Zvláštní román o smrti a těžkém vyrovnávání se s ní, zvlášť když vám zemře někdo nejbližší…
Robert chodí na střední a jednoho krásného dne mu zavraždí rodiče. Celý svět se mu zhroutil, jistoty vzaly za své. Zhroutil se i on, celé dva měsíce byl na práškách a nevěděl o světě. Teď ale nastal čas čelit realitě, odejít z bezpečí strýcovy pohostinnosti a vrátit se domů – kde se to stalo. Postupně zjišťuje nejen, jako moc mu rodiče chybí a jak na ně byl odkázaný, ale že vlastně neví, co se doopravdy stalo. A začne po tom pátrat na vlastní pěst, naivně, ale odhodlaně…
Celá kniha je psaná z pohledu Roberta, sedmnáctiletého otřeseného kluka, takže tomu odpovídá i slovník. Vlastně je to cíleně román pro mládež od autora, který je v Británii na poli young adult známý už roky. Tady by vám ani nepřišlo, že je kniha z 90. let – protože popisuje hlavně emoce, a ty jsou nadčasové. Ačkoli možná „páskové“ by šli přeložit nějak moderněji, a možná by dnes tyhle emoce seděly na někoho mladšího, přeci jen dnešní děti dospívají dřív.
Robert je po nějakém kolapsu na psychiatrii a píše terapeutický deník, aby mohl své trauma prožít znovu a dostat se z něj. Je zřejmé, že není úplně spolehlivý vypravěč. Všichni na něj berou ohledy a neříkají mu celou pravdu, ale možná ani on neříká celou pravdu svému lékaři. Možná ji jeho podvědomí jen zasunulo někam hodně dospodu – a lékař spolu se čtenářem musí číst mezi řádky…
Útlá novelka je zdánlivě přímočará a pro mládež, ale nabízí překvapivě dobrou psychologickou studii popření a prožívání zármutku. Hodně mě zaujal i ten neobvyklý úhel pohledu – pozůstalí jsou přece v detektivkách obvykle vedlejšími postavami a nikoho moc nezajímají. Tady je naopak zasmušilý detektiv naprosto vedlejší figurou…
Nakonec měla smysl i ta příšerná obálka, i když podle ní by nikdo netipoval, že tohle má být krimi pro mladé – ale v příběhu má ten obraz svůj význam. Jen si holt knihu nekoupí takoví, co si vybírají podle obálek. Jejich škoda.
Originál: The Blood, 1993
Překlad: Zdeněk Beran
Vydal: Levyn, 2021
134 stran
