každou cenu, i lidského života. Který pro ně měl pramalou cenu.

Spisovatel Emil Hruška se už od roku 1999 věnuje literatuře faktu. Jeho zájem se soustředí mimo jiné na události v Sudetech a v těsné blízkosti státních hranic. Ve svých knihách se zaměřuje na období mezi oběma světovými válkami, německou okupaci za druhé světové války, a na zhruba dvě dekády, které po ní válce následovaly. Vydal přes dvě desítky knih, ve kterých mimo jiné seznamuje čtenáře se známými i méně známými kriminálními případy v časovém rozpětí dvacátých až šedesátých let minulého století. Nedávno jsme na našich stránkách uveřejnili recenzi jeho letos vydané knihy Souřadnice smrti, která se zabývá případy z let 1928-1935. K tomu jsme přidali recenzi tři roky starého titulu Vraždy v pohraničí, který mapuje kauzy z let 1927-1956. Nyní vám pro úplnost přinášíme recenzi obdobně laděné knihy, která se zabývá případy z let 1920-1963 (vyšla v loňském roce).

Oproti nedávno recenzovanému titulu je zde případů méně a nejsou tak ponuré a krvavé. Spíše jako by se chtěl autor zaměřit na ty kurióznější příběhy. Začíná tak přepadením poštovního vozu jak vystřiženého z Divokého západu, které ovšem s romantikou westernových rodokapsů nemá nic společného, neboť při něm došlo ke zbytečné vraždě poštovního zaměstnance. Mezi další zajímavé případy patří lynč v roce 1941 a poválečném dopadení a odsouzení jeho aktérů. Ve druhé polovině najdeme několik příběhů, které mají společného jmenovatele – osoby, které se z různých důvodů několik let schovávaly ve vlastním domě nebo u příbuzných, aby se nakonec zatčení stalo pro ně a jejich okolí vlastně vysvobozením. Nejzajímavější je asi příběh dvou bratrů Kazarových, kteří v roce 1954 postupně dezertovali z povinné vojenské služby a poté se osm let skrývali ve vlastním domě. Vojnu už by měli mezitím několikrát za sebou, ale o to ani tak nejde. Spíše jde o vystižení psychického vypětí členů jejich rodiny, kteří bratry nejen schovávali, ale také živili a museli přitom žít v neustálém strachu z prozrazení a zatčení. I když celý případ skončil dvojnásobným pokusem o vraždu bezbranných lesních dělníků, je tahle kauza natolik zajímavá, až bizarní, že by si zasloužila zpracování v podobě televizní mini série nebo alespoň inscenace. Nicméně stala se alespoň známou díky řadě článků a také investigativnímu reportérovi Josefu Klímovi a jeho pořadu Zpovědi. Dočkala se i rozhlasové dramatizace v cyklu ČRo2 Historie českého zločinu.

Poslední kapitola se týká důležitosti ohledání místa činu. Pokud se neprovede správně, může dojít i k tomu, že pachatelé zůstanou v podstatě nepotrestáni, jak to dokládá první část kapitoly (Případ první: střelba u Kvildy), případně nebude nikdy zcela objasněn motiv činu (Případ druhý: proč Klika útočil?).

Co se týče samotného zpracování textů, autor tentokrát nevypráví tak žoviálním stylem jako ve Vraždách v pohraničí. Svůj názor ventiluje jen zřídka, takže se mu většinou daří udržet si od příběhů odstup a zachovat spíše dokumentární styl. Obdobně jako u „Vražd“ i tady můžete čekat detailní údaje o čase, kdy se daná událost stala, včetně jmen a případně hodností hlavních aktérů. Opět nechybí fotografie jak dobové, tak současné podoby inkriminovaných lokalit. Pro ty, co se zajímají o staré kriminální případy, navíc z části naší země, která vždy v sobě skrývala určitou ponurost a tajemství, bude tenhle titul jistě dalším přírůstkem do sbírky.

Text: Emil Hruška (2020)
Vydáno: Nakladatelství Epocha (2020)
144 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA