Tony Parsons přijel poprvé do Prahy, aby zde představil čtvrtý příběh s detektivem Maxem Wolfem

Britský spisovatel Tony Parsons zavítal 22. října do pražského Paláce knih Luxor, aby zde pobesedoval se svými fanoušky a čtenáři o sérii s detektivem konstáblem Maxem Wolfem. Zároveň představil jeho nejnovější česky vydaný příběh Třináctá oběť.

Tony Parsons se kromě spisovatelské dráhy věnoval žurnalistice. Jako hudební novinář přispíval do časopisu New Musical Express a dělal rozhovory s řadou hudebních hvězd. Kromě toho psal pro další známá britská média jako Daily Telegraph nebo Daily Mirror. Svou prvotinu napsal v roce 1999 a jmenovala se Muž a chlapec. Od té doby napsal řadu dalších románů, z nichž česky vyšly kromě zmíněné prvotiny ještě román Jednu na mou lásku.

Parsons se ve svých knihách zpočátku zaměřoval především na problémy mužů po třicítce a na současná citová dramata. Teprve až setkání s režisérem Americké krásy Samem Mendesem ho přimělo napsat detektivku. Oscarový režisér je velký fanoušek Iana Fleminga a Tonymu se svěřil, že by rád jednou natočil „Bondovku“ a že ji podle jeho názoru ještě nikdo nezfilmoval tak, jak by si on představoval. Tony si uvědomil, že s ním sdílí stejný názor a znovu se pustil do čtení Flemigových knih. Pak si uvědomil, že by chtěl napsat knihu s detektivem, který by se zapsal do literární historie vedle Sherlocka Holmese, Hercula Poirota a dalších hrdinů detektivní prózy. „Vezmu všechny naše úspory a vrazím je do příběhu o detektivovi, který má dceru a psa,“ řekl prý tehdy manželce. Ta mu údajně řekla, ať ho to ani nenapadne, ale dnes si Tony tak trochu ze čtenářů utahuje a říká, že mu samozřejmě odpověděla „Ano, lásko, podporuju tě v tom.“ No, vyberte si…

Když vyšla první kniha s Maxem Wolfem, neubránil se pochybnostem. Ale riskantní krok nakonec vyšel. Do psaní knihy tehdy prý dal všechno a nenapadlo ho, že by mohl ještě vzniknout další příběh s Wolfem. Když mu pak sama editorka řekla, jestli by nenapsal něco dalšího, dodalo mu to odvahy a vznikly nové díly. K dnešku už jich existuje šest. Nakladatelství MOBA, které Parsonsovy knihy u nás vydává, chystá na jaře další titul Dívka v ohni a na podzim by měl vyjít román #Taken.

Lukáš Kratochvíl z nakladatelství MOBA podotkl, že znal britského autora už od knihy Muž a chlapec, která se mu velice líbila. Detektivky, které nyní Parsons píše, jsou podle něj „detektivky se srdcem“. Navíc je mu sympatické, že Wolfe je odlišný od stále oprašovaného modelu osamělého alkoholika. Soudí, že se tomuto hrdinovi podařilo zapadnout mezi již zmíněné oblíbené knižní detektivy. Navíc je v románech dobře vystižený Londýn a série s Wolfem tedy bude ještě více přitažlivá pro ty, kdo tohle město nad Temží milují. Tony Parsons slova pana Kratochvíla potvrzuje. Má za to, že nám detektivky musí připadat povědomé, ale zároveň v sobě mít něco svěžího a nového. Sám se vždycky pokouší napsat „napumpovaný“ příběh, ale zároveň v něm srdce nesmí chybět.

Pokud jste dosud žádnou knihu s Maxem Wolfem nečetli, je jedno, se kterou začnete. Sám detektivův literární otec soudí, že dnes nikdo nečte knihy v pořadí, v jakém vyšly. A i když někdo může z jeho příběhů získat dojem vyprávění rozděleného do šesti dílů, pokaždé je nějaká část uzavřená a lze začít se čtením od jakéhokoliv titulu.

Zeptal jsem se autora, jestli díky své minulosti hudebního novináře neuvažuje o zápletce ze světa hudebního showbusinessu. Myslím, že podobných zápletek je stále málo. Podle Tonyho to není jednou vyloučené, ale i když bude mít dobrý námět, pořád ještě nemusí mít dobrý příběh. Jinak co se týče hudby, prý poslouchá všechno, co si touží sám zahrát a jak dodává s typicky britským suchým humorem, všechno, co naštve jeho souseda. Je velkým obdivovatelem Eddieho Cochrana. Podle něj je úžasný v tom, že se i přes jeho smrt v mladém věku (21 let – pozn. red.) téměř šedesát let poté někdo stále pokouší naučit jeho několik geniálně jednoduchých akordů. Právě teď ale prý štve souseda skladbou Rock and Roll od Led Zeppelin, kterou se pokouší pořádně naučit už dva roky…

Jako správný Angličan dostal i dotaz, zdali je fanouškem nějakého fotbalového či jiného sportovního klubu. Diplomaticky odpověděl, že to záleží na tom, jakému klubu kdo z jeho rodiny fandí.

Návštěvnost besedy spojené s autogramiádou tentokrát nebyla příliš velká, ale Tony se tím nenechal zaskočit. Opět použil svůj humor a svěřil se nám, že je to ještě dobré, protože někdy přijde na besedu jen jeden člověk. Stalo se mu to v americkém Bostonu, kde byla akce domluvená v obrovském knihkupectví s pěti sty místy a seděl tam pouze jediný muž, jakýsi spící bezdomovec. Autor tedy začal číst úryvek ze své knihy, což bezdomovce alespoň probudilo a začal předstírat, že ho to zajímá. „Lepší je, když nepřijde nikdo,“ míní žertem Parsons. „Když přijde jeden člověk, musíte se mu věnovat, ale když nikdo nedorazí, můžete si jít poplakat k baru.“

To i přes nízkou účast tentokrát nehrozilo. I když si autor nechal jako správný Angličan donést malou konvičku s čajem a šálek, mluvil celou dobu ve stoje a všechny bavil svým příjemným a suchým humorem protknutým jistou skromností a pokorou. „Ani za třiačtyřicet let psaní se mi nedaří dosáhnout v tomto oboru mistrovství, ale snažím se o to s každou další knihou.“. Na závěr se rozloučil se čtenáři slovy „Moje práce je velmi samotářská. Psaní knihy se věnuji celý rok, ale úspěch začíná teprve v okamžiku, když začíná být kniha úspěšná u čtenářů. Děkuji, že jste přišli.“

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.