V detektivně-duchařském příběhu se vydáme do Itálie 30. let pátrat po vrahovi staré lichvářky. Čtivá kniha s působivou atmosférou nabízí pestré osudy řady postav.
Neapol, 1931. Mladý komisař Ricciardi a praporčík Maione jsou přivoláni k brutální vraždě staré kartářky. Osaměle žijící ženu někdo škrtil, poté ji zřejmě umlátil, a nakonec ještě zkopal. Záhy se zjistí, že motiv k vraždě mělo mnoho lidí. Stará žena se totiž kromě vykládání karet zabývala také lichvářstvím. Mnoho půjček, mnoho dlužníků, kteří možná nechtěli splácet. Jenže proč taková brutalita útoku? Pro vetchou stařenku by i jedna rána byla smrtelná.
Ricciardimu bylo hned jasné, že ji vrah zmasakroval. Záchvat zuřivosti, žádná chladná vypočítavost. Slepá a tupá vášeň. Krk byl nepřirozeně ohnutý, zlomené obratle, hluboká prohlubeň v lebce, rozdrcené oko, propadlá lícní kost, ucho na cáry. Spousta úderů, možná holí.
Str. 54
Komisař s praporčíkem začínají postupně zjišťovat, kdo z okolí si od lichvářky půjčoval a kdo ji viděl naposledy. Nebudou to mít jednoduché, protože jak se zdá, každý svědek nebo podezřelý něco skrývá. Oba muži zákona však znají svou čtvrť i lidi natolik dobře, že by měli umět odhadnout, jestli měli opravdu s vraždou stařenky něco společného, nebo je za jejich podivným chováním ještě něco jiného…
Když jsem dostal nabídku recenzovat tento titul, chvilku jsem váhal. Bylo to přeci jen něco odlišného od toho, co jsem doposud četl. Nakonec jsem byl rád, že jsem se do četby pustil. Italský autor Maurizio de Giovanni totiž píše hodně neobvyklé detektivky. Není to ani tak dobou – i u nás máme hodně detektivek ze třicátých let, a i když je pro nás italská detektivka z roku 1931 přeci jen tak trochu „exotikou“, je to něco jiného, co odlišuje de Giovanniho od ostatních autorů.
Tento spisovatel se totiž rozhodl obdařit svého komisaře zvláštními schopnostmi – Ricciardi vidí mrtvé lidi a dokonce slyší, co říkají. Na místě nějakého neštěstí nebo v jeho případě spíše místě činu vidí na rozdíl od ostatních i zohavenou oběť, která k němu promlouvá. Pochopitelně mu neřekne jméno pachatele (jak jinak), ale leccos mu může naznačit. To samozřejmě nestačí, u soudu by to neobstálo, ale Ricciardi má díky tomu jistou výhodu v tom, že ví, jakým směrem vyšetřování vést.
Díky tomu má skvělé výsledky, ale je za to na druhou stranu uvězněn ve své věčné melancholické mlčenlivosti (odtud ono „prokletí“ v názvu knihy). Možná i proto, že ve svých třiceti letech už viděl hodně bolesti a utrpení, působí pro většinu lidí odtažitě. Kromě toho si nedělá nic z nadřízených, takže jim bývá občas trnem v oku, ale musí ho kvůli jeho úspěchům tolerovat.
Někdejší bankovní úředník Maurizio de Giovanni před časem v rozhovoru řekl, že nesnáší vyšetřování policie založené na vědeckém výzkumu – DNA, soudní balistice apod. Raději prý upřednostňuje vyšetřování založené na pocitech. A právě přesně o tom je i jeho druhá česky vydaná kniha. Oba vyšetřovatelé sází především na intuici a znalost lidských charakterů. Zasazením děje do počátku třicátých let to ani jinak nejde. Ještě doplním, že série s komisařem Riccardim vznikla už v roce 2006 a zatím nabízí v originále jedenáct titulů. Česky byla vydána kromě Prokletí ještě Bolest.
V knize je spousta místopisných názvů, což asi ocení především dnešní obyvatelé města pod Pompejemi, nicméně pro nás je podstatné, jak autor dokáže velmi výstižně, pouhými několika větami vyjádřit atmosféru. Například nadcházejícího jara. Jako bychom ho cítili také, byť je možná venku nehostinná zima…
Od svého psacího stolu Ruggero Serra z Arpaji pozoroval jaro otevřeným balkónem. Hedvábné záclony poletovaly až k němu a potom se vracely na své místo, jako by ho hravý vánek volal ven. Ve vzduchu bylo cítit moře a nové květy.
Str. 252
Na druhou stranu je tu protipól v podobě ponurého a tajemné prostředí, a to především v noci, která je v autorově románu vždy poněkud tajemná, melancholická a s nádechem jistého napětí.
De Giovanniho Neapol jara roku 1931 (hodně se poukazuje na to, že v té době už vládl v Itálii fašistický režim, ale v knize jsou o tom jen velmi letmé náznaky, netřeba se bát politiky) je plná pestrobarevných charakterů. Autor je všechny představí hned v úvodu, během několika odstavců jediné kapitoly. To může zpočátku vyvolat ve čtenáři obavy, zdali se v nich bude orientovat, ale nemusí se bát. Velmi rychle si udělá přehled, kdo je kdo. Brzy je totiž jasné, jak jsou postavy vzájemně provázané. Většina měla motiv kartářku zabít, ale zároveň mají ještě své další problémy a (pro nás zpočátku skryté) motivy pro svá, leckdy možná podivná jednaní. Je tu manželka mnohem staršího profesora, která prožívá románek s mladým divadelním hercem, krásná vdova, které kdosi zohyzdil bůhvíproč tvář, nebo zadlužený otec rodiny a majitel pizzerie. Postavy, které možná pamatujeme ze starých italských filmů. Pak je tu třeba dvojice děti, které jsou vinou osudu donuceny být mnohem dospělejší, než by samy chtěly.
Prokletí není ani tak čistá detektivka, jako spíše pestrý kaleidoskop osudů. Jak jsou různorodé postavy, tak je různorodá i nálada vyprávění. Od pragmatického policejního vyšetřovaní, přes velmi dobře fungující romantickou notu v podobě platonického vztahu komisaře a jeho sousedky nebo praporčíka a ženy s poraněnou tváří. Najdeme tu jak smutné příhody, tak i odlehčující humor (šedesátníkovi a jeho stejně staré snoubence brání ve „štěstí“ jeho devadesátiletá matka). A přesto to všechno funguje skvěle, výborně se to vzájemně doplňuje a zapadá do sebe.
Druhý příběh komisaře Ricciardiho rozhodně stojí za přečtení díky krásně čistému stylu vyprávění, výborně zachycené atmosféře města, a především autorově empatii pro chování svých postav. Jsou smutné, odhodlané, vášnivé i melancholické, zkrátka z masa a kostí. Detektivní příběh za tím vším nijak nepokulhává – dokonce nás čeká v závěru překvapivé odhalení. Určitě bych se rád do staré Neapole za Riccardim znovu vypravil…
Originální titul: La Condanna del Sangue. La Primavera del Commissario Ricciardi (2008)
Vydání v České republice: Epocha s. r. o., (2017)
Přeložila: Helena Schwarzová (2017)
288 stran
Recenzováno na základě e-knihy
