Temný příběh, důležité téma: Jiří Klečka a policistka otevřeli debatu o násilí na dětech

V pražském Paláci knih Luxor se 20. ledna uskutečnilo setkání nad novou knihou Jiřího Klečky. Román Černý kos otevírá téma únosů a sexuálního násilí na dětech, o němž se mluvilo otevřeně a bez zlehčování. Kromě autora se večera zúčastnila také vrchní komisařka Věra Kirchnerová.

Ostravský rodák Jiří Klečka (narozen 1983) pracuje jako manažer v nadnárodní firmě. Už osm let zároveň vystupuje jako řečník Atmosféry Ostrava, projektu se známými osobnostmi, kde důležitou roli hraje inspirující hudba a motivační slova. V roce 2019 napsal svou první knihu Pět ročních období a k dnešku k ní přidal tři další tituly, včetně Černého kosa. Už jeho debut přijali čtenáři celkem vstřícně a s každou knihou je hodnocení jeho titulů lepší. V době psaní této reportáže dosáhl aktuální román na Databázi knih od více jak 350 čtenářů hodnocení 91 %.

Kapitánka Věra Kirchnerová se věnuje odhalování pachatelů mravnostní kriminality páchané na dětech. V prostředí násilných a sexuálně motivovaných trestných činů se pohybuje dlouhodobě. Při své práci se věnuje analýze důkazů, práci s oběťmi i vedení výslechů. Účastní se veřejných debat, do kterých přináší pohled člověka z praxe, který se denně s reálnými důsledky zločinů na dětech setkává. Na toto téma má také podcasty, které jsou dostupné na stránkách Policie České republiky. Mimochodem se také stala vítězkou druhé řady soutěže Zrádci na televizi Prima, kde vystupovala pod skrytou identitou Mia.

Ještě čtvrt hodiny před začátkem besedy to vypadalo, že navzdory celkem vážnému tématu představované knihy (únos dvou mladých kluků) i atraktivnímu hostu tu bude jen pár lidí. To se ale brzy zlepšilo, se začátkem besedy tu byly asi dvě desítky lidí.

Setkání moderovala bývalá novinářka Lenka Pastorčáková. Hned na začátku zdůraznila, že se jedná o jednu z řady besed, které na téma násilí na dětech, na němž Klečkova kniha stojí, proběhnou na různých místech Česka. Vrchní komisařka i autor se shodli, že je spojuje snaha bořit tabu a nemlčet o nepříjemných otázkách, které vyplývají z tématu knihy i z každodenní policejní praxe.

Tentokrát host dostal mnohem více prostoru než samotný autor. Moderátorka měla na policistku řadu dotazů, několik jich později padlo i z publika. Debata se točila především o tom, jak by měly děti vystupovat vůči neznámým lidem, pokud jsou někde bez doprovodu, jak se rozhodovat a chovat samy za sebe. Podle komisařky je nutný určitý kompromis, zdůraznit dítěti, že má domov, kde bude v bezpečí a může se se vším svěřit, ale zároveň není vhodné ho neustále „vodit za ručičku“.

Pak se povídání stočilo na varovné signály vysílané dětmi, které bychom neměli ignorovat (mají velkou fantasii, ale ne všechno musí být vymyšlené), na vnímání násilí dětmi či na téma leckdy snadné manipulaci predátorů s dětmi, kdy například samotáři a přehlížení jsou zranitelnější, jelikož agresor jim dovede naslouchat a „načíst si je“, aby to později zneužil. Dostalo se i na dnes hojně přetřásané téma sociálních sítí a nebezpečí vystavování dětí v profilu rodičů.

Jiří Klečka při psaní knihy vycházel ze skutečné události, která se stala v sedmdesátých letech ve Spojených státech. Cestou ze školy byl unesen sedmiletý Steven Stayner. Únosce mu namluvil, že je jeho nový rodič, chlapce ale sexuálně zneužíval. Když pak unesl ještě další dítě, pětiletého Timothyho Whitea, rozhodl se (teď už čtrnáctiletý) Steven, že mladšího kluka před stejným osudem zachrání. Stal se tak hrdinou. Mezi oběma kluky pak vzniklo silné přátelství, na něž dodnes upomíná socha v kalifornském městě Merced. O Klečkově knize se dnes kvůli námětu mluví jako o poměrně temném thrilleru, nicméně autor uvedl, že pro něj sice bylo těžké některé scény psát a moc se mu do nich leckdy nechtělo, nicméně těžší bylo převést příběh z USA (na který narazil náhodou, dříve při psaní vycházel z vlastních zážitků) do Československa osmdesátých let minulého století (kde se část knihy odehrává). Musel přitom pochopit dobu, kterou už sám nezažil a zachovat její autentičnost. Navíc dodal, že v české kotlině se – na rozdíl od Států – nelze tak snadno ztratit.

Věra Kirchnerová vysekla autorovi velkou poklonu, když řekla, že se mu povedlo vše citlivě a srozumitelně popsat. Na rozdíl od jiných v příběhu neviděla až tak onu temnotu, ale naději a přátelství, tedy přesně to, co pro mnohé znamená skutečný příběh oněch dvou amerických kluků, a co také socha vyjadřuje. Komisařka zdůraznila, že by kniha měla čtenáře přinutit nezavírat před nepříjemnými tématy oči. Tohle poselství je pro ni cestou beletrie možná smysluplnější než odborné knihy na stejné téma. V závěru dodala „Já jsem tuhle knihu dostala, a ta pak dostala mě.“

Beseda, které se z drtivé většiny účastnily ženy (kromě mě a fotografa dorazil už jen jeden čtenář), byla zakončena po více jak hodině. Přetáhl se nastavený čas, ale nikomu to nevadilo. I když nemělo povídání tentokrát tolik společného s detektivkami, a i když jsme leccos z probíraného tématu věděli, bylo to přesto poučné, zneklidňující i zajímavé.