Kardiolog Josef Veselka: V beletrii jsem pořád na tenkém ledě a cítím se jako amatér
Thrillerů z lékařského prostředí není mnoho, ani v cizojazyčné literatuře. Patrně nejznámějším představitelem tohoto subžánru je americký autor Robin Cook, jenž v hojném počtu vychází i u nás. Čtenářům, kteří by přesto v tomto směru uvítali více autorů, možná udělá radost nový, navíc český autor.
Dne 27. května se v pražské Knihovně ČaS (nacházející se ve stále populárnější Marině Holešovice) uskutečnila beseda s prof. MUDr. Josefem Veselkou, CSc. (narozen 1965), který na ní představil svůj první thriller nazvaný Prezidentské konzilium. Profesor Veselka je kardiolog, ale také vědec, spisovatel a publicista. Založil a přes dvacet let vedl kardiocentrum ve Fakultní nemocnici Motol. Publikoval více než dvě stovky odborných článků (i v zahraničí) a je autorem sedmi učebnic. V padesáti letech začal psát povídky a následně vydal román Srdcaři – životní příběh dvou přátel kardiochirurgů. V posledních letech komentuje společenské dění v několika periodikách či zpravodajských webech.
Beseda byla pouze pro pozvané hosty. Mezi ně pochopitelně patřili přátelé, kolegové (současní i bývalí) nebo novináři. Sešlo se celkem velké množství lidí. V knihovně pro ně ale bylo připraveno dostatečné množství židlí, uspořádaných jako hlediště. Každý příchozí dostal skleničku sektu, k dispozici byl i studený bufet a další nápoje.
Celou akci moderoval novinář a spisovatel Miloš Čermák. Kmotry knihy se staly novinářka a moderátorka Barbora Tachecí a redaktorka a autorka podcastů Buchty a Buchty čtou Ivana Veselková (je zároveň neteř Josefa Veselky). Povídání s autorem bylo vedeno v poněkud netradičním, ale příjemném a osvěžujícím duchu. Pana profesora totiž nezpovídal jen moderátor Čermák, ale postupně si ho „vypůjčily“ na rozhovor obě dámy-kmotry. Otázky Barbory Tachecí bylo možná trochu „na tělo“, ale zároveň to bylo vtipné. Navíc tázaný reagoval pohotově, i když spíše sklouzával k vážnějším tématům, ale tazatelka jako zkušená moderátorka dokázala rozhovor udržet v lehčím tónu. Podobně neformální pak byl další rozhovor, jejž s autorem vedla jeho neteř. S nadsázkou přiznala, že některé otázky jí poradila umělá inteligence, jiné už byly tradiční, nicméně nás všechny odpovědi zajímaly, dokonce padlo i pár dotazů z publika.
Téma umělé inteligence (AI) ostatně bylo nakousnuto hned na začátku. Miloš Čermák se s autorem bavil o tom, jak AI dnes může pomoci při psaní článků, s formulacemi apod. Také zmínil, jak se mluví o pronikání AI do medicíny, kde prý už dokáže být mnohem lepší než samotní lékaři. Pan profesor s tím souhlasil a hostům se svěřil, že sám používá ChatGPT, leccos s ním konzultuje a dává mu knihu „přečíst“ jako prvnímu.
Proč někdo, kdo píše odborné články a knihy, začne psát thriller? Autor zprvu žertoval, že mu to poradil právě jeho kamarád Miloš Čermák, a on že prý ho vždy poslechne, jelikož mu nikdy neradil špatně. Reálnější důvod spíše spočívá v tom, že si to chtěl vyzkoušet, viděl to jako výzvu. Zároveň přiznal, že kromě knih Dana Browna žádné thrillery nečte, a tento žánr dokonce považuje za tak trochu pokleslý. Při psaní beletrie mu rozhodně pomohlo předchozí psaní odborných článků, díky čemuž nikdy neztratil kontakt se psaním od doby, kdy s úspěchem sepsal první slohovou práci z češtiny.
Prezidentské konzilium je prvním dílem plánované tetralogie Správci systému. Autor ho začal psát před rokem, napsal ho zhruba tři měsíce a dnes už pracuje dokonce na čtvrtém dílu. V daném žánru se tedy usadil. Sám říká, že pořád cítí, že má v tomto směru co psát, vždy se mu otevře další téma na rozvinutí. Barbora Tachecí se ho ironicky zeptala, kdo mu poradil tak hrozný název série, protože jí připadá nudný a v knihkupectví by po titulu z takové řady nesáhla. Autora název Správci systému napadl až po dopsání první knihy, jelikož se ve druhém a třetím dílu (prý jsou lepší než „Konzilium“) objevují lidé, kteří systém moci udržují. Ale nemáme prý čekat nějaký tajný spolek Iluminátů.
Barbora Tachecí načala další téma vtipnou vsuvkou. Vysvětlila, jak se vlastně na této besedě ocitla. Když se na ni pan profesor obrátil ze žádostí, zdali by se stala jednou z kmoter knihy, zeptala se ho, proč právě ona. On jí na to lakonicky odpověděl: „Protože vás možná nesnáší stejné množství lidí jako mě.“. Motiv nesnášenlivosti mezi lidmi, jenž z knihy prý čiší, se ještě chvíli probíral. Podle Tachecí autor nesnášenlivost popsal tak dobře, že v ní musel žít. Pan profesor to připustil, ale zároveň dodal, že sice chtěl popsat, jak to doopravdy je a vycházet ze světa, jenž dobře zná, ale nechtěl psát dokument. Chtěl se inspirovat tím, co dvacet sedm let prožíval v motolské nemocnici, a vtělit své zkušenosti do spojení reálného světa a fikce.
Přišla otázka moci – jak chutná moc panu profesorovi? Podle dotázaného chutná každému. V lékařském prostředí se mluví o tzv. „doktorské pubertě“. Znamená to, že nejnebezpečnější doktor je ten, co trochu své řemeslo trochu umí (tak tři roky po promoci), ale to „trochu“ není vidět. Nicméně jeho sebevědomí („já mám bílý plášť“) je vysoké (pojednává o tom také Dunningův-Krugerův efekt). Pak sebevědomí klesá, ale stoupá kompetence. Ke konci kariéry doktoři dospějí k tomu, že „to“ nejen umí, ale mají i sebevědomí.
Realisticky popsané scény v knize nabádají k otázce, zdali měl autor pro své postavy nějaké živé předobrazy. Pro prezidenta neměl. Sám byl pouze konziliu (podle něj je to jedna z nejhorších institucí v medicíně) Václava Havla, ale ten inspirací pro jeho knižního prezidenta nebyl. Předobrazem některých v knize vystupujících chirurgů ale byl autorovi kardiochirurg MUDr. Tomáš Honěk, který byl také na besedě přítomen, ale kvůli svému zdravotnímu stavu seděl pouze v hledišti. U nás jako první provedl jednu z nejsložitějších operací (Rossovu operaci), byl také šéf profesora Veselky a jeho velkou inspirací. Společně podnikli několik poučných pracovních pobytů v cizině.
Závěrečný rozhovor vedla s autorem Ivana Veselková. Začala odlehčenější otázkou – pokud by měla kniha soundtrack, co by v něm bylo? Pan profesor má rád Johna Lennona, takže vzhledem k tématu asi něco ostřejšího od něj, například Instant Karma!. Tady je asi namístě doplnit, že existuje i audioknižní zpracování a o interpretaci se postaral herec Vladislav Beneš.
Málokterá beseda se obejde bez otázek typu jaký má autor psací rituál, kdy a kde se mu píše nejlépe, jestli má vždy domyšlený konec knihy atd. Josef Veselka potřebuje mít po dopsání knihy „období odvykací fáze“, kdy si potřebuje dát pauzu, aby se mu do nového příběhu nepletly části toho předchozího. Po tomto období si sedne k počítači a začne psát. Napadne ho nějaká scéna („jdu chodbou v Motole“) a vzápětí mu naskakuje, co by se mohlo dít. A příběh se odvíjí. Často se dostane do „flow“, kdy na knize pracuje třeba čtrnáct dní nepřetržitě, i o sobotách a nedělích. Nejvíce nápadů dostává v pět hodin ráno, tehdy jeho mozek pracuje jinak. V tuhle hodinu si začne promýšlet, o čem bude psát, a po snídani to hned napíše. Podle jeho názoru má v pět ráno člověk jiný druh myšlení, je mnohem kreativnější.
Někteří autoři recenze a komentáře ke svým dílům nečtou. To není případ pana profesora, ten si recenze hledá, dokonce si četl i příspěvky v diskuzi k jeho článkům (i když mu prý Miloš Čermák radil, ať to rozhodně nedělá). Podle autora v tom není egoismus – v psaní se chce zlepšovat. Pokud tedy někdo napíše nějakou konstruktivní kritiku, je to pro něj zpětná vazba, jak to příště napsat lépe. Ve svém oboru se cítí sebejistě, ale v psaní beletrie je dle svých slov pořád na tenkém ledě a cítí se jako amatér.
Beseda byla zakončena po více jak hodině. Většina hostů ale ještě zůstala, buď aby si nechala podepsat knihu, nebo aby si s panem profesorem ještě popovídala. Recenzi knihy vám přineseme co v nejbližší době.
