C. J. Tudor: Jsem optimistická a veselá osoba, svoji temnou stránku dávám na papír
Britská autorka temných thrillerů přijela do naší vlasti představit svůj nový román, upírskou detektivku z Aljašky.
Mnoho zahraničních autorů k nám zrovna nejezdí, nicméně letošní podzim byl v tomto ohledu trochu štědřejší. Ve druhé polovině října zavítal do Prahy (už poněkolikáté) úspěšný britský detektivkář Robert Bryndza a poslední říjnový den pak také jeho krajanka, autorka thrilleru Kříďák, C. J. Tudor.
Podobně jako mnoho jejích kolegů, než se definitivně zabydlela coby spisovatelka, i ona nejprve vystřídala řadu zaměstnání – pracovala mimo jiné jako televizní moderátorka a zpovídala známé herce. Kříďák byl jejím literárním debutem a hned za něj dostala pochvalu od samotného Stephena Kinga. Byla z toho radostí bez sebe, ale především to bylo povzbuzení do další tvorby. S jejími příběhy jste se mohli kromě prvotiny u nás ještě setkat v titulech Jáma, Ti druzí, Závěj, Škvíra nebo Upálené (před dvěma lety z titulu vyšla na televizi Paramount šestidílná série The Burning Girls). Autorka nechce psát pořád to samé, proto je každý její titul jiný a nelze na ně uplatnit společnou charakteristiku.
Autorka přijela do Prahy (do knihkupectví Luxor) představit svůj aktuální román Kolonie, detektivku odehrávající se na Aljašce, ve které nechybí záhada a nadpřirozeno. Zpočátku se zdálo, že návštěva bude překvapivě vlažná, avšak se začátkem besedy přišlo když ne velké, tak alespoň víceméně důstojné množství lidí. Vybrané datum – 31. října, tedy Halloween – nemohlo být pro besedu a křest takové knihy vhodnější. Zápletka Kolonie staví na tom, že upíři žijí mezi námi, jsou chráněni zákonem a žijí v kolonii. Nejsou to ale nadpřirozené bytosti, nejsou nesmrtelní, jsou to jen trochu jiné bytosti a žijí déle než běžní lidé. Když jednoho dne dojde v zapadlém aljašském městečku k vraždě středoškoláka, zprvu se zdá, že je to práce upírů. Ale je to opravdu tak, nebo se to na ně někdo snaží hodit? Případu se ujímá vyšetřovatelka Barbara Atkinsová, specialistka na upíry.
Když k anotaci ještě přičtete autorkou avizované zobrazení předsudků k odlišným lidem a strachu z jinakosti, napadne vás možná podobnost s kultovním televizním seriálem Pravá krev (ostatně první díl knižních předloh ještě měl poměrně silnou detektivní linii), moderátorku (a knižní influencerku) Karolínu Skácelovou zase napadlo Stmívání. C. J. Tudor ovšem vždy chtěla napsat příběh o upírech a se Stmíváním si knihu nespojuje. Má ráda staré klasické filmy o upírech, ale pro svůj román vždy chce originální pohled na věc. Proto chtěla do upírského příběhu zapojit detektivku a zdůraznila, že Kolonie je především detektivka.
Štíhlá a nakrátko ostříhaná dáma sportovního vzhledu soudí, že by autor vždy měl poznat prostředí, do kterého chce svůj román zasadit. Sama proto nejprve podnikla s manželem cestu na Aljašku, kde se vlakem dostala do zapadlé lovecké komunity obývané svéráznými lidmi, která byla ta pravá pro její příběh. Už jen proto, že je to brzo a dlouho tma. Právě toto místo jí posloužilo pro představu malého městečka s vánočními světýlky, které kontrastuje s temnotou. Kde světýlka slouží spíše jako obrana před upíry. Na tom začala stavět svůj příběh. Nicméně nikdy prý neví, jak kniha dopadne, prostě jen začne psát.
Charakter své hlavní hrdinky, padesátnice Barbary, poskládala z několika lidí, jež zná nebo viděla někde v televizi. Bylo pro ni ovšem důležité, aby postava nakonec „ožila“, aby slyšela její hlas ve své hlavě. Barbara je podle autorky docela normální, obyčejná ženská, je zábavná, ale také chytrá. Lidé ovšem mají sklon ji podceňovat. Naproti tomu tvarování hlavní záporné postavy, vůdkyně upírů, z níž jde strach kvůli kombinaci dětského vzhledu a nečekané brutalitě, si prý vyloženě užívala. Nabízela se proto otázka, jak tak křehce vypadající žena může psát brutální thrillery. Na to s úsměvem odpovídá, že řada autorů drsnějších detektivek, které zná, jsou milí a veselí lidé. I ona se považuje za veselou a optimistickou osobu, přičemž svoji temnou stránku dává na papír. Sama se ovšem dle svých slov bojí skoro všeho. Už jako malá se bála zombie a dnes by se na některé horory rozhodně nemohla dívat, poněvadž bydlí na venkově.
Co se týče zápletky jejího dalšího románu, na vlkodlaky – jak se smíchem podotkla moderátorka besedy – asi nedojde. Nicméně C. J. nevylučuje, že se někdy ke Kolonii (s lehce otevřeným koncem) vrátí. Určitě ale chce, aby její příběhy měly šokující zvrat, který přijde až na konci, kdy už je pozdě, aby na něj mohly postavy nějak reagovat. Další román se bude jmenovat Serenity Falls a opět se v něm podíváme do Ameriky. V názvu knihy se skrývá „dokonalé městečko“ (inspirované floridským komerčním městečkem Celebration, které založil Walt Disney), kde se nikdy nestala žádná vražda, ale kde se ztrácejí lidé a dějí se tu podivné věci, až se odhalí nečekaná temnota tohoto místa. Tady autorka přiznává částečnou inspiraci kultovním seriálem Městečko Twin Peaks. Půjde také zatím o nejdelší knihu, kterou napsala.
Díky tomu, že je každá autorčina kniha jiná, by čtenář, dosud neznající její tvorbu, mohl dle C. J. začít s jakýmkoliv titulem. Ona sama by přesto doporučila Kříďáka – je vděčná jeho za kladné přijetí, ale sama se chce s každou další knihou zlepšovat. Ráda si proto práci sama ztěžuje, aby pro ni byla zajímavá. A tudíž i čtenář by měl Kříďákem začít, aby mohl posoudit, jak se s každou další knihou vyvíjela.
Beseda byla zhruba po třičtvrtě hodině ukončena autogramiádou.