V edici Transatlantika se představili španělsky píšící autoři – mezi nimi Mario Vargas Llosa nebo Carlos Fuentes – prostor dostal i španělský autor Antonio Muñoz Molina se svým psychologickým kriminálním románem o vraždě malé dívenky.
Vražda holčičky
Inspektor, jehož jméno se v celé knize vůbec nedozvíme, není člověk se zrovna pohodovým životem a ani nestojí před řešení nijak pohodového případu. Holčička Fátima zmizela a pak byla nalezena zavražděná. Inspektor se snaží dopadnout pachatele, věří, že jakmile by ho jednou jedinkrát spatřil, pozná z jeho očí, že on je vrah. Na místě činu zůstaly biologické stopy, jenže je není s čím porovnat, muž se tedy dopustil zločinu poprvé.
Kniha je vyprávěna z několika pohledů. Kromě inspektora zde vystupuje také páter Orduña. Toho inspektor zná ještě z dob, kdyby byl jako malý chlapec v církevní škole. Teď po letech pátera znovu navštěvuje. Dále je tu také Fátimina učitelka Susana Greyová. Právě ona zadala úkol, kvůli kterému musela jít dívenka do papírnictví, a tak si ji vyhlédl pachatel. I patolog doktor Ferreras tu dostane větší prostor než je obvyklý proslov o čase smrti. A jsou tu také kapitoly, ve kterých vystupuje mladík, který je pravděpodobně Fátiminým vrahem.
Duše postav
Obrovský prostor je tu věnován náhledu do duší jednotlivých postav – a rozhodně nemají nijak lehký život. Inspektor nejprve pracoval na severu Španělska, ale pak byl přeložen na jih. Ještě na severu jeho manželku děsily telefonáty, kdy se na druhé straně sluchátka nikdo neozýval, ale ona je přesto vždy brala. Jak mohla mít jistotu, že nevolá manžel. Popisuje se tu, jak čekala dlouho do noci, než muž přijde z práce, a jak je nyní manželka v jakémsi sanatoriu. Ze začátku není jasné, jestli kvůli nějaké operaci, nebo kvůli psychickým problémům – ale odpověď nakonec dostaneme.
Ferreras, dříve dlouhovlasý kuřák marihuany, nyní patolog se shodou okolností zná se Susanou Greyovou a samozřejmě není nijak nadšen z vraždy nevinné holčičky. Susana, rozvedená učitelka a matka syna, který žije s otcem, je ze začátku jen svědkyní v případu, ale postupně se začne nabízet otázka, jestli by vztah mezi ní a inspektorem nemohl přerůst v něco víc než jen pracovní povinnosti. A pak je tu onen mladík, o kterém byste si asi nepomysleli, že miluje rodiče, a který sleduje potichu zapnuté porno videokazety.
Co se týče akčnosti, rozhodně byly napsány napínavější knihy. Pokud ale překonáte první kapitoly, kdy možná budete mít pocit, že se tu skoro nic neděje, a začnete si vychutnávat autorovy dlouhé věty a krásný jazyk, knihu si užijete. Ano, tenhle příběh by se určitě dal zkrátit, ale říkám si, že pak by to prostě nebylo ono. Tahle knížka není zrovna na čtení v tramvaji při cestě do práce, ale spíše pro poklidné čtení v posteli nebo křesle, když vás nikdo neruší. Některé popisované podrobnosti jsou na zvednutí žaludku, ale pak jsou tu také i intimní pasáže, kdy sledujeme osudy hrdinů knihy, které se mi osobně líbily víc než samotná detektivní část.
Ve stínu Franca
Další rovina příběhů je pak španělská společnost a občasné nahlédnutí do historie. Dnes je Španělsko členem Evropské unie, kam se jezdí na dovolenou, ještě v sedmdesátých letech tu ale byl totalitní Francův režim. Levičáctví, Marx, Che Guevera – a z jiného soudku bych mohl jmenovat baskické teroristy, kvůli kterým si inspektor v hospodě sedá tak, aby měl přehled o všech příchozích hostech.
Od pohodového čtená o Španělech, kteří si užívají siesty, má tahle knížka prostě hodně daleko. K odlehčení přispívají snad jen poznámky o Susanině hudebním vkusu, poslouchá třeba Erica Claptona nebo Paula Simona (kam se poděl Gurfunkel?), a v jednom podniku pro změnu vyhrává deska Julia Iglesiase.
Pokud vás knížka zaujme, myslím, že ve vás hodně zanechá.
Originál: Plenilunio (1997)
Přeložil Vladimír Medek
Garamond, Praha 2008, edice Transatlantika, svazek 10
424 stran
