Zapalte hranici (Jana Jašová)

Pro dlouholeté spolubydlící to měl být příjemně strávený víkend s pálením čarodějnic. Ve skutečnosti to byla konfrontace s vinou z minulosti a se svými dosavadními životy.

Překladatelka a spisovatelka Jana Jašová se pustila do psaní psychothrillerů poměrně nedávno a velmi se jí v tomto žánru daří. K dnešku v něm vydala čtyři tituly, přičemž první tři byly nominovány na cenu Magnesia Litera za detektivku a druhý (Krutý měsíc) ji vyhrál. Každý nový autorčin román tedy jistě vzbuzuje zájem čtenářů. Autorka naštěstí patří k těm, u nichž kvalita s počtem vydaných dílů neklesá. Svůj aktuální román tentokrát umístila do prostředí Železných hor, odkud sama pochází.

Pětatřicetiletá Veronika a o rok starší Aneta jsou dlouholeté spolubydlící, sdílí pronajatý byt už od studentských let. Aneta pozve Veroniku na víkend do Bučiny v Železných horách. Jezdila sem už jako malá holka s rodinou, která tu navíc vlastní penzion. Mladé ženy plánují strávit víkend kolem pálení čarodějnic, vypadnout z města a trochu si užít. Leč nebude to tak snadné. Aneta totiž ani zdaleka není tak sebevědomá a v pohodě, jak se tváří. Už roky ji pronásledují noční můry o jisté autonehodě, k tomu ji pronásleduje i neznámý vyděrač, který „ví, co se tenkrát stalo“ a požaduje za to nemalé peníze.

V Bučině setkání Anety s kamarády z dospívání neproběhne zrovna v idylickém tónu. Řada z nich Anetu zrovna moc nemusí, vyčítají ji, že měla svůj podíl na tragické autonehodě, která se stala před sedmnácti lety. Anety sice jako spolujezdkyně přežila, ale jedna z kamarádek takové štěstí neměla. A to ještě ostatní neví, že Aneta má na všem mnohem větší podíl, než si myslí. Veronika rychle přichází o iluzi pohodově stráveného víkendu. Tuší, že se kolem Anety něco děje (ví o tom, že ji někdo vydírá), navíc je podle mnohých podobná zemřelé dívce, což ji trochu děsí. Proč ji sem Aneta vlastně pozvala? A kdo je potají sleduje a možná se dokonce skrývá v poloprázdném penzionu?

Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu Anety (ve třetí osobě) a Veroniky (v první osobě). Veronika je podána velmi civilně, většina z nás asi nebude mít problém se s ní ve většině věcí ztotožnit. Má v příběhu o něco více prostoru, ona je spíše tím hlavním vyprávěčem a glosátorem. Naproti tomu Aneta je poměrně komplikovaná, avšak veskrze zajímavá postava. Můžeme jí chvíli nenávidět, chvíli jí pohrdat, ale občas s ní možná i soucítit nebo ji alespoň v něčem chápat. Obě postavy jsou však velmi uvěřitelné, musíme ocenit, jak se autorka dokáže vžít do duše odlišných a o generaci mladších žen.

Ústřední zápletka se dá celkem snadno odhadnout už po několika kapitolách. Asi tušíme, v čem bude zakopaný pes, nicméně většina čtenářů nejspíš neodhadne, do jaké míry je Aneta v tragédii namočená. Autorka nijak s objasněním nespěchá, servíruje čtenáři „jednohubky“ v podobě náznaků a drobných poodhalení. Souběžně s tím rozehrává dějovou linii, ve které se mladé ženy snaží zjistit, kdo vlastně Anetu vydírá – ukazuje se, že to nejspíš bude někdo z kamarádů z dětství, kdo se chystá „oslavit“ pálení čarodějnic. S blížícím se večerem, kdy hranice vzplane, atmosféra v malé osadě poblíž penzionu houstne.

Právě atmosféra je to, co se jako vždy daří autorce perfektně vylíčit. Díky tomu se dokážeme s jejími hrdinkami přenést do osady před každoroční tradicí, kterou zná většina z nás. Řada postav je pojata velmi reálně, každý někoho takového už jistě potkal. To by samozřejmě bylo poněkud málo, pokud by tu nebylo očekávané napětí, čehož se nám dostane i v tomto případě. Dozvuky staré tragédie, skrytá nenávist, nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje, tajemné noční zvuky, to vše v předvečer filipojakubské noci vzbuzuje ono příjemné mrazení v zádech. I když se příběh neodehrává ve zrovna harmonické komunitě a leckteré postavy nejsou zrovna kladné, nebude se vám chtít od knihy odbíhat a rádi zůstanete do příběhu ponořeni až do samého konce.

Pokud budete tipovat, kdo je pachatel (nezůstane jen u vydírání), autorka se v tomto směru pevně drží pravidel žánru – není to nikdo, kdo by se neobjevil prakticky hned na začátku a určitě je to někdo, koho nejspíš tipovat nebudete. Je tu ale více záhad, které je třeba dořešit. To vše vrcholí v posledních kapitolách knihy, kdy se pohledy protagonistek už střídají mnohem rychleji, a děj dostává spád. Přesně takový, jaký dobrý psychologický thriller potřebuje. Samotný závěr je i trochu dojemný.

Čtvrtý psychologicko-kriminální příběh Jany Jašové rozhodně nezklame. V některých motivech připomíná předchozí titul Dravé zvěři napospas (jistá forma stalkingu), v jiných zase oceněný román Krutý měsíc (štafeta vyprávění dvou protagonistek). Možná má oproti dřívějším titulům vlažnější rozjezd, ale vynahrazují to propracované charaktery obou hlavních postav. Později nás kniha – stejně jako ty předcházející – chytne, a už nepustí.

Text: Jana Jašová (2026)
Vydáno: Motto ve společnosti Albatros Media a. s. (2026)

352 stran