Muž, který si hrál s panenkami (Magnus Jonsson)

Stockholmský inspektor Rickard Stenlander řeší se svým týmem nechutný případ zavražděné ženy, naaranžované jako porcelánová panenka. Protože se nemají od čeho odpíchnout, požádají o pomoc zvenčí – analytičku a expertku na počítače Linn Stahlovou. Což je trošku kontroverzní, protože Linn má minulost v extrémní levici, odseděný trest a zarytou nedůvěru v policejní aparát. Tahle spolupráce bude ještě zajímavá…

Zpočátku román vypadal jako klasická policejní detektivka a srovnání s Larssonem v propagaci jako obvyklý reklamní trik. Dokud autor nezačal s popisem moderního Švédska, multikulturního a otevřeného, ale s číhající nenávistí. Vždyť Rickardův kolega Erik je černoch, patolog je z Bolívie, a je to pro všechny úplně přirozené. Ale ne tak úplně pro všechny… Do příběhu začnou pronikat vlivy extrémní pravice, které posilují právě to probublávání nenávisti vůči menšinám. Což bylo Larssonovo téma ještě jako novináře…

Takže tu máme v podstatě dva případy, vraha panenek a utajené fašisty, a oba propojuje právě postava Linn. Na jednom pomáhá a z druhého k ní natahuje drápy antifašistická minulost. Hlavní postavy by mohly být propracovanější, kdyby jim dal autor víc hloubky. Takhle je zajímavý hlavně Erik, rozený Švéd, co si umanutě hraje na gangsta rappera z L. A. (a u poldů je čistě omylem…). Anarchistka Linn teprve teď dozrává a zjišťuje, že svět nebude lepší (ale pár počítačových triků za hranicí legality přeci nikoho nezabije). V závěrečné třetině ale holka dostane velký prostor, aby se vám zažrala pod kůži a vy byli zvědaví na další díly trilogie. Chytré.

Jonssonovi sice do literárního stylu Milénia trošku zbývá, přesto se mu povedlo ukázat jiný obrázek Švédska, než je jen výstavní a vždy perfektní. Připomíná, že svět není jen černý nebo bílý – že anarchisté se můžou přátelit s poldy, že zarytý fašista může být klidně z Libanonu. A že život může být pěkná fraška. Protože velké finále, ke kterému se vyšetřování sbíhá, je sice brutální a krvavé, ale s odstupem svou absurditou připomíná nějakou parodii nebo němou grotesku…

Originál: Mannen som lekte med dockor, 2016
Překlad: Hana Švolbová
Vydal: Metafora, 2020
397 stran

Share Button

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA