Tříletý chlapeček Malone si je jistý – maminka neříká pravdu. Ona není jeho pravá maminka. Ale nevymýšlí si jen? Školní psycholog Vasile Dragonman ví, že dětská paměť je křehká, a tak chce zjistit pravdu co nejdřív, než vzpomínky na pravděpodobný dřívější život postupně vymizí a chlapec si už nevzpomene. Komisařka Marianne Augressová ale té jeho historce o výměně maminek moc nevěří. Navíc nemá čas se tím zabývat, její jednotka v Le Havru je na stopě lupičům z Deauville a celá Normandie čeká, jak její pátrání dopadne. Jak to tak bývá, oba případy se někde musí protnout. Ale kde, to je otázka za milion…
Ale otázka identity malého hošíka se zdála být celkem jasná tak od strany 90. Což je podezřele brzy. Není to chyták? Dělá si z nás autor legraci? Ale pochopitelně je to právě autor, kdo drží v rukách všechna esa a zavádí čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Co se původně zdálo průzračně jasné, se po dalších a dalších informacích už tak jednoznačné nejeví. Je tu dvojice lupičů, ukrývající se někde s lupem, pak taky manželský pár zlodějů, kteří byli zastřeleni při útěku z města. V obou případech ženy-ideální adeptky na pravou maminku, pokud tedy nějaká existuje. Už v románu Vážka se autor zabýval otázkou sporné totožnosti dítěte, tady své oblíbené téma ještě rozkošatěl.
Střídají se ve vyprávění různé světy, ten školkový se sympatickým psychologem a ředitelkou, vnitřní svět malého hošíka, kterého si hned zamilujete, a taky lehavreské komisařství. Komisařka tu má svou partu, samé vtipné přezdívky, ale nejvtipnější je její umanuté hledání otce ke svým hypotetickým dětem. Biologické hodiny netikají, ty přímo řvou. Lehké pousmání nad její posedlostí vám vydrží ale jen chvíli, než vám autor dost drsně připomene, že čtete detektivku…
Předchozí román Vážka řešil neskutečně zajímavou hádanku, hlavní vypravěč však moc bodů nezískal. Tady naopak sympatie získává jak chlapeček, tak i psycholog a komisařka, zato otázka, čí je Malone vlastně dítě, může vyvolat jen vlažný zájem. Podivný případ se rozplétá pomalu, všechny ty dětské pohádky však začnou dávat smysl a druhá polovina knihy nabere takový spád, že smaže všechny výhrady k první půlce.
Nový román Michela Bussiho přečtete rychle, na snad proto, že by byl až tak napínavý, jako spíš v obavách, abyste přerušením neztratili nit. Zápletka je komplikovaná, s řadou falešných stop a chytrých zvratů. Teprve zpětně vám dojde, jak moc jste se nechali oklamat, jak moc chytrá celá ta síť lží a falší vlastně byla. A o tom vlastně dobré detektivky jsou – nechat se doběhnout, ohromit důmyslností autora. Michel Bussi je v tomto směr génius…
Originál: Maman a tort, 2015
Překlad: Dana Melanová
Vydal: Motto, 2016
453 stran
