Poslední dobrý muž je čtení pro náročnější. Má spletitý příběh, který postupuje kupředu jen velmi pozvolna. Ošuntělé hrdiny, bojující s nespravedlností světa jako Don Quijote s větrnými mlýny. A brownovský motiv, vycházející z Talmudu.
Benátský detektiv Tomasso di Barbara si při procházení výjezdů z Interpolu všimne řady úmrtí se shodnými znaky. Mrtví měli stejné znamení na zádech – a všichni se něčím zasloužili o dobro světa. Tomassovi nadřízení si však myslí, že mu hráblo a zneužil svých pravomocí tím, že rozjel vyšetřování přes Interpol i v jiných městech, a tak dostane dlouhou „dovolenou“. Kodaňský policejní vyjednavač Niels Bentzon zas dostane od šéfa po úspěšné akci „za odměnu“ úkol varovat dánské mecenáše a jiné osoby, podezřelé z konání dobra – právě na základě Tomassovy výzvy z Benátek. A tak začíná velmi zvláštní spolupráce dvou vyšetřovatelů, kteří se vůbec neznají, nikdy se neviděli a co víc, ani nemluví stejným jazykem. S jazykovou bariérou i celým případem však výrazně pomůže astrofyzička Hannah Lundová, kterou Bentzon do případu vtáhne. Neobvyklá trojice musí zastavit úmrtí dřív, než se naplní plán.
Tím plánem je zprovodit ze světa všech 36 dobrých lidí, kteří podle Talmudu udržují na Zemi rovnováhu mezi Dobrem a Zlem. A díky tomu, že tahle legenda v reálu opravdu existuje, stalo se, že už ji někdo literárně zpracoval dřív – Sam Bourne v knize Třicet šest spravedlivých. Román jsem nečetla, ale dle anotace byl asi správně adrenalinový, samé zvraty a akce, jak se na americký thriller sluší. Kazinski vzal stejný motiv a použil ho po svém – stvořil román, v kterém kombinuje seversky kritický náhled na cokoli s napínavým pátráním. I když to tak zpočátku nevypadalo. Zprvu se zdálo, že prim budou hrát především melancholičtí hrdinové, každý zápasící se svým – Bentzon má fobii z cestování a manželku v Africe, kam za ní nemůže. Tomassovi umírá matka. Hannah zemřel syn a rozpadlo se manželství. (Plus jeden odhodlávající se terorista z Muslimského bratrstva.) Prostě úvod = jedna velká deprese z těch všech nešťastných lidí. Ale později, jak se pátrání nastartovalo a rozjelo, začalo dokonce i nabírat na gradaci. Polámaní hrdinové se svými zvláštnostmi se stali součástí příběhu, který čtenáře nutil zjistit odpovědi na otázky typu: stihnou Tomasso a Bentzon zachránit poslední z 36? A potkají se ti dva vůbec?
V záplavě detektivek je těžké stvořit originální hrdiny, ale autorovi (autorům, jsou dva) se to v osobě Nielse Bentzona podařilo. Postav s fobiemi a náběhem na maniodepresivní poruchu není mnoho. Také dokázali z několika scén vytvořit perfektní atmosféru měst, ve kterých se děj odehrával (anebo to tak přijde tomu, kdo už v Benátkách byl a stačí mu minimum, aby se tam v duchu vrátil zpátky). A už vůbec nemluvě o samotné zápletce – pod nánosem vědeckých informací, které ze sebe sype Lundová, se skrývá řada spisovatelských triků, které stále znovu uvádějí čtenáře v úžas, ale to pravé umění je narafičit je do děje nepozorovaně – zviklané jistoty, nečekané obraty v ději, příliš evidentní závěry rozmetané napadrť… Tady ještě velká dávka mystiky (která v kombinaci s policejní procedurálkou může připomenout Adama Blakea a jeho Evangelium prokletých, ale pouze tou směsí žánrů – co do úrovně je Poslední muž tak vysoko, že až někde ve stratosféře).
Vzhledem k tomu, že se v předprodeji chystá druhý díl, nebyl závěr až takovým překvapením (jakým by byl bez jistoty volného pokračování). Ale i tak donutily poslední kapitoly k pořádnému zamyšlení. Např. kdo by to byl řekl, že dva obyčejní chlápci z Kodaně dokáží napsat tak dobrou knihu?
Originál: Den sidste gode mand
Překlad: Jan Šimral
Vydal: Brána, 2014
380 stran
