Tajemná vražda uprostřed ještě tajemnějšího Tallinu. Estonsko v 15. století je stejně exotické jako Tahiti – nikdo o něm celkem nic neví. Díky téhle detektivce ale tenhle dluh trochu splatíme…
Byl brutálně zavražděn vážený člen řádu německých rytířů, což je špatná zpráva pro měšťany. Tallin spadá pod rytíře, ale uvnitř města platí městské zákony, je to složitá a křehká rovnováha, kterou tahle smrt může rozhýbat špatným směrem. Taky proto fojt Dorn, místní soudce, povolá na pomoc svého přítele, apatykáře Melchiora Wakenstede.
Lékárník má v Tallinu zvláštní postavení, všichni si ho váží pro jeho znalosti, zároveň ale všechny ty křivule, hmoždíře a vycpaný krokodýl u stropu zavání aurou tajemna, magie a nevysvětlitelných zázraků. A tak spolu se soudcem vyšetřují, každý po svém.
Toho večera navštívili opilého rytíře různí lidé, a ti jsou teď hlavní podezřelí – zlatník, potulný pěvec, převor, bohatý obchodník se sluhou i žebravý dominikán. Viděl někdo něco užitečného? Ale mrtvých přibývá a tlak na chycení „jakéhokoli cizího vandráka“ roste.
Tohle bylo nesmírně poučné čtení. Vůbec jsem neměla ponětí, že německý hanzovní obchod kolem Baltu zahrnoval i Estonsko a že město Lübeck mělo takový vliv, že v Tallinu se žilo podle jejich zákonů. Chvilku trvá, než do všeho proniknete, zvyknete si na divná estonsko-německá jména a pochopíte vazby různých cechů a gildů s řádem rytířů, kteří by měli žít jako mniši, ale moc je to nebaví. Chtěla jsem porovnávat s bratrem Cadfaelem, který by taky něco jako apatykář, jenom v Anglii 13. století, mají leccos společného, ale Tallin už je přeci jen o dvě stě let dál. Navíc Hargla nebere minulost tolik poeticky jako Ellis Peters, spíš ji líčí bez příkras a drsně. Řeší se tu, jak jsou kati drazí, klášterní pivo tu teče proudem, místní sudí Dorn radši vyslýchá na mučidlech, od přemýšlení má apatykáře.
Spolu s Melchiorem se podíváme do kolotoče těžkého života středověkého města, kypícího ruchem, obchodem a drby. Každý tu zná své místo v hierarchii města, do kterého však neustále přijíždějí noví obyvatelé Svaté říše, takže o jejich minulosti se moc neví a můžou si ji v novém prostředí lehce upravit…
Zpočátku bych uvítala nějaký slovníček neznámých pojmů, ale dnes, kdy si všechno můžeme dohledat na netu, už jsou asi zbytečné – a časem smysl pochopíte z bez něj, třeba kdo je oldermann nebo co je smeckeldoch…
Záhada svatého Olafa byla nesmírně zajímavá – skloubí v sobě klasickou detektivku, složité historické souvislosti a živý příběh, díky kterému máte pocit, že těm souvislostem víceméně rozumíte. Ale Melchior je napřed co do vyšetřování, proto ho také srovnávají s Poirotem a Holmesem – vidí souvislosti tam, kde sudí Dorn jen tupě zírá, pro jistotu si své teorie přeříká doma se ženou, aby si pak sezval všechny podezřelé do úřadovny a tam jednoho po druhém podusil, procházel důkazy s mučivou důkladností…
Báječná historická detektivka mě bavila nejen díky málo známému prostředí. Autor umí skvěle popsat dobu, kdy křesťanství už sice vyhrávalo, ale když se nikdo nedíval, staré pohanské zvyky sem tam vystrčily růžky. Navíc vytvořil zajímavou postavu v chytrém lékárníkovi, který sice chce „vyléčit své město od vraha,“ ale ve svém léčitelském umění míchá bylinky se „zaručenými“ podivnostmi, jako je mandragora nebo kousky masa oběšenců…
Originál: Apteeker Melchior ja Oleviste Mölstatus, 2010, 2024
Překlad: Jan-Marek Šík
Vydal: Host, 2025
350 stran
