Zvířata útočí
Jako Rudišův Grandhotel kniha začíná od konce. Po krátičkém úvodu se ale ocitáme na začátku příběhu.
Březen 2034 v různých koutek světa. Rezarvace Kabongo v Tanázinii. Předměstí Paříže. Japonská Jokohama. Thanjavur, Indie. Různá zvířata útočí. Ptáci, gorily, sloni, lvi. V Tanzánii sledujeme příběh doktorky Donni Beinhornové, Indiánky, která se za pomoci Afričanky Sabine a dalších už řadu let stará o zdejší zvířata. V Paříži příběh manželů Guibertových. Do Japonska zas míří Michael Kenneth, právník Světové ekologické rady, kvůli nelegálnímu lovu velryb a lodi, jejíž celá posádka zmizela. V Thanjavuru pak jde o příběh dvou australských turistek a zdejšího chlapce Raviho, který žebrá před místním chrámem, kde se pravidelně objevuje také muž se slonem.
Co se to vlastně děje? Proč se ze stále více a více zvířat stávají vraždící bestie?
Různá prostředí
Těžko zařaditelná kniha. Dobrodružný román? Horor? Katastrofický thriller? Rozhodně pořádně napínavé počtení. Román o necelých sto osmdesáti stranách je rozdělen do šedesáti pěti krátkých kapitol. V jedné sledujeme dění ve Spojených státech a v druhé už se ocitáme v Indii. Rozmístění do různých koutů světa a stále střídání místa děje samozřejmě k napětí přispívá. Člověka také může donutit, aby sáhl po atlasu – nebo v dnešní době spíše vyhledal mapu na internetu – a podíval se, kdeže se v Indii vlastně přesně nachází ten Thanjavur, na jakém japonském ostrově je Jokohama…
Podobně jako Agathy Christie se ani Petr Eisner nepouští do sáhodlouhých podrobností líčení prostředí, i tak si ale můžete udělat alespoň malý obrázek třeba o tom, jaká zvířata v tom kterém koutu světa žijí.
Hrozivá budoucnost
Kniha je zasazená do budoucnosti, a tak se nabízí srovnat ji s J. D. Robb. Jde o dva naprosto odlišné autory, ale ani jeden z nich nehýří líčením technických vymožeností a většinou si ani nemusíme uvědomit, že se děj neodehrává v dnešních dnech. U Eisnera je to jakási „digitální sekretářka“, pro kterou si můžete navolit různou tvář. V případě Williama Kovalského, ředitele Světové ekologické rady, je to Marilyn Monroe.
A cože vlastně je ta organizace, s níž jsou spojeni Michael a Donni?
Byla založena v roce 2014. „Definitivně se tehdy odsouhlasila existence globálního oteplování. Bylo ale dost pozdě. Jako důkaz už sloužilo mnoho vyhynulých druhů zvířat i rostlin. Jako poslední a bohužel taky nejdůležitější země uznaly destruktivní vliv činnosti člověka na planetu Amerika a Čína.“ Nikde ani narážka na současného českého prezidenta a ostatně ani jediná zmínka o České republice.
Hrozivě může působit také líčení Austrálie a Indie.
„Na rozdíl od Austrálie se tu ještě dalo chodit na přímém slunci, i když krém musel mít skutečně vysoký faktor. V Melbourne už nešlo ani to. Bylo to příliš nebezpečné. Vláda rozdala lidem zvláštní stříbrné pláštěnky a brýle. V Číně se pro australská zvířata vyráběly speciální krytky na oči. Na klokany s kšiltem si dávno všichni zvykli. V jedné televizní anketě dokonce zvítězil názor, že jim kšilty sluší.“
Mrazivé počtení
A teď si představte, že čtete Obranný reflex a v klíně máte vaše kocoura nebo vám třeba u nohou leží váš pes. V průběhu čtení možná dostanete strach, aby vám váš miláček nic neprovedl.
Kniha možná tak úplně nepatří na Centrum detektivky, v každém případě doporučuju jako napínavé, někdy až mrazivé čtení. Chybí sice nějaké velké psychologické propracování, na druhou stranu by možná podobné pasáže jen zpomalovaly a kniha se nečetla tak rychle. Já se pro ni rozhodl po příznivých názorech na Eisnerovu prvotinu Rychlé lodě do pekel (kterou jsem nečetl). Přelouskal jsem Obranný reflex za jeden den.
Jota, Brno 2008
184 stran
