Zvláštní jednotka oddělení vražd je zpátky s novým případem! Koho chytil předchozí díl V lese visí anděl, ten si Sovu nesmí nechat ujít. (A ten, kdo Anděla nečetl, by to měl před druhou knihou dohnat, protože Sova se odehrává půl roku po událostech první knihy a dost na ně navazuje.)
Holger Munch a jeho tým se znovu pouští do honby za vyšinutým vrahem. Tentokrát však vrah nezabíjí děti, ale mladé dívky, a evidentně má nějakou fixaci na peří, protože mrtvé tělo leží přímo v nich. Je jasné, že opět musí povolat z exilu Miu Krugerovou, expertku na psychologii zločinců, která je pro vlastní labilní psychiku v permanentní suspendaci. Ale tohle je prostě případ pro ni jako dělaný…
Když o tom budete příliš přemýšlet, může vás ledacos napadnout, jako že je tu stejný začátek jako u předešlé knihy, tj. Mia se zase chce zabít, rychle nějaký opravdu vyšinutý případ, který by ji zaměstnal. Ale když to vezmete logicky, člověk nemůže přece čekat, že se někdo v takovém stavu jako ona zázračně uzdraví a od podlahy změní, žádnou transplantaci osobnosti tu zkrátka nezažijete. Spíš se podíváte ještě hloub do soukromí několika členů týmu, a tím víc vám přirostou k srdci.
Munch ještě po deseti letech od rozvodu nepřestával doufat, že si to bývalá žena rozmyslí, ona se ale chce znovu vdávat – za jiného. Frajírek Curry prohraje našetřené peníze své přítelkyně v pokeru, na stranu zákona obrácený hacker Gabriel využívá své staré konexe z ilegálního světa, a Holgerova dcera Miriam bojuje s pokušením v podobě šviháckého ochránce zvířat. Není to skvělé, když do sebe zapadnou i ty sebenepatrnější detaily? Když postupně odhalujete další vrstvy případu, jednu temnější než druhou?
Mrtvá dívka uprostřed sovího peří. Podivný rituál nedává vyšetřovatelům spát, mě však zneklidnil jinak – připomněl mi díl ze seriálu Myšlenky zločince. Tam vyšinutý ornitolog držel své oběti v něčem na způsob hnízda. Podobnost čistě náhodná? Anebo – se Bjørk i scénáristé inspirovali stejným zdrojem. Děsivá mi přijde právě ta možnost, že se něco takového mohlo opravdu stát, že to nemusí být jen výplod spisovatelovy divoké fantazie. Vždyť takovéhle knihy čteme s tím, že je to „naštěstí“ pouhá fikce! Ale co když není?
Samuel Bjørk splétá temné klubko motivů, falešných stop a nečekaných odhalení. Stejně jako v první knize si urdžuje vysokou úroveň, nenechá své čtenáře ani na chvíli vydechnout a nedovolí jim myslet na nic jiného, dokud nedočtou poslední stránku.
O Bjørkovi se říká, že je nesmírně všestranně talentovaný a také skromný, vlastně plachý člověk. Nechápu, jak někdo tak mírný jako on dokáže napsat tak děsivé příběhy, plné temnoty a pokřivených duší…
Originál: Uglen, 2015
Překlad: Eva Dohnálková
Vydal: Plus, 2016
397 stran
