Jenomže jsem čekala podezřele dlouho. Minuty utíkaly a nic. Copak jsem se zmýlila?
Do sálu se mezitím vrátil Hubert s Oskarem. Společnými silami vlekli bednu prvotřídního šampusu a pískali si. Měli dobrou náladu a nedošlo jim, že ta naše je na bodu mrazu.
„Viděli jsme Sáru, jak odsud utíká. Běžela, jakoby jí šlo o život. To hrajete nějakou společenskou hru? My se s Oskarem přidáme.“
„Určitě hrají na chytání vraha, pane. Před námi to budou naoko zapírat, protože už teď jsme součástí hry.“
„My si na žádného vraha nehrajeme.“
„Vidíte? To je jasný důkaz. My se teď musíme tvářit, že jim to baštíme. Pak se najde mrtvola a my budeme hledat vraha. A kdo ho odhalí, získá nějakou cenu.“
„Proč je tam maminka tak dlouho?“ pípla Alice nesměle. Byla bledá a já nepochybovala, že toho na ni začíná být dost. Oslava se nějak vymkla, takže být já Alicí, odklidila bych se do svého pokoje, tam bych si hodila nohy na stůl a relaxovala. Pokud chce její manžel pracovat, tak ať si pracuje. Pokud se její matka chce opít do němoty, tak jak je libo. A pokud si chce Oskar hrát na chytání vraha, tak ať si hraje. A jestli se tu chce někdo dohadovat a hádat, tak ať si zůstane v sále třeba až do rána. Tak bych to tedy udělala já. Alice se bohužel rozhodla setrvat v roli hostitelky.
Oskar mrkl na Huberta. Ten mu mrknutí oplatil. Přece nám nezkazí hru, že?
„Vaše paní matka křičí na vašeho pana manžela v jeho pracovně. Hádají se o práci v recepci a o personálu,“ prohlásil Oskar divadelním hlasem a pak dvakrát zamrkal na Huberta, jakože oni dva si rozumí.
„Slyšeli jsme ji, když jsme procházeli kolem pracovny,“ pronesl Hubert svou repliku.
To jsou idioti! Za chvíli je napadne, že by se mohli vzájemně plácnout do dlaní.
Samozřejmě že je to napadlo a taky to hned uskutečnili.
„Na chodbu ale nevedou z pracovny žádné dveře, nebo se mýlím?“ položila jsem otázku, která mě opravdu zajímala.
„Ha, naší první návštěvnici přidělili roli detektiva. To se povedlo. Máte zcela pravdu, madam. Jediné dveře do pracovny vidíte zde před sebou. Na chodbě je jen malý otvor, kterým by se neprotáhlo ani dítě. Navíc je vysoko, řekl bych tak tři metry, plus mínus.“ Oskar deklamoval jako na jevišti a já měla sto chutí mu zakroutit krkem.
A co tam pořád dělá ta Heřmanová?
„Jen jsem nepochopil, jestli je obětí Sára Goldbergová, její manžel, nebo paní Heřmanová?“ pokoušel se z nás vytáhnout informace Hubert.
„Já bych tipoval, že paní Goldbergová má být mrtvola a její manžel dostal roli vraha. Tak co? Vyřešil jsem to a dostanu odměnu?“ vnucoval se Oskar.
Paní Heřmanová vylezla z pracovny asi za tři minuty. V obličeji byla rudá jako rak a ruce měla zkřížené přes prsa. Veškerá bojovnost ji opustila a i to pero jí viselo z klobouku nějak zplihle. Najednou jí došlo, že ji všichni pozorujeme, proto vybuchla: „Co je? Stalo se něco, že tak zíráte?“
Nikdo se neměl k odpovědi.
„Maminko, nesmíš se rozčilovat.“
Kdákavě se zasmála. „Nerozčilovat se? Vejdu tam a on se ani neotočí! Mluvím na něj a on je ke mně celou dobu zády. Dřepí si v tom svém
křesle jako paša a ani se neobtěžoval zvednout, když do místnosti vstoupila dáma! Tak jsem mu stručně a jasně řekla, co si myslím o tom, že by Alice měla pracovat v hotelu.“
To mi ještě chybělo.
Oskar mrkl na Huberta. „Třeba usnul, madam. Povšiml jsem si, že párkrát zívl.“
Paní Heřmanová ho zpražila pohledem. „Usnout na oslavě? To jste se zase vyznamenal, Oskare.“
„Tak já pro něj zajdu. Jestli spí, tak ho hodně rychle probudím. Vy se zatím bavte, já ho přivedu,“ nabídla Kamila dobrácky.
Když vstupovala do pracovny, v sále najednou zhasla světla a ve dveřích stanul Stradivari v masce černokněžníka. Měl plášť pošitý hvězdami a na hlavě klobouk, který nápadně připomínal ten můj. Lišily se jen barvou. Stradivari stál v oblaku růžového kouře a rukama dělal obrovské kruhy. Pak pozvedl blyštivou hůlku a chystal se něco říct.
Co to mělo být, jsme se už nedozvěděli. Z pracovny totiž vyběhla ječící Kamila: „Je mrtvý! Někdo mu zabodl nůž do srdce!“
Kamila se vrhla Hubertovy do náruče a začala vzlykat. Stradivari se chechtal jako šílenec a Alice omdlela.
Klid zachoval jen Oskar. Sedl si na nejbližší židli, pustil se do chlebíčků, a když si všiml mého udiveného pohledu, prohlásil: „Já věděl, že hrajeme hru na chytání vraha. Jestli vás vybrali jako detektiva, tak se do toho pusťte. Vůbec vám nezávidím, protože máte před sebou dokonalou záhadu zavřeného pokoje. Skoro jako v detektivních románech, co?“
Knihu právě vydalo nakladatelství Moba v edici Původní česká detektivka
Anotace:
Věc: Vražda. Heslo: Apokalypsa. Tak zněl anonym, kvůli kterému se Tara rozjela do severních Čech na zámek hraběte Tovačovského, aby se ujala svého druhého případu. Na zámku během maškarního bálu dochází k vraždě, která se zdá na první pohled nevysvětlitelná. Tara se poprvé ve své kariéře soukromého detektiva setkává se záhadou zamčeného pokoje. Jak mohl být dýkou probodnut někdo, kdo byl sám v místnosti? O několik hodin později umírají další lidé a Tara má plné ruce práce.
240 stran, 239 Kč
