Amerika nemá monopol na sériové vrahy a profilery. Obojí se dá najít i v Itálii…
Komisař Enrico Mancini prochází osobní krizí poté, co mu na rakovinu zemřela manželka. Ztratil smysl života i pracovní sebejistotu, zato získal pár úzkostí a depresi. Stále ale platí v Itálii za odborníka přes kriminologii a sériové vrahy, zúčastnil se i stáže v Quanticu, a tak když Řím vyplivne obzvlášť zrůdné vraždy, ředitelství povolá Manciniho, ať chce, nebo ne…
I když je smutný komisař hlavní postavou, ani on, ani nikdo z jeho týmu vyšetřovatelů vám k srdci nepřiroste. Na to autor píše příliš odosobněně. Zato ale dává důraz na procesy při profilování vraha, a jak se mu krůček po krůčku přibližují. Opravdu jako by se držel názvu „Takhle se vyšetřuje“.
S pomocí psychopatického vraha zas předvádí „takhle se zabíjí“ co možná nejbrutálněji, jako by chtěl autor veřejně prohlásit, že scény jen pro otrlé umí psát i jinde než v angloamerickém prostředí. Některé vraždy jsou vážně hnus a opravdu by se i američtí autoři mohli od Zilahyho učit. (Raději snad ne.)
Prostředí hraje v příběhu výraznou roli. Není to ale Řím, na jaký jsme zvyklí. Antické paláce jsou jen mlhavou vzpomínkou, případy totiž čtenáře zavádějí mimo turisticky příjemné čtvrti – do průmyslových oblastí, na opuštěná jatka, starý plynojem… Do toho o sobě dává vědět podzim, neustále prší a clona padající vody vše zahaluje do ještě větší pochmurnosti (a navíc smývá možné stopy…)
Zapomeňte na sluncem zalité Forum Romanum, tady se slunce ani optimismu nedočkáte. Kniha přesně zapadá do podzimních plískanic, je stejně tak temná a ponurá. Ideální čtení pro milovníky seriálu Myšlenky zločince (kdo ví, třeba byl Mancini na stáži právě u agenta Hotchnera) a pro ty, kterým nevadí trocha krve a rozdrcených kostí a psychopati s pokřiveným cilem…
Originál: É cosi che si uccide
Překlad: Iva Rašínová
Práh, 2017
397 stran
