Jack Taylor je sice hlavní hrdina téhle knihy, ale jinak je to životní ztroskotanec. Asi proto, že je Ir, nebo proto, že se pořád nesrovnal se smrtí otce, nebo prostě proto, že se rád nimrá v depresích, prostě pije, kudy chodí. Dřív býval u irské policie, které se říká Gardy, ale byl tak nalitý, že dal pěstí jednomu politikovi, a tak byl z Gard odejit. Dál chlastá a sem tam pro někoho po něčem pátrá. Jeho vnitřní monology jsou cynické, místy zmatené a plné literárních citací a popisů filmů o jemu podobných existencích.
V jeho kanceláři/hospodě ho najde jakási Ann, protože si není jistá, jestli dceřina sebevražda nebyla takhle náhodou spíš vražda. Taylor něco zahuhlá, opije se, rozhodí pár sítí a navštíví staré známé u Gard, zase se opije a někdo ho zmlátí. Z nemocnice prchne a belhá se napít. Taylorův sebedestruktivní talent mu přivodí pěkných pár malérů, které budou jen dalším dobrým důvodem, proč se napít. Nikdy si na nic nenajímejte alkoholika…
Trošku sympatičtější mi začal být, až když se přiznal k lásce ke knihám a na odvykací kůře na psychiatrii se dožadoval knihovny místo pracovní terapie. Pak už se příběh dal číst i vnímat, (možná proto, že byl Taylor konečně víceméně střízlivý.) To ale neznamená, že by ladění příběhu začalo být najednou skvělé, optimistické a prosycené všeobjímající láskou. To Irové asi vůbec neznají. Zemřou tam další lidi, Taylor zjistí, že jeho dlouholetý nejlepší přítel je vlastně psychopat, a veškerá detektivní činnost se tak nějak odehraje sama, aniž by musel Jack projevovat nějakou přehnanou iniciativu. Jen zahání kocovinu a chodí na pohřby.
Detektivku to připomíná jen mlhavě, zato coby studie alkoholismu slouží perfektně.
Originál: The Guards
Překlad: Jarka Stuchlíková
Vydal: BB art, 2009
262 stran
www.bbart.cz
