Velel zásahu proti mafiánům a dostal za to „odměnu“ v podobě smyšleného obvinění a uvěznění. Příběh velitele pověstného zásahu v restauraci U Holubů v roce 1995.
Počátek devadesátých let minulého století byl pro většinu těch dříve narozených především symbolem po dlouhých letech nabyté svobody. Svobody, která znamenala otevření nebývalých možností cestování, možnost konečně po létech legálně shlédnout zahraniční trháky, ať už v kině nebo alespoň na kazetě v lepší než páté kopii. Svoboda znamenala těšení se na české verze západních časopisů, nové televizní kanály a zboží v obchodech, které bylo k dostání dosud pouze v Tuzexu. Nově nabytá svoboda ale také znamenala prudký nárůst zločinnosti, nové zločiny, které jsme dosud znali jen z těch “západních” akčních filmů, ale na které české zákony neměly onen příslovečný metr. A které bohužel ani politici na vyšších místech neuměli nebo nechtěli řešit. A tak zatímco jsme si užívali otevřená vrátka na vysněný západ, přivřenými vrátky na východě se sem vraceli bývalí sovětští okupanti, dnes rádoby vážení podnikatelé, ale ve skutečnosti bohatí zločinci toho nejtěžšího a mnohdy i nejprimitivnějšího kalibru.
Tahle éra je dnes hojně v médiích nazývána jako “divoké devadesátky” a je to stále oblíbená u tvůrců televizních seriálů a filmů či autorů knih. Mimo jiné o tom svědčí nedávno uvedený prequel Případů 1. oddělení, který tvůrci pojmenovali jednoduše Devadesátky. Ruku v ruce s ním přicházejí na trh i autobiografické knihy vyšetřovatelů a policistů, kteří se podíleli na vyšetřování nejznámějších kauz. Už před časem vyšla kniha rozhovorů s kriminalistou Josefem Marešem (Moje případy z 1. oddělení), který se podílel mimo jiné na vyšetřování tzv. Orlických vražd, vedl vyšetřování vraždy manželky Ivana Jonáka nebo vraždy Aničky Janatkové. Nedávno pak přišel na pulty knihkupectví titul Nepohodlný policajt, podle anotace na přebalu knihy skutečný příběh kriminalisty, kterého boj s mafií dostal až do vězení.
Zdeněk Macháček nastoupil k policii krátce po revoluci a později se dostal do protidrogového oddělení. Brzy nato zakládal spolu s dalšími kolegy Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). V květnu roku 1995, v pouhých sedmadvaceti letech, velel razii proti ruské mafii v pražské restauraci U Holubů. Zatímco nově vzniklý útvar se těšil spolupráci s elitními policejními složkami v zahraničí, mimo jiné s FBI nebo izraelskou tajnou službou, kteří práci českých kolegů oceňovali, ve své domovině byl Zdeněk Macháček “oceněn” vykonstruovaným obviněním z vydírání. Skončil kvůli tomu na nějakou dobu ve vazbě. Tehdy mu bylo pořádně horko. Začalo mu totiž být jasné, že šlápl na kuří oko někomu hodně vysoce postavenému, kdo může zatahat za nitky a poslat mladého velitele do chládku na hodně dlouho, nemluvě o životnosti policajta zavřeného mezi kriminálníky, které do vězení sám v řadě případů poslal.
V roce 2000 odešel Zdeněk Macháček od policie a začal pracovat v soukromém sektoru. Třiadvacet let nato a téměř třicet let od pověstného zásahu U Holubů se sešel s českým investigativním novinářem a aktivním odpůrcem komunismu Jaroslavem Spurným, aby vznikl příběh o policistovi, který v devadesátých letech bojoval proti mafiím, které do tehdejšího Československa, ale později i do nově vzniklé České republiky přicházely jednak z postsovětských zemí, ale také z Balkánu nebo Itálie. Původně se počítalo s konceptem rozhovoru novináře s bývalým detektivem, ale nakonec se Spurný rozhodl Macháčka nepřerušovat otázkami a nechat ho vyprávět, jak to tehdy všechno bylo, co tomu předcházelo a co následovalo v pozdějších letech. Jediný rozhovor se nakonec dostal do poslední kapitoly, ve které se oba autoři zamýšlejí nad současnou situací. Co se změnilo a co naopak zůstalo skoro stejné? Kvůli autorizaci ex-policistova vyprávění jsou do knihy vloženy dobové články převážně z časopisu Respekt (Spurný byl spoluzakladatelem tohoto týdeníku), které vyprávění zasazují do dobových souvislostí.
Kniha je rozdělena do devíti různě dlouhých kapitol, obsahujících Macháčkovo vyprávění, na ně navazuje zmíněný rozhovor a slovo závěrem. První kapitola je krátká a uvádí čtenáře do situace v první polovině devadesátých let. V další kapitole nás čeká popis zásahu U Holubů a pozdější zatčení Macháčka a obvinění. Tahle kapitola je asi nejpůsobivější – už jsem to naznačil výše – stačí si představit, co nevinnému policistovi hrozilo a jak mohl dopadnout… Teprve poté poněkud nelogicky následuje kapitola o začátku policejní kariéry. Konkrétně o polistopadovém nástupu k “nové” policii (myšleno v novém, demokratickém státě) a hořké zjištění, že se toho zase tak moc nezměnilo. Osobně ale nechápu, proč tahle kapitola nebyla zařazena hned na začátku knihy.
Od policejních začátků se dostáváme do roku 1991, sledujeme Macháčkův postup, kterak stává se členem protidrogového oddělení. Odtud už je jen krůček k útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Tehdy bylo jasné, že je třeba získané informace třídit, analyzovat a především koordinovat. Z týmu Alfa se Macháček přesouvá do nově vzniklého odboru ÚOOZ, kde má na starosti boj se zahraničními mafiemi.
V knize jsou zmíněny další známé případy a zločinci té doby – mimo jiné kauza lehkých topných olejů, František Mrázek nebo tzv. Berdychův gang. Z knihy jasně zaznívá podcenění nástupu zahraničních mafií, rostoucí nezájem nadřízených o zjištěné skutečnosti, odpor některých politiků kvůli obavě, kolik toho na ně ÚOOZ může vědět. Prorůstání organizovaného zločinu do politiky a také mezi některé tehdejší celebrity bylo čím dál silnější.
Společného dílo Spurného a Macháčka neposkytuje podrobnou analýzu jednotlivých případů. Nenakreslíte si podle něj žádné schéma “kdo s kým pekl”, ani se před Vámi nerozkryjí propletené kauzy. Autoři se snaží o stručný, přitom ale fundovaný, a přesto čtivý popis toho, jak to tehdy chodilo. Co všechno bylo možné, ale také kolik si toho zločinci v mladé demokracii přinesli připraveného už totalitní éry. Nejlépe to vystihuje část předmluvy Jaroslava Spurného – kniha by měla být o tom, že šlo především o hledání, jak s nabytou svobodou naložit a jaké zábrany vytvořit, aby nemohla být zneužívána, aby její přemíra neubližovala společnosti. Tohle krédo se snažil Zdeněk Macháček celou dobu plnit, i když narážel na nepochopení řady kolegů, především těch dříve narozených, kterým pohodlné staré pořádky vyhovovaly. A navíc ještě v tom měli podporu z nejvyšších míst. Je tedy určitě obdivuhodné, co Macháček dokázal už v mladém věku. S odstupem času si jistě uvědomujeme (některé pasáže v knize mi dávají zapravdu), jak je dobře, že takoví lidé existovali. Už jen proto má smysl si knihu přečíst.
Text: Jaroslav Spurný, Zdeněk Macháček (2023)
Vydáno: CPress Brno ve společnosti Albatros Media a.s. (2023)
Edice: Skutečné zločiny
192 stran
