Dvanáctá karta (Jeffery Deaver)

Proč měla zemřít černošská studentka při návštěvě muzea? Mohla tam objevit něco, co by dnes někoho ohrožovalo? Šestý příběh s Lincolnem Rhymem se bohužel moc nepovedl a ani audioknižní podoba ho nevylepšuje.

Představovat dnes milovníkům detektivní literatury Jefferyho Deavera je asi zbytečné. Tento někdejší redaktor a právník se dostal do srdcí čtenářů řadou oceněných románů, a i když píše detektivky řazené do několika knižních sérií (Rune, John Pellam, Kathryn Dance nebo Colter Shaw), čtenáře po celém světě si získal především romány s bývalým newyorským kriminalistou Lincolnem Rhymem. Ten je sice po úrazu upoután na invalidní vozík, ale je neocenitelným konzultantem policie nejen ve „Velkém jablku“. K dnešku existuje sedmnáct románů této řady, nicméně já se vrátím k šestému dílu (z roku 2005), respektive k jeho audioknižnímu zpracování.

Středoškolačka Geneva se v afroamerickém muzeu málem stane obětí vraha. Zprvu se zdá, že ji neznámý útočník chtěl v osiřelých prostorách znásilnit a zabít, ale policie v čele s velezkušeným Rhymem tuto hypotézu rychle vyvrátí. Další motiv nabízí zničená čtečka mikrofiší, dívka na nich hledala něco o svém prapředkovi, který byl obviněn ze zpronevěry peněz z fondu pro osvobozené černochy po občanské válce. Je tedy možné, že mohla objevit něco, co by někomu mohlo uškodit ještě po více jako sto čtyřiceti letech? Jisté je ovšem to, že pachatel, který vše pečlivě plánuje a zároveň se neštítí ničeho, rozhodně nemíní ve svém úsilí polevit. Policie tak středoškolačku hlídá a tým Lincolna Rhyma v čele s jeho pravou rukou a nyní i životní partnerkou Amélií Sachsovou musí zapojit všechny mozkové závity, aby objevila motiv, a tím i dopadla pachatele – podle všeho nájemného vraha, takže bude nutno najít i toho, kdo si zabijáka najal a k němuž zatím nevede jediná stopa.

Těm, co už nějaké romány ze série s Lincolnem Rhymem přečetli, musí být jasné, že se kromě Amélie a Lincolna setkají i s dalšími postavami, jako jsou laboratorní technik Mel Cooper, agent FBI Fred Dellray nebo detektiv Lon Selitto. Poprvé se tu setkáváme s nováčkem Ronem Pulaskim, který se pak objevuje i v další dílech série. Zatímco u těchto postav nás celkem nic moc nepřekvapí, u zamýšlené oběti a jejího pronásledovatele ano. Už dlouho jsem neměl takový problém přijít postavám na chuť, jako v tomto románu. Geneva z románu vychází jako nesnesitelná a přemoudřelá „šprtka“ (i přes ohrožení života musí do školy, aby napsala písemky), zatímco pachatel (pravidelně je mu věnována celá kapitola) je iritující tím, jak se neustále zaobíráme jeho „strnulostí“ (necítí žádné emoce) a neváhá zabít i nevinné přihlížející, jen aby dosáhl svého a splnil zakázku. U Genevy se nám později sice dostane jistého vysvětlení jejích postojů, jenže onen efekt, že bychom se o ní měli bát, už se nějak nedostavuje. Navíc pokud už autorovu tvorbu znáte, tak je vám jasné, že k žádnému vážnému ohrožení nejspíš nedojde, jelikož Lincoln uvažuje pět tahů dopředu. Tím pádem pachatelův rádoby překvapivý tah odhalil a dobře se na něj (se svým týmem) připravil.

Deaver ovšem jinak nevybočuje z obvyklého tempa vyprávění, kde dramatičtější momenty střídají „oddechové“ pasáže v podobě vyhodnocování důkazů a pověstné tabule se soupisem získaných poznatků. Zdali se budete nějak více snažit porozumět popisu různých chemických prvků nebo nalezených důkazů, je jen na vás, nicméně není toho tolik, aby to nudilo nebo odvádělo pozornost od příběhu samotného. Čemu jsem naopak nerozuměl já, proč policie nezařadila studentku do programu na ochranu svědků a neuklidila do utajeného bytu, ale namísto toho ji vláčela po škole a všech možných tetičkách.

Knihu opět načetl herec Jan Vondráček. Očividně se snaží hlasově odlišit několik klíčových postav, ale místy je to až moc. Lincoln v jeho podání promlouvá neuvěřitelně hlubokým a pomalým hlasem, což se sice dá u kvadruplegika pochopit, nicméně občas to vyznívá poněkud úsměvně, a to i navzdory dané situaci, která už úsměvná pokaždé není. Ještě horší je to s mluvou středoškolské mládeže z Harlemu. Vondráček se snaží snížit hlas a ve spolupráci s překladatelem napodobit dívčí hlas a tamější slang, ale dost často to vyznívá jako parodie. Časem to ovšem buď poněkud pominulo, nebo jsem si na to zvykl, takže jsem se mohl opět soustředit na příběh. U ostatních postav, a to i u Amélie samotné, už je interpretův hlas umírněný.

Autor je znám jako mistr zvratů, kdy na konci knihy často nedochází jen k jednomu zvratu. V této knize je jich ovšem tolik, že jsem je přestal počítat. Samotný pachatel je dopaden relativně brzo, ale tím nic nekončí. Naopak přichází další zvrat. A další. A ještě jeden. A když už to vypadá, že by kniha mohla skončit, dostaneme „nášup“. V tomto případě si myslím, že to bylo zbytečně přemrštěné a nereálné. Dokonce jsem si říkal, ať už to proboha skončí. Závěrečná scéna se odehrává v Lincolnově ložnici a jde spíše o takový epilog, ale přesto jsem pořád čekal, kdy najednou bývalý kriminalista zvolá, že si něco uvědomil a že je něco špatně a že je třeba i nadále Genevu chránit.

Asi se nás těžko dotknou problémy středoškolské mládeže v Harlemu, na které chtěl autor částečně poukázat. Spolu s iritující zamýšlenou obětí a iritujícím pachatelem, přepísknutým množstvím zvratů a interpretovým komickým napodobením černošského slangu patří tento román bohužel k nejslabším dílům série.

Knižní předloha:
Originální název: The Twelfth Card (2005)
Vydání v České republice: Domino (2005)
Přeložil: Jiří Kobělka
480 stran

Audiokniha:
Vydáno: OneHotBook (2022)
Čte: Jan Vondráček
Celková délka: 19 hodin 12 minut