Tuto klasickou kriminální knihu naposled česky vydalo nakladatelství AMETYST v roce 1995. Pak ještě dva díly. Na čtvrtý už nedošlo, nakladatel byl nucen nové české vydání slavné série zastavit pro nezájem čtenářů, bohužel. Fu-Manchu u nás nedopadl na úrodnou půdu.
A přece je to čtení romantické, okouzlující a úžasné. Domnívám se, že díky dobrovolné roli kronikáře skutků doktora Fu-Manchu, nejďábelštějšího génia, jakého poslední staletí stvořila, získal jsem jisté schopnosti v popisování neobvyklých příhod, říká nám úvodem doktor Petrie, jehož očima pak budeme všechno sledovat…
Autorem těchto příběhů byl Arthur Henry Sarsfield Ward (1883-1959), povoláním žurnalista, který zaujatě i odvážně bádal v podsvětí londýnské čtvrti Limehouse a který vešel ve známost pod malebným jménem Sax Rohmer.
Od roku 1913 vydal Rohmer celkem patnáct knih o zloduchovi, který se Evropě, tak jako i Americe jeví jako „větší hrozba než mor“, a ty příběhy nám vypráví právě doktor Petrie, jakýsi „Watson“ britského gentlemana jménem Nayland Smith.
Tedy chrabrá dvojice… A proti ní… Ovšemže Číňan.
Navíc Číňan připomínající skoro Draculu. Jaká hrůza! Zjevuje se… a opět mizí v mlhách. Děsí své pronásledovatele i jakýmsi narkotickým snem a jeho londýnské úkryty jsou vlastně pararelou oněch upířích hrobů známějšího hraběte Draculy od Brama Stokera. Je to zlosyn, který se vymyká přírodním zákonům. Je to ztělesnění zla, dočítáme se dokonce a tyto působivé detektivky jsou i brutálním katalogem bizarních metod zabíjení, ke kterému démonovi Fu-Manchuovi jednou poslouží hmyz, podruhé opice a potřetí třeba houby. Ještě štěstí, že stále tak nějak cítíme, že to nemůže být doopravdy.
I tak knihy působí a sám o sobě netvor z Číny ve slabé chvilce vypráví a prozradí toto (ale nesmějte se, prosím vás!!!):
“Fu-Manchu je největší mykolog, jakého poznal svět.
Travič, proti němuž byli Borgiové děti.
A toť můj triumf, vědecký triumf mého života!“
A hrůzo, hrůzo! Vždyť… Jako prašný sníh padaly bíle obří výtrusy.
Zmrazovaly kroutící se postavy. A houba rostla. Od hlavy až k patám potáhla každého, koho se dotkla, a ovinula ho blýskavým rubášem. Běda!
„Hynou jak mouchy!“ křičel Fu-Manchu v horečném vzrušení a já jsem pochopil (ano, vypráví dobrý doktor Petrie), že jeho úžasný mozek patří homicidálnímu maniakovi.
„Je to mucholapka!“ vřískal. „Já! Já! Já, bůh zkázy!“
A dál?
I navzdory mnoha podobným útokům na malebný ústřední pár Petrie-Smith tento pár přežívá. Vždycky se z toho tito borci dostanou s notným štěstím i zdravou kůží a přestupují z knihy do knihy, znovu a znovu a… A až to budí úsměv.
Úsměv ale budí i chvíle, kdy k nim čínský ďábel promluví… 🙂
„Pane Smithi! Doktore Petrie! Vaše zasahování do mých plánů zašlo příliš daleko. Se vší vážností jsem na vás proto obrátil pozornost.“
A dále čteme: Ať už je Fu-Manchu fanatik anebo řádný agent, zdá se být nejzlovolnější osobností, jaká v dnešním světě existuje.
Mluví všemi civilizovanými jazyky i většinou primitivních, ovládá umění, ovládá vědy (i ty temné) a má mozek tří géniů dohromady!
Představte si vysokého, štíhlého muže mrštného jako kočka, s čelem jako Shakespeare a s tváří satana.
S vyholenou hlavou a podlouhle magnetickýma očima v barvě kočičí zeleně. Obdařte ho vší krutou lstivostí nahromaděnou v obrovském intelektu, obdařte ho důmyslem všech věd a možnostmi, které mu dá cizí vláda (nejmenovat!).
Představte si hrůzyplnou bytost – a máte před očima doktora Fu-Manchu.
Je nebezpečím Východu vtěleným v jediném muži.
Ne, není to zločinec. Je to největší génius, jakého síly zla kdy přivedly na svět. A jeho poslání? Připravit cestu! Je průkopníkem hnutí tak epochálního, o jakém se ještě nesnilo jedinému Britovi.
Věru bizarní, že? Až magnetický je však odér těchto románů a groteskně tu kontrastují uzavřené „buňky“ opiových doupat u břehu Temže s velikášstvím vraha…
Připadalo nám, čteme, že je nad Londýnem rozpřažena žlutá ruka.
Fu-Manchu byl hrozbou západnímu světu, ale miliony, o jejichž osudech chtěl rozhodovat, neměly tušení o jeho existenci.
Příliš patetické? To bezesporu. A ctihodný doktor Petrie ještě dodává:
Už zase mě ovládal pocit fantastična, jaký jsem ve dnech bojů proti vyhlášeně titánskému géniovi míval tak často. Byl jsem opět hercem v jedné ze snových scén pochmurného dramatu. Okolo pulsovaly tajemné, zlovolné síly, to ano, jak ale vykreslit největšího génia moderní doby? Nevím, ale dokud jsem ho nepotkal, netušil jsem, jaká moc zla může vyzařovat z lidské bytosti. Účelová krutost mu byla vlastní a naprosto nebyla teatrální. Psal po Anglii své jméno krvavým písmem. Byl nejhrůznějším hostem, jaký kdy ohrožoval mír. Jeho možnosti páchat zlo se zdály bezbřehé. Stáli jsme v cestě nejúžasnějšímu géniovi, jaký kdy v dějinách světa zasvětil intelekt zločinu. V listoví šeptal vánek a vanula ke mně vlna cizokrajné vůně. To dech Východu napřáhl ruku na Západ a bylo to tak symbolické pro lstivě nepostižitelnou sílu dr. Fu-Manchu, jako byl Nayland Smith symbolický pro britskou výkonnost.
A co ještě dodat? Snad jeden paradox.
Fu-Manchu a Nayland Smith, to jin a jang, se nikoli náhodou stali i vůbec poslední KOMICKOU rolí (tedy vlastně dvojrolí) slavného Petera Sellerse. Pravda, v konkurenci s předposledním Byl jsem přitom bývá tenhle film šmahem zatracován, ale víte co? Nedávejte vždycky na kritiky a shlédněte ho radši sami!
