Detektivka speciálně pro všechny milovníky Clauda Moneta a jeho impresionistických obrazů…
V Monetově rodišti Giverny dojde k vraždě prominentního občana a vášnivého sběratele umění Morvala. Oblastní policie v čele se sympatickým inspektorem Sérénakem zahajuje vyšetřování, které bude plné malířství, pochopitelně. Ve městě, které si ze svého rodáka udělalo byznys, za kterým jezdí milovníci umění z celého světa, to snad ani jinak nejde.
Vše se točí kolem tří žen různého věku, které mají s vraždou něco společného – nevrlé babky, krásné učitelky a jedenáctileté holky. Chvíli mi trvalo, než jsem se do příběhu začetla. Hodně prostoru měla totiž právě ta stará babka, jejíž jedovatý a zahořklý pohled na svět moc radosti nedodával. Knihu jsem tedy neodložila jen díky sympatickému inspektorovi a taky víře, že Bussi opět přijde s něčím mimořádným, tak jako v předchozích knihách Vážka a Maminka neříká pravdu.
Bussiho psychologické detektivky jsou vždy něčím zvláštní, vymykají se. Černé lekníny jsou první knihou , se kterou autor prorazil i za hranicemi Francie, a není se co divit. Všichni milují Monetovy lekníny a jsou zvědaví na givernské centrum uměleckého života. Očekávají nadšené líčení idyly, a dočkají se místo toho popisu klece, ze které její obyvatelé nemohou odejít. Čekají detektivní příběh, ve kterém má hlavní slovo policie, a ono přitom…
Román se zdá být plný much, zápletka je příliš zamotaná, spousta postav je divných a nesympatických… Až později vám dojde, že jsou to takové autorovy poznávací značky, které v dalších knihách dotáhl k dokonalosti. Velké finále patří k dalším Bussiho poznávacím znamením, patří totiž do sorty „všechno je jinak“. Vše, co jste si pracně vydedukovali a v potu tváře uprostřed množství vodítek odvodili, můžete rovnou zapomenout. Někdo to může považovat za podraz (když už se tak duševně nadřel) jiný zas může být ohromen autorovou fantazií. Ať tak či tak, Michel Bussi nepíše nudně…
Originál: Nymphéas noirs, 2011
Překlad: Dana Melanová
Vydal: Motto, 2017
382 stran
